ÚHEL POHLEDU: Polská vládní strana Právo a spravedlnost vstupuje do volebního roku v lepší kondici, než kdokoliv očekával, včetně strany samé. Podzim věštil národním konzervativcům tuhou zimu, při které měla jejich vláda utrpět rozhodující ztráty v průzkumech veřejného mínění kvůli domácím ekonomickým hrozbám – trvající vysoké inflaci, problémům s vyplacením peněz z unijního fondu obnovy a očekávané energetické krizi.

Soumrak jejich již sedmileté vlády se ale v zimě nekonal a strana Jaroslawa Kaczynského se probudila do jara s neočekávaně vysokou podporou, která nejen že se udržela na podzimní úrovni, ale zároveň je stejná, jakou strana měla na jaře roku 2015, kdy se v tehdejších říjnových volbách ujala vlády. Udržení podzimní úrovně překvapuje i tím, že se země objektivně potýká s podobnými těžkostmi jako zbytek regionu – růst cen, pokles reálných mezd, tíha a známky únavy spojené s obrovskou pomocí Ukrajině. Přesto se jejich volební elektorát, zkoušený několika politickými kauzami z posledních let a na který výše zmíněné těžkosti dopadají v první linii, zdá být stabilizovaný a nepodléhající významnějším výkyvům při mediálních útocích a zrodu nových kauz.

Podzimní defétismus a pochmurnou pasivitu vládních představitelů nahradila s prvními rozkvetlými krokusy ve Varšavě nová naděje na 3. volební období ve vládních lavicích po říjnových volbách do polského Sejmu (pravděpodobně 15. října) – naděje tak příznačná pro křesťanský význam Velikonoc. Straničtí představitelé znovu začínají věřit ve volební úspěch, přechází z obranných pozic do aktivně bojujících za své vidění světa a vzrůstající trend víry ve volební vítězství lze pozorovat také u jejich voličů.

Obnovený optimismus vládní strany posiluje také významně rostoucí podpora jediného pravicového politického uskupení v opozici – Konfederace, jejíž preference začaly přesahovat 10 %. A ačkoliv případná povolební spolupráce s vládními konzervativci by byla přinejmenším v sociálních a bezpečnostních otázkách velice komplikovaná, svým důrazem na tradiční hodnoty představuje jejich potenciálního koaličního partnera.

Konfederace navíc nevyjídá dosavadní voliče tradičních konzervativců, ale jejímu novému vedení se velice úspěšně daří mobilizovat mladou generaci a dosavadní nevoliče. Navíc Právo a spravedlnost v posledních dvou letech trpělo tím, že ačkoliv nominálně vedlo v průzkumech veřejného mínění, tak mu toto vedení neumožňovalo stvořit případnou povolební většinovou vládu. A i přesto že se Konfederace v předvolební rétorice ke spolupráci s vládními konzervativci staví spíše zdrženlivě, její téměř nulový koaliční potenciál pro zbytek deklarovaně sjednocené opozice je přelomovým „game changerem“ pro nové možnosti povolebního uspořádání. Faktor Konfederace totiž boří dosavadní souboj „kdo s koho“ a vytváří možnost, že po volbách nebude mít většinu žádný z dosavadních znepřátelených táborů a na řadu přijdou jednání o dosud nemyslitelných koalicích. A jelikož vládní konzervativci nominálně v průzkumech stranických preferencí výrazně vedou, je pro ně tato nová diverzita bezesporu nadějí na vyhnutí se vlastnímu Pyrrhovu vítězství, ke kterému poslední dva roky nedobrovolně směřovali.

Zcela opačnou náladu lze sledovat na straně dominantní středo-levicové opozice, která nevyužila zimu k rozhodujícímu vítěznému tažení proti společnému nepříteli. Naopak, vidina již zdánlivě zaručeného úspěchu v nadcházejících volbách vyvolala hádky a mocenské boje o vlivy v novém povolebním uspořádání a medvěd, jehož kůže se už měla porcovat, se mezitím probudil po zimním spánku a začal znovu vesele běhat po lese. Opojeni falešnou vidinou jisté kořisti ztratily opoziční strany palivo své dosavadní síly. Byl jím slib konečně porazit vládní garnitury. Tím se rozdrobila jejich dřívější společná úderná síla a jejich elektorátu se vrací demobilizační frustrace, kdy opozice od roku 2015 nedokázala vyhrát žádné celonárodní volby.

