„Apeirogon: útvar se spočetně nekonečným počtem stran.“ Tak vypadá kapitola 181 románu Apeirogon Ira Columa McCanna (1965), nyní žijícího v New Yorku, a pro čtenáře nepříliš zběhlé v euklidovské geometrii dodejme, že představit si mají mnohoúhelník s tolika stranami, až na první pohled vypadá jako kruh. To jest tvar, který autorovi údajně slouží pro nové způsoby psaní a potažmo přemýšlení, jež nejsou omezené na dva jednoduché protiklady; a jeho vyprávění tedy popírá tradiční očekávání tím, že simulovat má spíš hledání s otevřeným koncem.

V poděkování autor uvádí, že výsledkem jeho práce je hybridní román, jehož středem je fantazie, ale obsahuje i prvky skutečnosti a paměti, a v poznámce zas, že se opírá o osudy dvou opravdových lidí: Palestince Bassama Aramina a Izraelce Ramiho Elhalana, kteří oba přišli v blízkovýchodním konfliktu o dceru. Další možný termín by tudíž byl kreativní non-fiction, jež se zdá stejně ambiciózní jako jeho předchozí, též u nás známé klasičtější prózy (Co svět světem stojí a Zoli) v tom, že míchá historii s imaginací. Nebo je to zkrátka tvůrčí odpověď na statečnou a smutnou práci obou otců, kteří se rozhodli, že svoje truchlící hlasy včlení do veřejné debaty: a nejenže se přidali k řekněme domovské organizaci sdružující bez ohledu na národnost či náboženské přesvědčení rodiče, kteří v palestinsko-izraelských bojích ztratili dítě, ale také přijímají pozvání ze zahraničí, kde o svých zkušenostech společně hovoří (jako třeba nedávno v pražském DOXu, kde s nimi vystoupil i McCann).

Text sestává z tisíce a jedné kapitoly, což je zjevná narážka na pohádky tisíce a jedné noci. Některé přitom obsahují pouhou větu (viz výše), další rozhovory s oběma protagonisty, zatímco onde zas autor s jejich svolením přeměnil slova i světy obou; tu je kapitolou fotografie, jinde třeba pasáž o ptácích, jejichž trasy vedoucí přes různé kontinenty jsou po staletí stejné a neberou ohled na geografické hranice. Patrně na rozdíl od cest obou hrdinů, kteří sice sdílejí hodně bolestné „velké“ i osobní dějiny, ale vlastně by se ani stýkat neměli, neboť například Rami oficiálně nesmí ani na Západní břeh, ani do Gazy. Přičemž očividným symbolem jejich oddělených prostorů je nepřekvapivě zeď, kterou ovšem McCann mimo jiné nazývá její drsně ironickou přezdívkou Zeď šekelů (ve své době to byla nejlépe placená stavební práce v okolí, z níž samozřejmě profitovali i Palestinci).

Zatímco Elhalanova dcera Smadar zahynula při sebevražedném atentátu v Jeruzalémě, Araminovu Abír zabil gumový projektil – načež nám McCann ozřejmí, jak tato zbraň vypadá a jak se vyrábí, a to včetně toho, že poprvé byla testována v Severním Irsku. A z podobných střípků informací se skládá celá experimentální mozaika, jejíž poselství netřeba nijak rozebírat: všichni jsme lidé a opřít bychom se měli o přátelství, lásku, empatii a sdílenou zkušenost.

Pokus zaujmout pozice na obou stranách – a zároveň na žádné – však spisovateli podle jistých zahraničních ohlasů těžce nevyšel. Arabská al-Džazíra jeho dílo plošně označila za další koloniální přešlap v komerční literatuře, kdežto zaoceánské židovské periodikum Forward v něm marně hledalo citové nuance a nefalšovanou přemýšlivost. K čemuž lze pouze podotknout, že McCann musel vědět, že zde bude stejně jako jedna z reálných vedlejších postav, provazochodec Philippe Petit, balancovat na laně: a že i když Elhalan vnímá neblahý morální rozměr izraelské okupace a Aramin přiznává prohnilost palestinské korupce na Západním břehu, stačit to prostě nebude.

Kromě možného vyčerpání čtenáře obsahem i formou (viz třeba filozoficko-matematicky zmatená, rádoby enigmatická a několikrát se opakující věta „Když vydělíte smrt životem, dostanete kruh“) je největším problémem Apeirogonu něco mnohem zásadnějšího. Nijak neskrývaný, leč jen zřídka naplněný naivně idealistický a místy až nemístně optimistický předpoklad, že literatura má páchat dobro.

Colum McCann: Apeirogon. Přeložila Pavla Niklová. Argo, 496 str.