Jména Čechů padlých v první světové válce můžeme číst na pomníčcích hojně budovaných po jejím skončení ve městech a na vesnicích. Ve veřejném prostoru se setkáváme také s jmény těch, jejichž životy vyhasly v konfrontaci s šestiletou německou okupací, nejnověji na mosazných destičkách vsazovaných do chodníkové dlažby před domy, v nichž žili lidé umučení v koncentrácích. Avšak o našich spoluobčanech, které připravila o život sovětská okupace, na svém počátku inscenovaná s bulharským, maďarským, polským a východoněmeckým komparzem, se víceméně mlčí.

Dlouho se ani nevědělo, kolik lidských obětí mají aktéři „bratrské pomoci“, jak zněl nestoudný komunistický eufemismus, na svědomí. Tento dluh české historiografie už napravili Ivo Pejčoch (1962–2019) a Prokop Tomek (nar. 1965) ve svých společných pracích Černá kniha sovětské okupace / Sovětská armáda v Československu a její oběti / 1968–1991 (1. vydání 2015, reedice 2018) a Okupace 1968 a její oběti / Nové pohledy na invazi armád Varšavské smlouvy do Československa roku 1968, počátek okupace a její oběti (2017).

Uměleckou formou navázal na výsledky Pejčochova a Tomkova bádání malíř a sochař Jiří Sozanský (nar. 1946). Jeho cyklus sugestivních obrazů nazvaný Invaze 1968 byl od srpna do listopadu k vidění v pražském Armádním muzeu Žižkov. Výstava sice už skončila, avšak bude ji „navždy“ připomínat luxusní katalog, máme-li se spokojit s tímto slovem. Expozici tvořila nejen velkoformátová plátna, nýbrž i plastika, jejíž název Sto třicet sedm znamená počet obětí sovětské okupace evidovaných do 31. prosince 1968. Všechna ta jména – od Antonína Abrahama po Jarmilu Žourkovou – jsou zaznamenána v horní části nefigurálního pomníku. Přejme si, aby neskončil v depozitáři. Ministryně obrany Jana Černochová za něj při vernisáži umělci poděkovala, dokonce mu při té příležitosti věnovala „pamětní nůž“, současně slíbila, že podpoří „svou aktivitou i nalezení vhodného a důstojného místa“ pro instalaci plastiky.

Ale zpátky ke katalogu, respektive do něj. Začíná slovy Václava Havla o tom, že Rusko jako by zapomínalo, „kde začíná a kde končí“, pokračuje úvodním slovem Aleše Knížka, ředitele Vojenského historického ústavu, za něj byl zařazen tragický příběh Marie Charouskové, zavražděné sovětskými okupanty na pražském Klárově 26. srpna 1968 (má tam pamětní desku, na níž jsou uvedena jen data jejího narození a smrti, nikoli okolnosti), následují „zvací dopisy“ (Biľak, Indra, Kapek, Kolder, Švestka Brežněvovi, navrch ještě Kapek v samostatné prosbě témuž adresátovi), mapa pohybu invazních vojsk 21. srpna 1968, úvaha Prokopa Tomka Co znamenal srpen 1968 pro společnost? („Lze říci, že stále existují dluhy z hlediska historického zpracování života a činnosti sovětských vojsk, soužití v jednotlivých posádkách a řešení ekologických a ekonomických následků sovětské vojenské přítomnosti po odsunu. Rovněž celková bilance sovětské vojenské přítomnosti představuje stále nezmapovaný komplex problémů.“), důležitý je zajisté rozhovor Hany Benešové s Jiřím Sozanským („Kde jste byl 21. srpna 1968?“ „V červnu 1968 jsem ukončil první ročník AVU. Měl jsem tedy volno plné tři měsíce, protože další ročník studia začínal až v říjnu. Byl jsem zvyklý pracovat. Našel jsem si proto brigádu v kladenských železárnách u vysokých pecí...“), namístě je tu i studie Petra Blažka „Ať žije svobodné a nezávislé Československo!“ / Protesty proti srpnové invazi v zemích okupantů. Atd.

Víc než (druhou) polovinu svého katalogu vyhradil Jiří Sozanský Příběhu památníku (tak nazval svůj text), slova tu ustupují obrazům, těch je najednou nepočítaně, můžeme si prohlížet všechno od prvních skic přes modely a výrobu, tedy odlití (roztavený bronz tekoucí do formy je spolehlivě fotogenický), až po vizualizaci umístění někde mezi Národním muzeem a odiózním objektem určeným kdysi pro Federální shromáždění.

Paní ministryně, nezapomeňte na svůj slib.

Jiří Sozanský: Invaze 1968. Vydal Symposion – FP, z. s., ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem Praha, 203 str.