Vrátíme-li se k metafoře s medvědem jako symbolem volebního vítězství, tak v nové jarní realitě se dříve sjednocené opoziční strany, tentokrát již samostatně a nervózně, znovu snaží toho medvěda ulovit, slepě přesvědčeni, že jim náleží. Jejich chaotické střely (útoky na zemřelého polského papeže, nové sociální programy, boj o formu opoziční strategie) ale spíše trefují jejich vlastní kolena a svým úsilím toho medvěda jen vhánějí do náruče vládních konzervativců. Ti tento zoufalý lov opozice pozorují s vděčným úsměvem za to, že si podobný tragikomický lov (daňová reforma) odbyli již v minulém roce a vší silou se snaží udržet plot lesní obory, aby medvěd zůstal v polském lese a neutekl na východ nebo na západ.

Bývalá jednota opozice se rozpadá a noří ve voličům nepřehledných a hluchých hádkách o formu, v jaké budou kandidovat v nadcházejících volbách. Opoziční lídr Občanská platforma, vedená bývalým předsedou Evropské Rady Donaldem Tuskem, tvrdošíjně trvá na své opoziční nadřazenosti a prosazuje svoji oktrojovanou jednotnou kandidátní listinu celé středo-levicové opozice podle neúspěšného maďarského vzoru. Další opoziční strany narážejí na limity svého ega při pokusech sestavit dvě opoziční koalice podle českého modelu. Příkladem může být spojenectví jedné z nejstarších a jedné z nejmladších politických stran – PSL a Polsko 2050, které ačkoliv jsou v jednání o vytvoření koalice nejdále, jejich spolupráci hatí individuální ambice o získání největšího povolebního vlivu. Českému čtenáři tyto hádky mohou připomínat povolební rozhovory mezi Piráty a STANem.

Výlučným společným jmenovatelem opozičních zájmů tak již není snaha o bezpodmínečné vítězství nad vládou ztělesněnou Jaroslawem Kaczynským, ale maximalizace svého vlastního prospěchu, což jejich voliči nelibě a nedůvěřivě nesou. Tuto rodící se krizi důvěry v opoziční lídry ještě zesilují osobnosti spojené s protivládním táborem, které ve snaze znovu se dostat na výslunní a vyřídit si účty za svůj dlouholetý politický exil, svým okázalým a nekontrolovaným chováním připomínají náladu arogance elit, která provázela konec vlády Občanské platformy v roce 2015.

A zatímco polská ekonomika ne a ne se sesypat, do Varšavy míří státníci z celého světa, aby poděkovali Polákům a potřásli rukou představitelům státu za bezprecedentní pomoc Ukrajincům. V době, kdy se americký prezident, již podruhé za necelý rok, objímal s konzervativními lídry Polska a prezident Zelenský je poctil svou oficiální prezidentskou návštěvou po začátku války, se začíná bořit mýtus izolacionismu polských národovců a nad Vislou se rozptyluje exklusivní světácká image představitelů opozice. Její současný marasmus pak dokresluje fakt, že na prosbu Donalda Tuska ze strachu před diskreditací spojenou s korupčními podezřeními bylo zrušeno varšavské setkání Evropské lidové strany, které je Tuskova Platforma součástí a kterou ještě minulý rok vedl.

Ačkoliv jsou šance pro oba tábory nadále vyrovnané, jejich dynamika se přes zimu diametrálně změnila, a zatímco opozici se snaží sílou vyrvat svůj bývalý vítězný étos, vládní garnitura se v tichosti modlí, aby se udrželo současné statut quo a nepřišla žádná neočekávaná krize, která by mohla ohrozit jejich křehkou jarní naději.