Známý fyzioterapeut Pavel Kolář umí překvapit. Po dvou bestsellerech (Labyrint pohybu, 2019, a Cesta k odolnosti, 2021) se pustil do zkoumání duše a jejích záhad. Jeho nová kniha je román. Jmenuje se Řeka pod hladinou a má dvě vrstvy, které se vzájemně prolínají. Jednak je to příběh dvou lidí, kteří jsou na sebe osudově napojeni. V druhé části hrdina Josef putuje historií, asistuje u vzestupu Adolfa Hitlera, dostává se k Alexandru Velikému a spoluprožívá Ježíšovu cestu na Golgotu. Próza má příznačný podtitul Vědomím proti času a vybízí čtenáře, aby se nebál otevřít si v duši prostor pro tajemství.

Jeden z hrdinů konstatuje, že všechny záhady vznikají tam, kde člověk nenalezne odvahu si posvítit. Na co jste si chtěl v knize posvítit vy?

V knize jsem ono „posvítit si“ chápal jako snahu něco důkladně prozkoumat předtím, než si udělám na něco názor a než něco přijmu. Mínil jsem to tedy v obecné rovině, jako úsilí věnovat něčemu pozornost a zkoumat věc s pečlivostí, než si z ní udělám závěry. Jinak řečeno, neměl bych podléhat zjednodušení či se samozřejmostí a zcela automaticky přijímat to, co je mi předkládáno.

Co tím myslíte?

Dnešní doba a její propagandistické možnosti a trendy potřebu slova „posvítit si“ obzvlášť umocňují. Musíme jím narušovat tendence ke stádnímu chování. Člověk má schopnost samostatného myšlení a jednání, které musí být nezávislé a postavené na kritickém přijímání různých názorových trendů a ideologií.

Svoje druhé já vláčíte v knize časoprostorem po významných historických událostech v naději, že přijde na vyluštění tajenky života. Je to přijetí křesťanství, jak by se z určitých pasáží mohlo zdát?

Úplné vyluštění této tajenky není možné. Vždy tu bude množství pochybností, které budou od přijetí křesťanských hodnot odrazovat a při jejich přijetí bude vždy nutné přijmout tajemství. Překážky lidem často nastavují otázky o božím soucítění vůči utrpení ve světě, problémy s boží spravedlností a milosrdenstvím, problémy s biblickými výklady a interpretacemi či pochybnosti ohledně historických událostí a zázraků při dnešní úrovni poznání. Obdobně jako u Sofie to mohou být špatné osobní zkušenosti a pocit, že nebudeme kvůli soudu svého svědomí schopni dostát závazkům, které musíme při přijetí smlouvy s Bohem plnit.

Doporučujete také před přijetím víry si na ni „posvítit“?

Ano, ale zároveň je nutné mít otevřený prostor pro nezodpověditelné. Tam je místo pro mysl, která se musí projevit jako důvěra, a to i v případě, že můžeme o lecčems pochybovat. Kdyby bylo možné provést důkaz boží existence, bůh by se stal faktem a víry by nebylo potřeba. Uzavřít si v sobě prostor víry vede ke ztrátě naděje. Víra není odpovědí na všechna naše proč a jak, ale dává nám sílu k tomu, abychom putovali životem i s jeho stinnými stránkami s důvěrou a odvahou.

V druhé poloze vašeho románu spolu komunikují dva lidé, Josef a Sofie, a vypadá to, jako by byli napojeni na nějaké vyšší vědomí. Je to vnuknutí, nebo jak byste popsal, co se jim stalo?

Josef a Sofie byli skutečně propojeni něčím, co přesahuje běžnou lidskou zkušenost. Josef si vytvořil v Sofii skrytý obraz matky, kterou v dětství hodně miloval, měl k ní silné pouto, ale za jejího života nebyl schopen její lásku náležitě opětovat. Každé emočně silné a hluboké pouto spojené láskou může překračovat běžné lidské zkušenosti a vést k určitému transcendentálnímu spojení. To je moje zkušenost.

Jako jeden z leitmotivů knihy uvádíte, že cíl je k ničemu, když chybí smysl. Je podle vás hledání smyslu tím nejhlubším hybatelem života?

Cíl a smysl nelze z logiky věci od sebe odtrhnout. Neexistuje jeden bez druhého. Lze říci, že cesta nemusí mít vždy jednoznačný smysl, ale vždy by měla být smysluplná, a to jak pro člověka samého, tak pro společnost. V našem putování životem bychom se měli neustále ptát, jak dosažení cílů přispívá k našemu většímu smyslu života a jak náš smysl života může ovlivnit naše cíle. Jen toto propojení umožňuje směřovat. Naše cíle a smysl cesty životem se mohou časem měnit v souladu s osobními zkušenostmi a změnami okolností, ale ze základu univerzálních hodnot nesmí uhnout. Tyto hodnoty jsou zakotveny v historii, kultuře a náboženství dané společnosti a v našem životě tvoří jistý kompas a pevné zakotvení. Jejich zpochybňování vede k nestabilitě.

Jaké cesty vedou k pochopení smyslu? Jak důležitá je lidská oběť pro druhé?

