„Moje nová deska není k dispozici na streamovacích službách. Digitální album lze zakoupit pouze prostřednictvím těchto webových stránek. Album obsahuje 32 skladeb. Jeho délka je 2 hodiny a 2 minuty,“ oznámil přednedávnem Patrick Flegel a začaly se dít věci. Flegel je fanouškům nezávislé scény dobře znám. V letech 2008 až 2010 vydal se svou kapelou Women (neplést s podobně skvělou kapelou Girls z téhož období) dvě desky, které dodnes patří k tomu nejlepšímu, co tehdejší nová vlna syrového post-punku nabídla. Women už neexistují a Cindy Lee je několik let jeho alter ego. Během živých vystoupení ho uvidíte v paruce a ženských šatech (drag queen v Týdeníku Echo, no páni!), jde patrně o poctu jeho oblíbeným ženským interpretkám konce 50. a začátku 60. let (od Patsy Cline po The Ronettes), ostatně reminiscencí na ně je jeho nová deska plná.

„Je to jako internetový ekvivalent nákupu kazety na nějakém velmi utajeném místě,“ psali po vydání desky jedni. „Proč je tak těžké si to poslechnout? Mám problém si to stáhnout do telefonu a nechci poslouchat přes YouTube, kde je kvalita zvuku horší,“ rozčilovali se druzí. Desku skutečně lze poslechnout jen na YouTube, kam ji Flegel sám zdarma nahrál, anebo přes dost obskurně vypadající webové stránky GeoCities (které grafikou naschvál upomínají k začátkům internetu). Platit za ni můžete, ale nemusíte.

Flegel nemá rád streamování obecně a má i etické námitky proti tomu, aby generální ředitel společnosti Spotify investoval stovky milionů do vývoje umělé inteligence místo férového placení umělcům. Streamovací platformy určitě nejsou na odchodu, nadávají na ně sice skoro všichni umělci, ale finančně výhodnější alternativy zatím neexistují. Nějaký vliv by ale nečekaný kritický i komerční úspěch tohoto alba mít mohl. Doufejme, že způsob, jakým k hudbě obecně dnes umělci i posluchači přistupují, se může postupně změnit. Někteří lidé možná přece jen už nechtějí pouze tupě konzumovat hudbu bez jakéhokoli vlastního přičinění, chtějí si něco opět objevit sami pro sebe a nespoléhat se jen na algoritmy. Deska Cindy Lee nás tedy vrací nejen do časů kvalitních girl groups či geniálních melodií Velvet Underground, 60’s psychedelie nebo 90’s lo-fi, slyšet v ní jsou i ozvěny z přelomu předchozí dekády (2008–2011), tedy těch posledních chvil, kdy se ještě desky stahovaly z blogů a tipy člověk hledal v recenzích svých oblíbených kritiků.

Nabízí se námitka – vždy byste se měli snažit dělat něco nového, nostalgie je zlo. Ale proč vlastně? Urputná touha po tom, vytvořit v roce 2024 něco kompletně nového, je přece trochu směšná. Navíc už zmíněná estetika lo-fi nahrávání (hudba, jež záměrně nemá vybroušený zvuk a nepracují na ní producenti v drahých studiích) je nadčasová. Nostalgie může být jen zábavná textura, nebo může zvuku dodat hloubku, nemusí jít jen o pouhé nenápadité retro. Ano, Diamond Jubilee snese hodně přirovnání z historie, co do atmosféry desky je snad trefné to o „alternativním“ soundtracku k filmu Modrý Samet od Davida Lynche.

Krása Diamond Jubilee spočívá v tom, že se vymyká současným zvyklostem. Album není uhlazené, zdánlivě dokonalé, nechce se za každou cenu zalíbit. Vznikalo roky, má obří stopáž (32 písní), místy je hlučné a surrealistické, většinu času je pro mainstreamového posluchače prostě divné. Přitom to jsou magické písně, hitové a zároveň „antipopové“, možná ty nejpodmanivější, jaké se letos daly slyšet. Snové vzpomínky na něco, co možná ani nikdy neexistovalo, zpívané „zpěvačkou“, která ve skutečnosti také nikdy neexistovala.

Mimochodem, Cindy Lee už naživo neuvidíte. Patrick Flegel z osobních důvodů zrušil zbývající část beznadějně vyprodaného turné a ohlásil, že s tímto projektem nadobro končí. Vinyly Diamond Jubilee, nejlepší desky jeho kariéry, budou v prodeji během léta. Ty nejkrásnější věci na světě jsou často prchavé, natáhnete ruku… a už jsou pryč. A to je něco, za co máme být vděčni, ne toho litovat.

Cindy Lee: Diamond Jubilee, Realistik Studios, 2024, 122 min.