Říkají si Staroměstští zvoníci a podle rozpisu služeb zvoní v kostelích v centru Prahy. Na nedělní mše, pohřby, svatby. Ruční zvonění ani v roce 2023 nevymřelo, naopak, napříč Českou republikou vznikají party dobrovolníků, kteří propadli kouzlu zvonů, jejichž tón nás provází při důležitých událostech už několik set let. Pozice zvoníků se měnila, ve středověku zvonili pouze cisterciáčtí mniši, ale časem se toho ujali i laici a postupně i ženy. Většinou ale tuhle činnost vykonávali kostelníci či ministranti. Právě pro dospívající chlapce byla čest vyšplhat do zvonice a rozhoupat zvon. Proto není divu, že i v dnešní době tahle činnost stále láká, i když (nebo možná právě proto) je čím dál víc zvonů na elektřinu.

„Prostě jsme šli jednou na věž zevlovat a po cestě jsme to vzali kolem zvonu sv. Havla, na který jsem si zkusil hned zazvonit, a při té příležitosti se rozlomilo jeho srdce – vzal jsem to jako signál,“ vypráví Tomáš Lapáček, který je zvoníkem od roku 2001. Láká jej tradice, tajemství a anonymní sláva. „Fascinuje mě samozřejmě tleskačovská atmosféra ve věžích,“ dodává muž, který si všímá také různorodosti lidí, kteří tomuto koníčku propadli. On sám je ředitelem Pražského inovačního institutu.

Kryštof Čižinský je právník, Ondřej Boháč sedí v ředitelském křesle Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, Jan Lukačevič, kosmický inženýr, je poradcem generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga. A mohli bychom pokračovat. Staroměstských zvoníků je okolo deseti. Je jim mezi třiceti a čtyřiceti lety a znají se buď ze školy, nebo ze Skautu, začal jeden a pak strhl další. „Když si k tomu přičichnete, dostane vás to,“ podotýká Lukačevič. Každý z nich zvoní obyčejně jednou do měsíce. Jen do Týnského chrámu chodí ve čtyřech, tam je potřeba za zvon tahat ve dvou a další dva hlídají srdce. Na Týnský chrám je dokonale vidět z věže kostela svatého Havla na Starém Městě, kde pravidelně zvonívá Kryštof Čižinský. Zasvěceně vypráví o kouzlu ručního zvonění, které tolik neopotřebovává zvon. Jde hlavně o cit. Správný zvoník by měl mít smysl pro rytmus a dbát na to, aby údery byly na obě strany stejné, zkrátka se musíte naučit poslouchat zvon jako hudební nástroj. „Nejenže musíte za provaz tahat, ale také strhávat, když je potřeba lehce přibrzdit,“ vysvětluje Čižinský, který si pochvaluje právě renesanční zvon nazvaný Havel v kostele svatého Havla, který váží 1460 kilogramů, pochází ze začátku 16. století a podle Čižinského má opravdu lahodný zvuk.

Zvon jako memento

O zvonech a zvonění ví opravdu hodně Ondřej Boháč, který nejenže chodí zvonit, ale je předsedou spolku Sanctus Castulus, tedy Svatý Haštal, a organizuje záchranu zvonů. Právě tento spolek stojí za projektem Zvon #9801 z loňského srpna, kdy se na pražském Smetanově nábřeží rozezněl zvon, který váží právě 9801 kilogramů. Tedy přesně tolik, kolik zvonů bylo za druhé světové války na území protektorátu Čechy a Morava zrekvírovaných. Tenkrát zmizelo na válečné účely přes 90 procent zvonů z kostelů a radnic.
„Naším cílem bylo vytvořit zvon, který bude mementem této kulturní ztráty. Tisíce umlčených hlasů nahradí jeden hlas živý a silný,“ vysvětluje Boháč. Spolek se podílí i na další výrobě zvonů. Pomohl navrátit zvony například do pražských kostelů sv. Haštala či sv. Havla.

V Praze ještě fungují zvoníci od Svatého Víta, mezi něž patří například kardiochirurg Jan Pirk. „Já jsem tzv. prehistorický zvoník. V katedrále jsme spolu s přáteli z medicíny zvonili přibližně od roku 1967. Teď se tam dostanu už jen velmi zřídka,“ říká profesor Pirk. Nadšence najdete po celé České republice. „Učarovalo nám kouzlo toho zvuku a vibrací. Je to krásný koníček, velká výsada. Zvoníci byli kdysi velmi vážení občané města,“ vypráví Martin Švec ze společenství zvoníků mělnických. Je to čtrnáctičlenná parta, do níž patří i ženy. Zvoní pravidelně každou neděli ráno i v poledne v evangelickém kostele a ve věži chrámu sv. Petra a Pavla, tam dokonce na tři zvony. A vyjíždějí i mimo Mělník. A kdo se může stát zvoníkem? Kdokoli, kdo se nebojí výšek. „U prvního zvonění se nováček jen dívá a poté se zaškoluje, po roce uděláme hlasování, zda bude zvoníkem, nebo ne,“ vysvětluje praxi Švec.

