Jaký zážitek, ať už filmový, nebo nefilmový, z Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary jen tak nezapomenete?

Jan Drbohlav, scenárista:

O nezapomenutelné zážitky na filmovém festivalu v Karlových Varech se mně i mé manželce starají výhradně filmy, ale kupodivu ne festivalové novinky v hlavní nebo vedlejší soutěži. Nejvíc si užíváme především bijáky z doby, kdy se ještě točilo postaru, a šance vidět tyhle filmy na velkém plátně je dnes už mizivá. Abych byl konkrétní, nezapomenutelné zážitky byly například restaurovaná verze Spalovače mrtvol (1968), All That Jazz (1979), Signum laudis (1980) a spousta dalších...

David Laňka, režisér, scenárista a spisovatel:

Z těch filmových jsou to jednoznačně setkání s osobnostmi jako Morgan Freeman, Judi Denchová nebo Brian Cox a Terry Gilliam, s nimiž byla radost si povídat. A z těch nefilmových? Je to víc než dvacet let, kdy jsem byl na festivalu s kamarádem fotografem, který fotí celebrity. Jednou kolem nás šel mladý americký herec, ve Varech uváděl skvělé drama, kde hrál fantasticky postavu mentálně postiženého kluka. Povídám Tomášovi: Toho si vyfoť, to je velký talent, z toho roste hvězda. Ale Tomáš nad tím mávl rukou, že musí fotit jen herce, které každý zná, a že podobných hvězdiček, co zazáří v jednom filmu, jsou mraky. O pár dní později jsme se zase sešli a Tomáš povídá: Ten mladý herec... Já na něj pořád někde narážím. Ptám se, jestli už ho fotil, a on, že ne, že by mu jeho fotku stejně redakce nevzaly. No a pointa přišla o půl roku později, když měl premiéru film Titanic. Ten mladý herec byl totiž Leonardo DiCaprio a Tomáš od té doby fotí každého mladého herce, protože co kdyby z něj taky někdy byla globální hvězda.

Václav Tlapák, kameraman:

Největší zážitek pro mě byla premiéra filmu Zejtra napořád v roce 2014. Dostali jsme se na festival mimo soutěž. Promítaní bylo ve velkém sále v hotelu Thermal. Bylo to se vším všudy. Červený koberec, smoking. Byl to hezký debut. A druhý zážitek byl film Velká nádhera. Koukal jsem na to jako na zjevení. Paolo Sorrentino mě úplně rozsekal. Hned mi bylo jasné, že tenhle film je událost.

Jiří Ployhar ml., herec:

Do Varů jezdím moc rád. Občas se stává, že s někým pracujete, stanete se přáteli, ale pak se dlouho nevidíte, protože se už naplno věnujete jiným projektům. Ale ve Varech je jistota, že se potkáte a všechno proberete (někdy i dlouho do noci). Na festivalu jsem viděl desítky filmů, tak se neodvážím jmenovat ten nej. Ale velmi rád vzpomínám na svoji první návštěvu v roce 1995 s filmem Indiánské léto. Bylo mi 19 let, vyhráli jsme cenu FIPRESCI a všechno bylo ještě přede mnou.

Ladislav Hampl, herec:

Doufám, že pro ten nezapomenutelný zážitek si letos do Varů teprve pojedu. Film Úsvit režiséra Matěje Chlupáčka a producentů Maji Hamplové, Rasťo Šestáka a právě Matěje Chlupáčka tam bude mít 1. června premiéru, a dokonce je v hlavní soutěži. Bylo to krásné natáčení, jsem přesvědčený, že jde o velice kvalitní snímek, a mám obrovskou radost, že jsem se svou maličkostí na něm mohl podílet. Jsem plný očekávání a cítím hrdost, že u toho mohu být.

Jana Hádková, dramaturgyně a dokumentaristka:

Na MFF Karlovy Vary jsem na přelomu 70. a 80. let jezdila jako členka pracovního týmu, který „obhospodařoval“ press room, styk s novináři a také redakci festivalového deníku. Jako pracovníci tehdejšího Filmového ústavu jsme to měli několik let v popisu práce, i když jsme se jinak zabývali teorií a výzkumem filmu. Ale pobyt v Karlových Varech byl vždycky vítaným zpestřením, cesta z badatelny a archivu do víru festivalového dění. Další léta jsem jezdila jen jako řadová návštěvnice, až v roce 2005 jsem měla tu čest být členkou mezinárodní poroty pro dokumentární filmy. To byl zas jiný, velmi intenzivní zážitek. Když teď jezdím do Varů, navštěvuji skoro výhradně projekce dokumentárních filmů v kině Drahomíra. Není nad to, vidět kolekci soutěžních i nesoutěžních dokumentů a zjišťovat, jak a co točí kolegové v zahraničí.

Jiří Peňás, redaktor Týdeníku Echo:

Nezapomenutelným zážitkem pro mě bylo, že jsem v Thermalu na nějaké chodbě málem vrazil do Gregoryho Pecka, který se náhle proti mně vynořil v celé své hollywoodsko-olympské majestátnosti a já těsně před ním zkoprněl, takže vlastně možná málem vrazil on do mě. To byl zajisté velkolepý zážitek, který jen tak nezapomenu. On na něj nejspíš zapomněl okamžitě, či spíš si ani nevšiml, že by o nějaký zážitek mohlo jít. Tomu říkám relativita lidského bytí.

Jana Bébarová, dramaturgyně Noir Film Festivalu a šéfredaktorka 25fps:

Ultimátním karlovarským zážitkem pro mě stále zůstává snímek tehdy osmnáctileté íránské režisérky Hany Makhmalbafové Buddha padl hanbou, promítaný v roce 2008 v sekci Jiný pohled. V duchu íránských filmů „dětské mise“ v něm předložila obraz tehdejšího života v Afghánistánu, zemi postižené krutými represemi a terorem. Perspektivou dětských postav reflektovala důsledky násilí, které tuto zemi zmítá a jemuž je afghánské obyvatelstvo nuceno čelit. Emocionálně silně zachytila dopad na nejmladší generaci – děti, jejichž jednání je silně ovlivněno chováním dospělých a pro něž se válka stává každodenní rutinou. Válka je to jediné, na co si afghánské děti umějí hrát. Osud dětské protagonistky je výstižnou analogií nelehkých sociálních podmínek a praktické nemožnosti vlastní seberealizace (včetně nemožnosti vzdělání), které jsou ženám a dívkám v Afghánistánu souzeny.

František A. Brabec, režisér a kameraman:

Zážitek je to jednoznačný. Něco je ve vzduchu. Nedá se to přesně popsat, lze to jen osobně cítit. Nelze to ničím nahradit a je to opravdu jen během festivalu a je to ve vzduchu. Jiskření? Vůně? Světlo? Kosmická energie? Možná kombinace zahřátých promítaček, nového či zašlého celuloidu i digitálních žárovek, parfémů žen a kolínských gentlemanů, vůně sektů či becherovky nebo nervozita i klid tvůrců… Je to prostě cítit již při prvním vystoupení z auta, je to duch festivalu, který jinde není a nejde ničím nahradit. Musí se to zažít!