Celý profesní život se zabývá ruskou kulturou a překlady ruské literatury. Několik let žila v Moskvě a po návratu si připadá jako v exilu. Loni vydala svou první prózu, román Hella. Popisuje autorčinu snahu rekonstruovat životní příběh Heleny Frischerové, předobrazu jedné z postav románu Moskva-hranice Jiřího Weila, československé komunistky, která s manželem odjela do SSSR, byla uvězněna v gulagu a po propuštění žila sama na různých místech sovětského Ruska. Text, v němž se spojuje ruská historie i současnost, osudy hrdinky i vypravěčky, potřeba poznávat a rekonstruovat a vědomí jejích limitů získal cenu Magnesia Litera Kniha roku.

Měla jste z toho ocenění radost? Na pódiu to tak úplně nevypadalo.

Nemůžu říct, že jsem v tu chvíli prožívala nějakou velkou emoci. Spíš mě to překvapilo. Nemyslím si, že Hella je kniha pro masové publikum, a nepočítala jsem s tím, že by mohla takovou cenu dostat. Těší mě, jakou z ní mají radost lidé kolem mě. Mám pocit, že je opravdu upřímná, asi i kvůli tomu, že byl oceněn takhle marginální počin. Ale k Helle mi tak nějak líp sedí cena Nadace Českého literárního fondu udělená týden před Magnesií Literou. Je to profesní cena, o které rozhoduje odborná porota literárních vědců, to je podle mě publikum mé knihy. Hella je kniha filoložky. Jsem samozřejmě ráda i za Magnesii Literu, vážím si jí, ale je to zároveň ohromná odpovědnost před spoustou lidí, které si ani nedokážu představit.

Jaký je momentálně v Čechách zájem o ruskou literaturu?

Situace se mění. Když začala válka, do vydávání ruské literatury se z pochopitelných důvodů nikdo nehrnul. To není právě okamžik, kdy je dobré propagovat cokoli ruského, ani sebelepší ruskou kulturu. Chápu to. Pak se do toho ale připletla i jiná věc, krize na českém knižním trhu. Nakladatelé se nejspíš obávají, že ruskou literaturu v současné době nebude nikdo kupovat. Mám řadu autorů a knih, které bych ráda uvedla do českého kontextu, a vůbec poprvé se mi stalo, že se mi pro ně nedaří najít nakladatele. Nicméně situace se mění, právě chystám druhý díl vzpomínek Tamary Petkevičové, Step Oksany Vasjakinové a novou prózu Mariji Stěpanovové. Válka trvá a všichni vědí, že tu s námi ještě nějakou dobu bude. Je dobré znát svého nepřítele, zájem o Rusko bychom měli mít vždycky.

A neštvou vás už trochu ty neustálé otázky na to, jak je vůbec možné žít v Rusku?

Štvou. Ale vy se mě teď stejně znovu ptáte. Nechci hrát roli někoho, kdo život v Rusku nějak „přežil“. Hella vznikla mimo jiné i z potřeby vysvětlit, jaké Rusko je a jaký já k němu mám vztah. Kdybych na otázku, jak je v něm možné žít, měla jednoduchou odpověď, nemusela bych Hellu vlastně vůbec psát. Odpověď je tam, na dvou stech šedesáti stranách. Možné to v každém případě je.

Rusko je pro vás tedy tím skutečným domovem?

Ano. Proto ani teď neříkám, že jsem se do České republiky vrátila. Vnímám to spíš jako dočasný exil. Je to paradoxní situace, být v exilu někde, kde se člověk narodil a prožil přes dvacet let. Pozoruju to se zájmem, i když někdy i s mírným zděšením. Když potkávám dávné známé, jako bych se vracela do minulosti. Jenže v čase se není možné vrátit. Stát v Rusku vždycky stojí proti člověku jako jednotlivci. Vždycky. Možná i proto tam existuje velká soudržnost. Lidé vědí, že si nějak musí pomoct sami. Jsou v tom spolu navzdory státu. To je ostatně vidět i na Hellině osudu. Po deseti letech v lágru ji tam drží hlavně lidé a přátelství. I pro mě domov není tolik místo jako lidé. Tvoří ho vztahy. V tomhle ohledu se můj domov rozpadl, moji přátelé se teď rozptýlili po celém světě.

O Helle se hovoří jako o autofikční próze. Nebylo by přesnější použít třeba termín „dokumentární“? Nepřijde mi, že máte s autofikčním psaním, aspoň tedy jak je tady vnímáno, příliš společného. Nezatěžujete čtenáře každým „pravdivým“ detailem ze svého života. Ani nepíšete v du-formě. Celkově jde spíš o akademické, odbočkami protkané psaní, než že byste někomu šla na ruku a psala jako „jeden z nich“.

Dokumentární próza by to mohla být, proč ne. Spojení „autofikční próza“ jsem si na obálku přála já, nakladatel mu moc nakloněný nebyl. Nešlo tedy o žádný marketingový tah. Jak teď vidím, bylo to spíš kontraproduktivní. Vycházela jsem z ruského kontextu, ve kterém jsem v posledních letech žila a zrovna jsem nesledovala, co se děje v České republice. Současná autofikce v ruské literatuře vyrůstá hlavně z próz britské spisovatelky Olivie Laingové, z jejích esejů o Virginii Woolfové, o samotě nebo o svobodě. Ty jsou navíc protkané osobními zážitky a úvahami o samotném psaní. A právě taková je i Hella. Je to průzkum určitého tématu a taky reflexe toho, jak se odráží v osobním životě člověka, který ho až obsesivně zkoumá. Zároveň trvám na tom, že vypravěčku není možné úplně ztotožňovat se mnou, s autorkou. Ve slově autofikce kladu důraz na jeho druhou část.