Další zajímavou zvonickou partu lze potkat v Hradci Králové. Jednou ročně pořádají ceremoniál Den zvoníků, kde pasují nového člena – a všichni tenhle obřad berou vážně natolik, že jdou v kostýmech průvodem od místního kulturního domu k renesanční Bílé věži, ve které mají třetí největší zvon v České republice jménem Augustin. Aby se jeho tóny rozezvučely do kraje, jsou na něj potřeba čtyři zvoníci a ti se řídí tzv. zvonovým řádem, a jelikož jde o zvon světský, vydává jej hradecký magistrát. Tradici zvoníků drží také v bazilice na Velehradě. Slavné poutní místo má 20 zvoníků, a kdo chce zvonit, dá si pořádně do těla, do věží, kde se ukrývají zvony, je nutno vyšlapat 111 schodů.

Zvoníci nejen zvoní, ale o zvony se také starají, kontrolují je a opravují. Někteří se snaží je obnovovat. Před několika lety odlili zvon do kostela svaté Barbory zvoníci v Záhřebu. A neměli to vůbec jednoduché, jeden zvon tam už totiž byl a ten druhý, sv. František, byl zničen již za první světové války. Aby oba zvony vzájemně ladily, bylo potřeba vyrobit takový zvon, který má ladění e2. Zhotovit zvon není vůbec jednoduché, můžeme mluvit klidně o alchymii.

Zvony jsou odlitky ze zvonoviny, nejdřív se vyrobí falešný zvon zejména z hlíny a vosku, který se vytvoří kolem jádra zvonu (spodní díl formy pro zvon) a na něj se nanese plášť (vnější díl formy). Po zaschnutí se plášť vyzvedne, falešný zvon rozbije, odstraní a forma se opět dá dohromady. Odstraněním falešného zvonu vznikne dutina, do které se lije slitina mědi a cínu v poměru 78 : 22. „Nedodržení správného poměru kovů má negativní vliv na výsledný tón, ovšem samo ladění zvonu je dáno výpočtem zvonového žebra. To je zjednodušeně řečeno, protože princip přesného ladění je poměrně složitý proces, který musí brát v úvahu mnoho dalších vlivů,“ vysvětluje náš nejznámější zvonař Petr R. Manoušek ze Zbraslavi. Ročně vyrobí několik desítek zvonů. „Zakázky máme z celého světa, protože výroba klasických zvonů a především zvonoher dnes existuje už pouze v Evropě,“ dodává. Zvon vyrobený v 21. století se liší zejména výzdobou, tvar i složení slitiny zůstávají po staletí stejné.

Sedm ctností

Historie zvonů sahá do 10. století. Neví se přesně, kdy se začaly vyrábět, ale třeba v legendě o svatém Václavovi je zmínka o tom, že šel do kostela na popud svolávání zvonem. V Kosmově kronice jsou zvony zmiňovány jen tak mimochodem jako součást tehdejšího koloritu. Měly vícero funkcí. „Pro středověkého člověka byl zvuk zvonu signálem, kterému rozuměl a který byl snadno rozšifrovatelný. Zvony provázely člověka na každém kroku a právě ve středověku bylo definováno tzv. sedm ctností zvonu,“ píše ve své diplomové práci Zvonaři, kostelní zvony a jejich osudy na území historického Loketska a českého Chebska (2021) historik Miloš Bělohlávek. A oněch sedm ctností? „Chválím Boha pravého, lid svolávám, shromažďuji kněžstvo, mrtvé oplakávám, mor zaháním, svátky zdobím, můj hlas je postrach všech zlých démonů.“ Bělohlávek také upozorňuje na to, že zvony se často používaly jako zbraň v boji mezi králem a církví. „Biskup Mikuláš z Újezda a Riesenburka (v rámci politického boje mezi králem Václavem a jeho synem Přemyslem) v roce 1249 všem kostelům v diecézi zakázal zvonit celým plénem a všechny kostely směly používat jen dva nejmenší zvony. Je také známá pověst o tom, že král Václav I. nesnášel zvuk kostelních zvonů a v místě svého pobytu je zakázal používat,“ dodává Bělohlávek.

Největší slávu zažily zvony v 18. století, můžeme dokonce mluvit o zlaté éře zvonictví, která souvisí s barokní zbožností a s vyhláškou za panování Marie Terezie, kde stálo, že každá obec má mít svůj zvon, aspoň zvoneček, třeba v malé kapličce. A kdo se o to staral? Většinou ten, na jehož pozemku kaplička či zvonice stála. Co se týče kostelních zvonů, chodil zvonit kostelník v případě malé farnosti, pokud šlo o velké chrámy, tam měli svou funkci zvoníci či tzv. věžní, kteří bydleli ve věži a zároveň ji hlídali. Situace se mění během první světové války, kdy dochází ke zničení mnoha zvonů, historie se  opakuje za druhé světové války a bourání kostelů, především v pohraničí, za komunistické vlády je kapitola sama pro sebe. S nástupem elektrifikace to skoro vypadalo na konec zvoníků v Čechách. Ale zhruba před dvaceti lety se objevil fenomén, který je stále na vzestupu. „Jsme jednou z mála zemí, kde se ruční zvonění stále drží a vznikají silná bratrstva zvoníků,“ souhlasí Bělohlávek.

Zvony tu jsou s námi pořád, přestože se jim už asi nikdy nevrátí všechny funkce, které měly v minulosti. Nepočítá se s nimi ani v případě blackoutu. Signál blížícího se nebezpečí dávají hasiči a ti mají v záloze baterie, které sirénám vydrží až 72 hodin. O zvonech neuvažují, bylo by pro ně příliš složité rychle sehnat ty, kteří mají od věží klíče. Až nastane apokalypsa, zvony budou mlčet.