Na tuto vaši otázku bych se pokusil odpovědět závěrem knihy, kde je odpověď vyjádřena prostřednictvím podobenství. Aby se člověk zdárně dostal na konec divoké řeky života a v cíli našel to pravé uspokojení a smysl, měl by podle mého splnit tři základní podmínky. Zaprvé: Musí najít vnitřní sílu k překonání peřejí, proudů, jezů i špatného počasí, které tato cesta na divoké řece životu nastavuje. Těžko se chápe, že čím je to břemeno na naší cestě těžší, tím je náš život blíže zemi, je tedy skutečnější a pravdivější a cíl cesty je smysluplnější. Zadruhé: Musí potlačit svůj vlastní zájem, a to i za cenu, že skončí svou vysněnou cestu před doplutím do cíle. Tuto oběť musíme být ochotni nést nejen pro sebe, ale hlavně pro druhé. Proto i smrt pro druhé dává předčasnému konci jasný smysl. Nedosáhnu cíle, ale dosáhnu smyslu. Je-li veškeré konání směřované pouze k vlastnímu zájmu, znamená to zakotvit pýchu a postupně doputovat k vnitřní prázdnotě a tím ke smrti za života. Situace, kdy se člověk stal mírou všeho, vedly vždy ke katastrofě. Zatřetí: Nelze se vézt jen na klidné vodě či řeku obcházet a až teprve před koncem do ní naskočit. Smysl cesty spojené s nesením kříže začíná už u pramene a pokračuje v každé její fázi. Teprve konfrontace každého kousku cesty s jejím koncem dává pochopit její pravý smysl. Bez dostatečné odevzdanosti se nám dříve či později začne zdát, že víra nás stojí víc, než jsme si ujednali.

Důležitou postavou vaší knihy je kanadský lékař Campbell, profesionál z prestižní kliniky, symbol vědeckého ideálu, který uznává jen evidence based medicine. Když se však setkává s případem ztraceného Josefa bez paměti, který podává fascinující svědectví, cítí se ohrožen, protože to narušuje všechno, na čem postavil svou kariéru. A tak se nakonec skryje do světa laboratorních a radiologických nálezů a stav konkrétního člověka ho vlastně moc nezajímá. Má to být metafora současného vědeckého světa?

Na doktoru Campbellovi jsem chtěl ukázat, jak současný koncept medicíny redukuje empirické vědění a stále více vede k převaze metodologicky zajištěného způsobu myšlení. Ve svém příběhu ukazuje, jak používané postupy v medicíně včetně našich emocí přebírá objektivní věda, která se stejně jako fyzika zabývá plně veřejným, viditelným a převeditelným a k prosazování svých výsledků využívá algoritmu a šablony. Postupně tak nahrazuje medicínu léčící celého člověka. Ukazuje také, jak je pro takto zaměřeného člověka frustrující, když se setká s něčím, co ho přesahuje a co mu nepasuje do škatulky. Tento způsob myšlení vyvažuje sestra Agniezska, která není zdaleka tolik vzdělaná, ale její vizitkou je moudrost a obětavost. Bez této vlastnosti jsou obsah a aplikace vzdělání značně omezené.

Proč není současný svět nastavený na to, víc se otevřít věcem, které nás přesahují?

Moderní společnost klade velký důraz na logické myšlení a racionální analýzu a je těžké integrovat nebo hmatatelně objasnit některé jevy pomocí racionálního a logického přístupu, protože pro ně neexistuje dostatečný empirický důkaz nebo vědecké vysvětlení. Lidé mají také často strach z toho, co neznají nebo nechápou, a vyhýbají se tak tématům, která se zdají mimo rámec lidského pochopení. Na druhé straně ve své praxi vidím, jak dochází k paradoxnímu jevu. Vlivem růstu poznání stále víc lidí inklinuje k různým alternativním způsobům léčby, které jsou zcela iracionální a někdy až bizarní.

Není například německá nebo italská medicína dál v tom smyslu, že víc připouští alternativní postupy v lékařské praxi?

Myslím, že hlavním důsledkem odklonu některých lidí od západní medicíny je neschopnost teoretického, ale hlavně praktického logistického propojení superspecializované medicíny. Dnes víme „všechno“ o struktuře až na úrovni molekul, ale chybí nám, jak se patologie těchto struktur chová ve svých celostních projevech a jak reaguje na podnětové situace. Vezměme si jen současné členění interny – kardiologie, gastroenterologie, pneumologie, endokrinologie, hematologie, nefrologie, revmatologie, onkologie, geriatrie, osteologie… V rámci těchto oborů vzniká ještě řada podoborů. Například kardiologie zahrnuje intervenční kardiologii, ablativní kardiologii, elektrofyziologii, kardiovaskulární imagologii, pediatrickou kardiologii, preventivní kardiologii… V tomto pralese chybí integrační prvek. Čím větší je hloubka poznání v jednotlivostech, tím víc trpí systémové myšlení, tedy organizace těchto vysoce specializovaných informací do celku.

