Jak jsem si jel pro Oscara
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Stejnou sošku má Robert Zemeckis, Spike Lee, John Lasseter nebo Jan Svěrák. Cena Student Academy Award, kterou každoročně uděluje americká Akademie filmového umění a věd, je tím nejvyšším oceněním, jaké může získat student filmové tvorby. Je to obrovská čest a současně velká zodpovědnost. A teď jsem se do této vybrané společnosti dostal i já se svým kolegou, režisérem a kameramanem Pavlem Sýkorou. Podařila se nám totiž ohromná věc, o které jsme vždy snili, ale považovali to za úkol hodný Herkula. Ten sen se nakonec stal skutečností.
Absolventský magisterský snímek Krajan z Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku, jehož zrod byl dost krušný a chvílemi to vypadalo, že nespatří světlo světa, získal cenu Student Academy Award 2024 neboli studentského Oscara. Skleněný trojúhelník s výřezem ikonického „zlatého plešouna“ na zlatém podstavci již trůní na jednom okenním parapetu v Praze-Holešovicích.
Je to čtvrtý studentský Oscar pro Českou republiku, teprve první za hraný film a vůbec první pro píseckou filmovou školu. Dosud se tuzemským tvůrcům podařilo získat tuto prestižní cenu za fiktivní dokument Ropáci (1988, režie Jan Svěrák), houbový experiment Kdo je kdo v mykologii? (2016, r. Marie Dvořáková) a za animovaný film Dcera (2019, r. Darja Kaščejevová). Prvenství v hrané kategorii nám už nikdo nevezme. Stejně jako to, že jsme se stali zlatými vítězi 51. ročníku Student Academy Awards, který se poprvé v historii uskutečnil v Londýně místo v Los Angeles. Nejdříve jsme toto zjištění málem oplakali, jelikož jsme se samozřejmě těšili do Hollywoodu, hlavního města filmu! Nicméně deštivý a královsky noblesní Londýn má také něco do sebe.
Psal se konec března 2023, když padla poslední klapka filmu Krajan v chanovickém skanzenu na Plzeňsku. Tehdy nikoho ze štábu ani náznakem nenapadlo, že v následujícím roce budeme 14. října stát v londýnském kině Odeon na Leicester Square. Po náročném střihu a uvedení ve škole, kde toto konverzační drama odehrávající se 31. prosince 1944 dostalo dvojku, se snímek vydal na festivalovou pouť. Když se jaro chýlilo ke konci a vysvitly první paprsky letního slunce, přihlásili jsme film do soutěže o studentské Oscary. To byl začátek naší oscarové pohádky.
Oznámení o tom, že si pojedeme pro „zlatého plešouna“, přicházelo od Akademie v malých dávkách. E-mail se zprávou, že náš film byl přijat, vystřídala informace, že jsme se dostali do semifinále, a poté se to rozjelo. Jste ve finále, napsali nám akademici. Na oficiálních webových stránkách Oscars.org byla sedmička posledních nominantů v každé kategorii. Mezi nimi i válečné drama z roku 1944 Krajan od režisérů Pavla Sýkory a Viktora Horáka. Vrcholem byl on-line hovor s akademiky a dalšími dvěma vítěznými režiséry, při němž nám organizátoři ze Spojených států oznámili, že jsme zvítězili a pojedeme si pro cenu. Jestli to bude zlato, stříbro, nebo bronz, nám ale do poslední vteřiny nikdo neřekl. Tehdy to byla euforie a neskutečné štěstí. Takový úspěch! Satisfakce! Vyplatilo se. Ty čtyři noci natáčecího pekla v březnovém mrazu bez elektřiny a topení najednou dostaly úplně nový rozměr a smysl!
Následovalo týdenní informační embargo a e-mailové bombardování ze strany Akademie. Letenky, ubytování, harmonogram a časový plán, dress code a tak dále. Kluk z podkrkonošské vísky se vydává pro sošku, která může pomoci Česku se znovu radovat. Doufejme, že to aspoň trochu pomohlo napravit pochroumanou reputaci české kinematografie.
Nezapomenout na deštník
Série e-mailů bobtnala a přibližoval se termín odjezdu. Sbalit kufry, koupit nové sako a nezapomenout deštník. Je třeba zachovávat dekorum, jelikož zde reprezentujeme koneckonců i svou vlast. V britské metropoli jsme byli ubytováni v hotelu sotva pár kroků od Piccadilly Circus. Na dohled se skví Národní galerie, muzikálová čtvrť nebo kino Odeon Luxe Leicester Square z roku 1937 ve stylu art deco.
Na společné večeři s dalšími oceněnými a organizátory jsme se přirozeně rozdělili do skupin podle kategorií. Do vítězné trojice hraného filmu patří také náš kamarád, čínsko-americký režisér Robin Wang z University of Southern California, a Jens Kevin Georg z německé Filmové univerzity Konrada Wolfa v Babelsbergu. Většina oceněných ale pochází ze Spojených států. Kromě nás a Jense zde byl ještě trojčlenný tým francouzských animátorů Florian Maurice, Maxime Foltzer a Estelle Bonnardelová, japonský animátor Kei Kanamori a experimentální filmař Akshit Kumar z Indie. Takzvaná „středoevropská energie“ mezi námi a Jensem byla téměř hmatatelná. Je jasné, že Atlantický oceán svým způsobem mění a rozděluje kromě krajiny i lidi.
