Proč vznikl tak šílený poplach, jako by šlo o život? Co řekl na mnichovské konferenci o bezpečnosti americký viceprezident J. D. Vance tak strašného? Čím evropské „mandaríny“, jak kariérní diplomaty, poradce, experty fór, komisí a panelů celé té nomenklatury eurounijního provozu nazval Jiří Peňás v Echu, tak vyděsil, že organizátor zasedání nebyl na závěr mocen slova a měl slzy v očích?

Někteří delegáti se nad jeho slovy o společných euroamerických zásadách svobody a demokracie, jež spojil s obranou Evropy jako kdysi Ronald Reagan a Margaret Thatcherová, zašklebili nebo uchechtli.

Vance také zopakoval svou výhrůžku po amerických volbách – pokusí-li se EU cenzurovat americká sociální média, Spojené státy vystoupí z NATO.

Jak napsal jeden z nejbystřejších liberálních komentátorů Wolfgang Münchau: „Evropským centristickým vládám v boji proti pravici docházejí argumenty. Svobodu slova považují za existenční hrozbu evropské integrace. EU ovšem nikdy nebyla demokratický projekt, nemá podporu zdola. Při životě ji udržují mainstreamová média, akademici, dotované nadace a think tanky, jež nepřímo kontrolují, o čem se má mluvit a co se má zveřejňovat. V německých novinách nenajdete úvodník na podporu Alternativy pro Německo, přestože jí fandí nejméně 20 % občanů. Němci nesouhlasili ani se zavedením eura. A protože nové pravicové strany komunikují na sociálních sítích, hodlá je EU cenzurovat. Rozmnožily se rovněž úřady pro kontrolu faktů v médiích, ale levicové servery je nezajímají.“

Američané dnes opět hájí čirou svobodu neslučitelnou s plánovači, kteří ve jménu historické zákonitosti potlačují svobodu a demokracii národních států. Eurokraté sice mluví o svobodě, lidských právech i demokracii, ale vše podřizují své vizi dějin, kterou považují za zjevenou. O neudržitelném demokratickém deficitu Unie se ještě před 15 lety občas mluvilo a existovaly nápady, jak Komisi podřídit europarlamentu. Vše však zůstalo při starém, mandaríni nehodlali omezit svou moc. A tak Evropu konkurenčních národů, jež vytvářely blahobyt, nakonec svými regulacemi dotlačili na okraj hospodářské propasti, a nádavkem zalidnili cizími neslučitelnými národy. A vzbouřenci se už šikují.

Je to už dávno, co básník Jiří Gruša napsal: „Budují novou identitu a pašují dějinami své kolektivní já, vtlačují se do ní, ztotožňují ji s tím, co už mají, a tvrdí tautologicky, co nejsme my, neexistuje, ba co hůř, ani být nesmí.“