Na druhé straně na normálního člověka musí tyhle složitě vyslovitelné specializace působit hodně důvěryhodně.

Lidé mají na základě rozvoje znalostí vázaných na úzkou specializaci medicíny velká očekávání, ale zároveň potřebují někoho, kdo je tímto složitým systémem provede, a zároveň někoho, kdo umí tyto specializované postupy propojit do našich přirozených procesů fungování organismu a přirozených principů života. Například už jen to základní, že stáří a smrt patří k životu a každý s nimi musí počítat nebo že subjektivní prostor a jeho systémové reakce (humorální, hormonální, imunitní atd.) hrají mnohem významnější roli, než jsme schopni vymezit v přístupech EBM. Jsem přesvědčen, že i přes vysokou úroveň poznání se nesmíme vyhýbat selskému rozumu a generačně nabitým zkušenostem zařazujícím tyto přirozené biologické jevy do života.

Není reakcí na potlačování všeho, co tíhne k transcendentním reflexím světa, právě obrovský rozvoj šarlatánství a ezoterie?

Určitě to má vliv. Těch příčin je ale víc. Lidé jsou přitahováni k šarlatánství a ezoterickému učení, tápajíce a ve snaze najít smysl svého života. Hledají v nich odpovědi na složité otázky o existenci, smrti a lidské podstatě. Zvlášť se to oživuje v emocionální krizi nebo obtížné životní situaci, kdy šarlatánské, sektářské a ezoterické praktiky slibují léčbu nebo vnitřní klid. Myslím, že to také souvisí se záplavou obrovského množství informací. Pro laika je v té objemné sněti někdy obtížné rozlišit, co je pravda a co spekulace. V myšlení pak nastane chaos a výsledkem je zmatenost. Lidé jsou potom náchylnější k přijímání iracionálních tvrzení zpochybňujících i základní pravdy.

Co tím myslíte?

Podle nedávného průzkumu britského týdeníku The Economist se například ztrojnásobil počet lidí věřících v to, že Země není kulatá, ale placatá. Koneckonců různí šarlatáni a medicínští podvodníci mohou v dnešní době efektivněji využívat marketingových technik a reklamních strategií k přesvědčení lidí o hodnověrnosti svých produktů nebo služeb.

Název vaší knihy je Řeka pod hladinou. Už názvem naznačujete, že se pokusíte odpovědět na hledání věcí skrytých pod povrchem. Myslíte, že se o to někdy pokusíte ještě jinak než prostřednictvím zčásti fiktivního románu?

Chtěl bych dál objevovat, pochopit a na příbězích popsat schopnosti spojené s nadáním a adaptačními možnostmi, které jsou pro většinu z nás skryté hluboko pod hladinou. Je možné se z nich poučit. Pamatuji si například, jak paní Mojžíšová (zdravotní sestra, která laicky napravovala lidi s bolestmi zad – pozn. red.) zcela intuitivně bez medicínského vzdělání byla před profesory schopna zjistit gynekologický problém, a to jen pohledem, čtením postury. Bylo to dáno nadáním a v té době bráno jako šarlatánství.

Proč?

V medicíně máme stále mnoho věcí a příběhů, jejichž vysvětlení je pod hladinou řeky. V případě, že neznáme jejich vysvětlení, nesmíme je zatracovat, ale naopak umět se z nich poučit. Někdy v tom potřebujeme víc pokory a měli bychom víc respektovat, že naše poznání vychází ze subjektivního příjmu informací. Jsme závislí na vnímání světa kolem nás našimi smysly. Můžeme jim důvěřovat? Je důležité, aby člověk respektoval míru současného poznání, ale ve své duši si uchoval také prostor pro pochybnosti a šestý smysl. Tři oblasti – poznání, pochybnost a tajemství nepoznaného – by měly být v naší mysli vyváženy a ani jedna z nich by neměla přečnívat.

Je v obřích nemocnicích ještě prostor pro pochybnosti a uznání „tajemství nepoznaného“?

Není to o obřích nemocnicích. Je to mnohem obecnější problém. Člověk si narůstajícími znalostmi, zkušenostmi a rutinou vytváří mnoho předsudků, které ho pak omezují v otevřenosti k novému prostoru. V medicíně se u některých onemocnění dostáváme do polohy nemožného, což je někdy deprimující. Prostě víte, že pracujete s nějakou hranicí medicínských možností. I tak vás to někdy překvapí. Nevím, zda to mohu nazývat zázrakem, ale za svůj život jsem zažil případy, kdy došlo k tak enormnímu zlepšení stavu či vyléčení, že to bylo daleko za nastavenými limity. Tyhle momenty ve mně umocňují naději a bourají předsudkový skepticismus. Zároveň je třeba říct, že těchto momentů zas není tolik, a tak není možné pacienty a jejich rodiny obestírat falešnou nadějí. Není jim možné brát naději, ale zároveň není možné vytvářet falešnou naději. Je ale radost, že možnost toho velkého překvapení tu existuje, je třeba s ní reálně počítat, poučovat se z ní a nemyslet si, že všemu rozumím. Měli bychom si v sobě stále uchovávat místa dětské naivity a otevřenosti.