Virtue-signaling – „mávání ctností“ – sice není kardinálním hříchem, ale to jen proto, že katolická tradice neznala sociální sítě a politické možnosti z nich vytěžitelné. MDŽ je k této těžbě jako stvořený. Různí Mirkové Dušínové tak přinesli svou špetku do mlýna údajné genderové diskriminace. Heslem dne (spíš týdne – bylo to dlouhé) bylo povzbudit ženy k ještě většímu zapojení do veřejného života a podpořit jejich pracovní ambice, ačkoli ty, které o to stojí, to dělají, protože to v Česku roku 2024 nevyžaduje speciální superschopnosti, a dokonce ani není třeba nikoho podplatit.

Ani obchodníci si nenechali ujít krásnou příležitost zasignalizovat trochu toho morálního kýče. Šťastné oslavenkyně tak mohly s homeopatickou slevou z vyšponovaných cen zakoupit různé produkty či služby, které by si možná v méně slavný den odpustily, ale kdy jindy „investovat do sebe“, když ne teď, však si to přece my ženy tak nějak plošně zasloužíme. Za existenci. Máme to přece těžký!

Zákony platí pro všechny, reálná rovnost šancí je, gender pay gap neexistuje a na rovnost výsledků se ještě tolik netlačí, i když jistě bude. Karafiáty a šunkový chlebíček posíláme Marianu Jurečkovi a do Fóra 50 procent. Všechna dvě pohlaví jsou si rovna, ale některá jsou si, zdá se, rovnější: kolem Mezinárodního dne mužů (Ano, existuje! Ale nikdo o něm neví. To mají za to.) se takový cirkus nedělá.

Mediální oslava „všech tváří ženskosti“ je falešná jak školní svíčková i proto, že společnost jeví prudké tendence soustředit se a prosazovat jen jednu z těchto tváří, a to tu, která ještě o půlnoci, přízračně ozařována toxickým světlem vzlínajícím od monitoru, přemáhá spánek, zaťata do pracovních projektů, které ovšem dotlačí do vítězného konce, ať to stojí, co to stojí, zdraví, spánek, muže, děti, rodinu, protože ona je „girlboss“ a „může mít všechno“.

To je totiž zhruba bod, kam Američanky, Britky, Španělky atd. dovedlo dekády trvající feministické kloubení rodiny a kariéry. Zapojení žen do pracovního procesu v šedesátých letech umožnilo zaměstnavatelům brutálně a plošně snížit platy – logicky, přibyla polovina pracovní síly. Jenže dnes jeden příjem naprostou většinu domácností neuživí. Státy mají samozřejmě zájem na tom, aby ženy pracovaly co nejvíc. Když nepracují, nejdou zdanit.

Americká studie s názvem Paradox ženského štěstí je jedna z několika, které se zabývají vývojem pocitu štěstí v čase. Došly ke stejnému závěru: dnešní ženy jsou navzdory půl století feminismu nešťastnější než kdy předtím. Dokonce nešťastnější než jejich vysmívané předchůdkyně z 50. let. Ukazuje se, že se ty „omezené slepice zavřené v kleci svého domova“ víc radovaly. I podle výzkumu ve dvanácti evropských zemích se štěstí žen ve srovnání se štěstím mužů snížilo. Podobnou studii z Československa neznám, odpovědi si stejně domyslíme. (Ptá se Husák občana: Jste šťastný? – To by mohl být začátek nějakého vtipu, který by pak šlo dopovědět v nějaké útulné kotelně.) Ale i české ženy trpí víc úzkostmi a depresemi než muži a mají i víc autoimunitních nemocí (o souvislosti s psychikou píše Gabor Maté).

Komunistům se po právu vyčítalo, že na ženy hodili dvě směny. Feministickým majstrštykem je v rámci pocitu rovnoprávnosti péči o rodinu outsourcovat, praktičtěji vůbec ji nezakládat. Lidovci se svým plakátkem opravdu střelili do vlastního kolene. Mít práci i rodinu lze, ale ne najednou a ne s malými dětmi. Jeden ze čtyř amerických novorozenců putuje na denní péči do instituce ve věku dvou týdnů. Naopak jinová – pečující, neambiciózní, podpůrná, vyživující, přijímající – ženskost je významně nepopulární a na cestě k anihilaci.