„Všichni jsou už v Mexiku!“ zpíval kdysi Michal Tučný, ikona české country. Tučný je už dlouho „tam u nebeských bran“, ale Latinská Amerika jako by neztratila jistou přitažlivost. Nejde ani tolik o pulque s tortillou, jako spíš o formu hospodaření.

Před pár dny zaznamenala slavný comeback na politickou scénu Jana Maláčová, zvaná podle své teoretické rozdávačnosti „Venezuela“. Coby nová předsedkyně sociální demokracie (SOCDEM) má smělé plány sjednotit levici, byť při letmém pohledu na stav tohoto křídla politické scény lze říci, že se tam nachází více náčelníků než indiánů. Některé světové trendy jsou pro evropskou levici nepříznivé a jedním z nich je razantní pokles počtu lidí, kteří se řadí k dělnické třídě. Fuč jsou ty časy, kdy na Novou huť Klementa Gottwalda jezdily ráno narvané autobusy v půlminutovém intervalu. Ta část průmyslu, která ještě nezkolabovala a neodsunula se do Asie, teď zaměstnává více robotů než lidí a ti zbylí dělníci jsou často cizinci, kteří v České republice nevolí. Stará, spolehlivá voličská základna sociální demokracie, všichni ti chlapi s mozoly na rukou a ženy s vlasy svázanými šátkem, vymřela, stejně jako voličská základna agrárníků nebo staročechů.

Když už mluvím o tom Ježíškovi, přál bych si stranu, která: a) zcela vymaže současnou dotační ekonomiku, což je zvrhlost nad zvrhlost, b) utlumí některé euronápady jako ESG na minimálně nezbytnou úroveň a c) učiní vytváření nových dluhů výrazně obtížnějším. Možná by je mělo schvalovat i obyvatelstvo, jako ve Švýcarsku; nakonec je, na rozdíl od těch politiků, bude splácet. Nicméně realisticky vzato budeme mít v nejbližších volbách na výběr z patnácti různých Venezuel.

Je to problém, protože státní zadlužení funguje jako „temná chodba s propadlem“ (přirovnání jsem si půjčil od amerického publicisty Noaha Smitha). Jdete, jdete, nic nevidíte a někde, v těžko odhadnutelném místě, se pod vámi najednou propadne podlaha a letíte dolů. Nikdo neví, kde to propadlo přesně bude, jestli půjde o 150 % HDP, nebo 250 % HDP, ale někde tam je. Leč to přirovnání stejně pokulhává, protože do skutečné temné chodby s propadlem by žádný normální jedinec nevlezl. Venezuelská chodba naproti tomu zlákala celé národy. I ten náš po ní se zaujetím pokukuje. Jediná otázka je, kdo se tomu pochodu postaví do čela.