Když v roce 1989 pád „předvoje dělníků a rolníků“, jak si komunisté sami říkali, učinil českým čtenářům dostupným mimo jiné literární dílo slavného ruského exulanta Vladimira Nabokova (1899–1977), nikdo centrálně neurčoval, jak se tu s ním bude zacházet. Kdo dřív přišel, ten dřív mlel. Zkoušely to různé oficíny. Dilia, ERM, H & H, Odeon, Triáda, Volvox Globator, Votobia, Winston Smith... V roce 2009 se do práce pustila Paseka (přesněji řečeno: navázala – i decentní typografickou úpravou Vladimíra Nárožníka – na svazky, které stačilo vydat nakladatelství H & H) a rozhodlo se pro překladatelský monopol erudovaného Pavla Dominika, který to už předtím – vedle jiných, kteří si troufli – zkoušel jinde. Díky němu, nakladateli Ladislavu Horáčkovi a jeho pokračovatelům už existuje pěkná nabokovovská knihovnička: Pnin, Ve znamení levobočka, Lolita, Povídky 1, 2, 3, Dar, Mášeňka, Čaroděj, Král, dáma, kluk, Bledý oheň, Slídil, Ada aneb Žár, Skutečný život Sebastiana Knighta, Lužinova obrana, Promluv, paměti, Hrdinský čin.

Byl to velký zážitek, číst konečně Nabokova, nikoli jen o něm, jak se to stalo v dávných dobách třeba čtenářům časopisu Světová literatura; v epoše „budování socialismu“ si na stránkách tohoto ambiciózního periodika Petr Pujman světácky uplivl: „Lolita je výkal, zabalený do krásného papíru.“ Mladý muž odkojený Lidmi na křižovatce či Miliony holubiček byl možná upřímně pohoršen. Čtenáři, ať už horlivým kritikem přesvědčeni, nebo ne, si museli na Nabokovovy knihy dlouhé roky počkat. Pokud měli štěstí a mezitím neumřeli.

Nejnovější titul se jmenuje Průzračné věci. Je to osmý román, který Nabokov napsal v angličtině, začal na něm pracovat na podzim 1969, dokončil ho na jaře 1972. Nebyl to bestseller jako Lolita, kritici prý, poznamenal si jeho tvůrce do deníku, oscilovali „mezi bezmocným nadšením a bezradnou záští“. Jaký příběh tu autor předkládá?

Nabokov je opatrný, nechce své postavy příliš kotvit v čase, vyhýbá se dobově příznačným reáliím, víc mu jde jako obvykle o vztahy, avšak na jednom místě bezděčně prozradí: „Hugh strávil zkoumáním lyžařské výstroje ve švýcarských obchodech dost času na to, aby věděl, že kůži na botách nahradila umělá hmota a tkaničky ustoupily pevným přezkám. ,Vypadáte jako první žena na Měsíci,‘ řekl a ukázal na její vysoké boty, a kdyby jí na noze neseděly tak těsně, zavrtěla by prsty, jak to dělají ženy, když se někdo lichotivě vyjadřuje o jejich obuvi (usmívající se prsty přebírají práci úst).“ Tak vida, jsme na přelomu 60. a 70. let (lyžařská obuv, „dobytí“ Měsíce), to je však vedlejší. Ani čtyři osudové návštěvy Švýcarska, které z různých důvodů podnikne americký nakladatelský redaktor Hugh Person (ovšemže volba tohoto jména je promyšlená), nejsou důležité, vše, co nám Nabokov vypravuje, by se mohlo odehrávat docela snadno i v jiných kulisách. On však zvolil právě tyto, snad za to mohla i jeho důvěrná znalost Švýcarska, žil tam (v hotelovém apartmá) v posledních patnácti letech svého života. Person byl ve Švýcarsku kdysi s otcem, pak je tam pracovně za jedním spisovatelem, při té příležitosti se ve vlaku seznámí s dívkou, s níž se po krátké známosti ožení, po dvou letech je tam znovu, opět za spisovatelem „panem R.“, potom se stane tragédie, která vyústí v další, a to při čtvrté návštěvě Švýcarska.

Literární kritici a teoretici se pokoušejí Průzračné věci různě interpretovat, analyzují motivy ohně, pádu, pokoje, snu či smrti, s nimiž si tu Nabokov rafinovaně pohrává (viz Michal Sýkora: Vladimir Nabokov. „Americká“ témata, Host 2004), tady jen povězme, že je to bravurní, strhující dílo umělce na vrcholu sil. Vybroušené i v detailech, třeba: „Jako mnohé přezrálé, ale stále ještě pohledné umělkyně si zřejmě vůbec neuvědomovala, že bujné poprsí, vrásčitý krk a odér zvětralé ženskosti, deroucí se přes vůni kolínské, mohou nervózního muže odrazovat.“

Pořád jsou ještě na světě nějaké jistoty. Nabokov ani tentokrát nezklamal.

Vladimir Nabokov: Průzračné věci. Z anglického originálu Transparent Things přeložil Pavel Dominik. Praha, Paseka, 115 str.