Lidstvo má svoji sbírku ikonických fotografií: americké mariňáky na Iwodžimě, sovětskou vlajku nad Reichstagem, „tankového muže“ před kolonou čínských tanků na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, Churchilla s cigárem v ústech, samopalem v rukou a výrazem starého buldoka v očích. Po tomto víkendu se k nim přiřadí i jedna studentka z Teheránu.

Co se světových dystopií týče, nikdo nesesadí z pomyslného vrcholu žebříčku Severní Koreu, ale Írán je nepochybně významným „hráčem extraligy“. Dvojnásob proto, že na rozdíl od Severní Koreje, kde má populace poctivě vymyté mozky neustálou propagandou a většinou si patrně ani neuvědomuje, jak špatně se má, je průměrný Íránec solidně informovaný o tom, v čem žije. Ví, že jeho země je mezinárodním páriou, který má prsty v polovině teroristických grup na Blízkém východě, ví, že zemi vládne sbírka vousatých věkovitých fanatiků, že na nesouhlasící jedince všude čekají pěsti, obušky, žaláře a šibenice. Ví, že arcidiktátor Chameneí se na svém smrtelném loži chystá jmenovat coby nástupce svého syna (tolik k Íránské islámské republice), že horká válka s Izraelem visí ve vzduchu, aniž by přitom staroslavná Persie a biblická Judea měly jakýkoliv skutečný, neideologický důvod ke vzájemnému nepřátelství. Dokonce spolu ani nesousedí.

V takové situaci má i chvilkové svlečení se pro svobodu symbolický význam. Je to sdělení vnějšímu světu: nejsme poslušní otroci našich tyranů. Přejeme si něco jiného. I když zbraně vyrobené v naší zemi zabíjejí jiné lidi, neděje se to s naším souhlasem, alespoň ne univerzálním. Chceme žít svobodně jako jiní lidé.

Velvyslanectví Íránské islámské republiky u nás sídlí v ulici Na Hřebenkách 70 na pražském Smíchově. Pokud to děvče zabijí, mohli bychom udělat aspoň to, co jsme udělali v případě Rusů – pojmenovat tu ulici po ní. Beztak jsou to dávno spojenci a není důvod k nim přistupovat jinak.