Znalost španělštiny není v České republice moc rozšířená, takže ani velmi dobře informovaný Čech většinou nemá Latinskou Ameriku na svém „globálním radaru“ – je daleko, neohrožuje nás na rozdíl od arabského světa intenzivní migrací, vzájemné obchodní vztahy jsou značně omezené. Přesto je to velice zajímavý kontinent, i když leckdy spíš ve smyslu „tohle proboha nedělat“.

Ve dvacátém století nastoupila do jejich šlépějí dvě nová impéria, americké a sovětské, snažící se různými způsoby prosadit v Latinské Americe vlastní vliv a potlačit vliv těch druhých. Jako u jiných proxy válek, zájmy místního obyvatelstva byly přitom až na posledním místě. Po Sovětech zůstala radikalizovaná intelektuální vrstva a levicové bojůvky v džungli, Američané zase v rámci vedení své „války proti drogám“ podporovali všelijaké „parchanty, ale naše parchanty“ a nepřímo také zajistili drogovým kartelům fantastické peněžní příjmy, které z nich učinily nebezpečné mocenské konkurenty celých států. Výsledkem je kontinent, jehož příspěvek blahobytu lidstva je značně nedostatečný, který si ani není zcela jist svojí vlastní identitou (je to ještě západní civilizace, nebo ne?) a jehož nejlepší rodáci vesměs žijí v New Yorku, Madridu nebo třeba Sydney, ale hlavně co nejdál od poměrů, do kterých se narodili.

Argentina, o které teď bude řeč, importovala ve 40. letech 20. století ještě jeden zhoubný vliv, a to poněkud zpotvořenou podobu italského korporativistického fašismu. Juan Perón, populistický politik, který infikoval svoji rodnou zemi myšlenkou centrálního řízení ekonomiky a fantastického utrácení na dluh, totiž ke svému vidění světa přišel právě v Mussoliniho Itálii, v zemi, kde platilo „všechno ve státě; nic mimo stát“.

Na rozdíl od Itálie neprohrála Argentina žádnou válku tak katastrofálně, aby byla nucena přehodnotit svůj politický systém od základů; po porážce ve válce o Falklandy se sice argentinští občané zbavili vojenské junty, ale dalších principů svého státu se nedotkli. Důsledek: státní krach stíhá státní krach, zemi vládne zcela dysfunkční elita, která ji neustále potápí do dalších katastrofálních problémů, a určitá část obyvatelstva odmítá uznat, že nelze žít nad poměry. Příliš mnoho lidí těží z toho, že erární kasa hospodaří špatně, na úkor své dlouhodobé budoucnosti, a tito lidé tvoří „hluboký stát“, jenž bude bránit pokusům o zásadnější reformy.

Zvolení libertariána Mileiho, který chce zrušit většinu argentinských státních institucí a „předělat“ zemi od základu, není žádná garance úspěchu. Je to jen naděje na změnu, nic víc. V běžné vyspělé zemi by se někdo tak excentrický jako Milei k moci nikdy nedostal. V Argentině je to projev uvědomění si, že starý model fungování je úplně na suchu.