Středobodem našeho londýnského pobytu byl od 10. do 14. října ikonický pětihvězdičkový hotel The Dorchester na okraji Hyde Parku. Italská kuchyně, indické speciality i kalamáry se šampaňskou omáčkou a kaviárem jsou samozřejmostí. Kulisy jako by vypadly z Grandhotelu Budapešť (2014, r. Wes Anderson) říznutého hotelem Overlook z kingovského hororu Osvícení (1980, r. Stanley Kubrick). Luxus, pozlátko a snad i pocit výjimečnosti takřka na každém kroku.
Páteční ráno jsem zahájil šálkem britského earl grey s kapkou mléka a poté se vydal vstříc největšímu filmovému studiu ve Spojeném království. Ateliéry Pinewood Studios byly založeny v roce 1936 a prosluly především tím, že se zde točily takřka všechny bondovky nebo snímky z kouzelnických Bradavic. Britové jsou na to patřičně hrdí. Důkazem je ateliér Seana Conneryho nebo kino pojmenované podle bondovského skladatele Johna Barryho.
Během panelové diskuse došlo i na představení nové ceny Akademie, která by měla upozorňovat na filmy s LGBT a queer tematikou. Dál se debatovalo o tom, co má dělat čerstvý absolvent filmové školy a jak natočit celovečerák. Mezi dalšími tématy byla osobní propagace, hledání témat k tvorbě nebo komunikace s novináři. Režisér několika epizod hororového seriálu Outsider nebo survival thrilleru Sweetheart J. D. Dillard se rozpovídal o tom, jak náročné je natočit debut. Dánský producent a nově nastávající člen Akademie Kim Magnusson, který má na kontě oceňovaná skandinávská dramata O kuřatech a lidech nebo Řezníci, pohovořil o své tvorbě a cestě za dalšími akademiky.
V těch dnech v londýnských ulicích probíhal také BFI London Film Festival, jehož součástí jsou kromě projekcí i besedy, diskuse a co-working. Po otřesné projekci v sobotu ráno, když jsme zhlédli dokument z prostředí videohry Grand Theft Auto, následovala masterclass s režisérem Duny nebo Blade Runnera 2049 Denisem Villeneuvem. Potemnělé prostředí kinosálů jsme v sobotu vyměnili za kulisy londýnských památek, jako je Big Ben, London Eye nebo Tower Bridge.
Neděle byla jediným volným dnem, a proto patřila rodinám a přátelům. Na předávání cen přijel i náš scenárista Petr Pelech, střihač Lukáš Skalník, hudební skladatel Jakub Zajíc a produkční Kateřina Matoušová, bez kterých bychom se sem nedostali. Událost si nenechalo utéct ani vedení písecké filmové školy, včetně ředitelky Vladany Terčové. Procházka kolem Kensingtonského paláce a Royal Albert Hall nemohla skončit ničím jiným než fish and chips v centru Hyde Parku. Samozřejmostí britské metropole je pár sklenic guinnessu na dobrou noc a následoval den D.
Konečně pondělí
Pondělí se neslo ve znamení příprav na osudový večer. Pro mnohé z nás to byla zatím největší životní zkušenost. Možná už nic zásadnějšího a většího nezažijeme. I to se může stát. Všichni jsme si procházeli děkovné řeči, trénovali výstupy a připravovali se na fotografování a rozhovory s novináři. Před Odeonem se rozvinul červený koberec a začali se scházet novináři, fotografové a první hosté. Hodiny se změnily v minuty a poté ve vteřiny. Nervy, tréma, obavy. Bylo tam všechno.
Zlaté sochy Oscarů v nadživotní velikosti, záblesky fotoaparátů a starobylé kino. Kino, kde mají premiéry ty nejočekávanější filmy o Jamesi Bondovi nebo Harrym Potterovi, založil ve 30. letech 21. století Oscar Deutsch. Britský podnikatel patřil mezi průkopníky filmového podnikání, a přestože zemřel v pouhých 48 letech, tak zde zanechal výraznou stopu v podobě ikonické sítě kin. Jsem poctěn, že i náš Krajan se mohl promítat v tomto legendárním sále.
A vrchol. Nikdo z nás do poslední chvíle nevěděl, pro jakou cenu si půjde. Ten okamžik, když se zvedl Robin a posléze Jens, byl naprosto zásadní. Samotné předávání, řeč a gratulaci od režiséra Krotitelů duchů nebo Kanclu Jasona Reitmana s československými kořeny mám již trochu v mlze. Slyšet pochvalné věty od producentky a prezidentky Akademie Janet Yangové se také nestává každý den. Ocenila herectví Jiřího Štěpničky a nezapomněla odkázat na Miloše Formana. Opojeni čistým štěstím i úlevou, že je to všechno za námi, jsme zamířili na afterparty do Národní galerie. Ikonické zakončení. Vždyť i filmy jsou jenom pohyblivé obrázky.