KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Technologie, multiplikátor moci

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Technologie, multiplikátor moci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Íránská vláda začala na ulicích instalovat kamery, s jejichž pomocí chce odhalovat ženy nenosící šátek. Od loňských nepokojů totiž zejména ve velkých městech přibylo žen, které už onen posvátný hadr na hlavě nechtějí strpět a které dávají svojí odkrytou hlavou najevo nesouhlas s režimem. A to je něco, co každý správný autoritář nesnáší až do morku kostí: viditelný nesouhlas.

Kombinace raně středověkého náboženského dogmatu se zcela moderní technologií, navíc téměř jistě dovezenou z „nevěřících“ států, jako je Čína, působí bizarně, ostatně jako celá struktura islámské republiky Írán. Nedá se ale říci, že bychom vůči podobným hrozbám byli imunní. Technologie působí jako multiplikátor moci: pokud předtím někdo dokázal udělat X, s její pomocí dokáže 2X nebo snad 3X.

V počáteční fázi digitalizace světa stála výhoda na straně jednotlivců, kteří si technologické výdobytky osvojili rychleji než těžkopádná státní byrokracie, a tak vůči státu posílili svoje schopnosti. Nyní ale stát původní náskok jednotlivců dohnal, a tím pádem začíná onen multiplikátor moci působit v jeho prospěch. Právě kvůli rozsáhlému nasazení technologie se stáváme vůči státu bezbrannější, průhlednější, snadněji „prověřitelní“ a případně i „odstíhatelní“. Při dnešním přemnožení regulací a zákonů totiž patrně neexistuje člověk, který by – vědomě či z nedbalosti – neporušil aspoň jednu svoji úřední povinnost.

Hezký příklad, ne tak drastický jako ten íránský, ale zato náš: finanční úřady České republiky využívají data z policejních kamer na dálnicích k tomu, aby při daňovém řízení ověřovaly údaje v knize jízd. Státní zvůle má široký rozsah, od brutality až po absurditu, a celý koncept „knihy jízd“ je podivným přežitkem z 20. století. Moderní daňový systém by měl dvojí použití firemních aut řešit nějak jednodušeji, bez hypertrofovaného papírování, nejspíš paušálem. Ale ne; a jelikož, podobně jako v Íránu povinný hidžáb, i u nás přežívá v zákoně zastaralá kniha jízd, využívají příslušné státní orgány v Teheránu i v Praze technologické možnosti, jak příslušnou absurditu vynucovat po řadovém občanovi. U nás to má tedy blíže k frašce, v Íránu je to tragédie. Ale základní princip je ten samý: pokud má stát možnost proti občanovi něco použít, dříve nebo později to zkusí. Na benevolenci držitelů úřední moci se nedá spolehnout; přinejlepším (nebo přinejhorším?) je taková benevolence selektivní, kdy se Petrovi tiše toleruje něco, co by Pavel odskákal v plném rozsahu.

Moderní koncept občanských práv vznikl jako reakce na staleté zneužívání lidí ze strany aristokracie, totalitních stran, vojenských diktátorů a dalších mocipánů. V demokratických právních státech se celá struktura osvědčila, vyžaduje ale poměrně nutně další doplnění. Nové technologie totiž otevírají i demokratickým státům další možnosti, jak sledovat, šikanovat a možná i terorizovat svoje obyvatele na základě hromadného sběru dat. Právě proto, že stát už má dost velkou moc sám o sobě, neměl by ještě v neomezeném rozsahu disponovat jejími technologickými multiplikátory. Jinak je představitelná i budoucí dystopie, ve které vás chytrá toaleta automaticky udá na policii za nadměrnou produkci skleníkových plynů z vaší zadnice a chytré bankovnictví vám vzápětí automaticky strhne tučnou pokutu z konta.