V našich končinách není úplně zvykem otevřít zbrusu novou květinovou zahradu jen tak samu pro sebe, a tak zahradník musí za podobnými kratochvílemi trochu popojet. Rozkvetlostí často maskujeme nepovedenost, ale aby tak nějak byla sama o sobě květina příčinou i důsledkem, to je vzácné. A to všude. Pro Královskou zahradnickou společnost v její vlajkové zahradě ve Wisley nedaleko Londýna pak neméně. Tvůrce díla Piet Oudolf se po čtvrtstoletí vrátil na místo činu, aby přetvořil své někdejší Glasshouse Borders v něco docela nového. Své osmdesátiny zde oslavuje ve velkém stylu, protože na této proměně je dobře znát, kam dospěl nejen on, ale i světonázor Západu ve vztahu k rostlinstvu.

O čem to je? Nasypete třicet šest tisíc rostlin z kopce dolů a necháte lidi procházet pěšinkou mezi nimi? To je to kouzlo? Ano, nic víc, nic míň. Na první pohled je to takhle prosté. Poslat lidi mezi kytky a dát jim v zatáčkách víc času nabízí ale i o něco víc. Nejen to, že Piet je o něco slavnější a anglická zahrada se tak může docela svobodně jmenovat po Holanďanovi. V březnu tohoto roku si nenechal nejslavnější senior zahradnického světa svou chvíli ujít a osobně řídil výsadbu s plány v ruce. Kontroloval, korigoval a zostřoval svou vizi. Tato věrnost reálnému řemeslu přidává jeho práci na puncu opravdovosti, protože je mu stále zapotřebí. Precizní provedení umožňovalo v květnu otevřít a byla to opravdu skvělá podívaná.

Samozřejmě, v tu danou chvíli především pro profesionály, kteří rozpoznali matrice, rytmy, opakování a vnitřní strukturu díla. Ovšem každého návštěvníka s trochou té zahradní zkušenosti muselo potěšit precizní provedení. Už jen reliéf a provedení loží pro rostliny byl v tomto měřítku kumšt. Kvalita a vitalita rostlinného materiálu včetně pravosti a vyrovnaného vizuálu. Technické detaily mlatů v pásovinách, laviček i doprovodných detailů. Radost pohledět.

Podívaná samozřejmě rostla a o pár měsíců později nabízí velikou atrakci tisícům návštěvníků, vzrostlá a v plném květu. O zahradu ve Wisley se stará dvě stě lidí, polovina z nich jsou dobrovolníci, kteří předvádějí, jak dokonale organizovaná péče vede k maximálnímu zapojení porostů v nejkratším čase, a to s největším možným efektem. Vše tomu jde naproti. Rostliny, které budou potřebovat víc času na ujmutí, umístil Oudolf tak, aby nechyběly, a přitom měly dost prostoru na to, aby se ujaly. Dostanou dostatek příležitosti zahrát svůj part. Rychlí kolonizátoři se stávají předskokany. Chybějící druhy při realizaci byly ponechány jako celistvé prázdné plochy. Zcela přiznaně.

Co je na této květinové krajině natolik uchvacující, že v ní Londýňané chtějí trávit svou neděli? Oudolfova práce proslula svou prací s divokými jevy přírodních obrazů. Průhlednost, kontrasty struktur, pohyb a především podprahové emoce. Pocit divočiny. Opakovaně se velice vyhranil vůči nařčení z „přírodnosti“. Inspiruje se v ní a využívá její kouzlo zcela svébytným způsobem. Skromně o sobě prohlašuje, že jen prodal „mrtvé“ rostliny. Není daleko od pravdy, za jeho životní dráhy se naše ideály krásy značně posunuly k „přírodninám“ všeho druhu.

Raketoplánem se mezi zahradnickými motýlky stal především proto, že přinesl pocit divokosti do bezpečí měst s věrností, která předčí 3D brýle. Princip je to navlas stejný, jako když naši předkové simulovali svými alpiny výlet do Alp. Vnímáme ty pohyby trav se stejnou výzvou jako patrně před tisíci lety. Místo vlka či pumy z nich nejspíš vykoukne nějaký Jarda. Ten či onen. Jardů je miliarda.