Rozhodně lze říct, že je to kniha velice osobní. Byť možná ne tak zjevně.

Ano, v Helle je hodně osobního. Osobní tam nejsou jenom pasáže o prožitku Moskvy během protirežimních protestů v letech 2011–2012, které i pro mě znamenaly obrovskou naději, ale i její krach. Osobní je i moje čtení literatury, o které v Helle píšu. A pokud jde o vyrovnávání se s traumatem, které se v souvislosti s autofikcí v českém kontextu akcentuje, i to by se při jistém zjednodušení dalo v Helle najít. Ztráta domova, nejistota v rodném jazyce, život v zemi, který většina lidí považuje za něco nemožného, div ne za zradu. Autofikci nechápu negativně, dál se k ní budu hlásit. Kontext, ve kterém ji vnímám, jsou hlavně ruské autorky jako Marija Stěpanovová a její kniha Památce paměti nebo Oksana Vasjakinová, která má v mnohém blízko k románu Marka Torčíka Rozložíš paměť. Koneckonců i Hella je s ním v něčem příbuzná. Řeší podobná témata, jako je třeba nedůvěra k paměti, útěk do knih. Jenom jinak. Mám pocit, že když se v České republice objeví něco zvenčí, hned se k tomu všichni stavějí s nedůvěrou.

Lze to přece říct i naopak. Přijde něco zvenčí a najednou se k tomu hodně lidí začne hlásit. Pak to zas vypadá tak, jako že tu jen čekáme na to, až budeme moci se zpožděním vytěžit nějaký literární trend, co byl na Západě in před pár lety.

A kdo se tady k autofikci dobrovolně hlásí? Myslím, že ani Marek Torčík ne. To, že je něco příbuzné s jinými texty, které se píšou ve světě, přece ještě neznamená, že je to od nich odvozené. Torčíkův román určitě není, je to skvělý svébytný text. Já si naopak ráda buduju kontext, hledám spřízněné autory napříč prostorem, časem i žánry. Zaráží mě, že v žádné recenzi na Hellu se pro ni nikdo nepokusil vytvořit kontext, uvést nějaké české autory, kteří píšou podobně, říct, kam tady vlastně patří. Mám pocit, jako by Hella spadla z nebe. Ale přitom i tady má svoje kořeny. Třeba Věru Linhartovou.

Vy se odkazujete především k psaní francouzských teoretiček, jak ho vymezily v 70. letech. Říkáte, že je to takové psaní v ústraní, neustále zpochybňující samo sebe. Píšou ženy opravdu tak výrazně jinak než muži?

Nejde o to, že by se psaní žen a mužů tak zásadně lišilo. Ne každý text napsaný ženou je ženské psaní. A k ženskému psaní bývají řazeny i texty napsané muži. A už vůbec ženské psaní není červená knihovna, jak se na ně dívala většina autorek v poměrně nedávném rozhovoru s Renatou Kalenskou v Deníku N. To mě překvapilo. Je to psaní, které málokdo bere vážně, které daleko víc musí bojovat o pozornost a je si sebou nejisté a o své nejistotě svědčí. Je nekoncentrované a plné odboček, neustále se rozpadá a drobí. Je to taky psaní soustředěné na paměť, je daleko víc zaměřené na detail. Vzniká někde v ústraní, na okraji nějaké jiné hlavní činnosti.

To se ovšem dá říct i o mužském psaní, ne? Že často vniká na okraji jiné činnosti, třeba až po práci. Navíc bychom určitě našli pár autorek i v Čechách, které se uživí jen svým psaním.

Řeč není o tom, jestli psaní člověka živí. I psaní po práci může být pro člověka hlavní činností. Ten okraj nemusí být nutně reálný. Je to pocit, že člověk je vykázaný mimo hlavní proud. A vzpoura proti tomu. A rozhodně, jak už jsem řekla, nejde o pohlaví. Je to způsob psaní. Klade taky důraz na tělesnost – jako tělesný chápe i sám proces psaní.

A co přesně myslíte tím zpochybňováním?

Zpochybňování role autorky nebo vypravěčky, vědomí, že není vševědoucí ani majitelkou nějaké nevyvratitelné pravdy. V Helle se odvolávám na řadu takových ženských próz, které balancují na hranici mezi vzpomínkami a románem a jsou si sebou nejisté. Ať už jde o vzpomínky Heleny Frischerové a její přítelkyně Tamary Petkevičové nebo o novely Lidije Čukovské.

V jednom rozhovoru jste dokonce řekla, že vlastně vůbec nemůžeme vědět, jestli jste si to všechno, včetně toho bádání, dlouhých dnů strávených v knihovnách a archivech, celé nevymyslela!

To byla samozřejmě nadsázka. Jenom se snažím zdůraznit, že čtenáři před sebou mají literaturu. Nejde přece o to, jestli jsou popisované události pravda, nebo ne. Čím dál víc si všímám, že když čteme, hledáme za postavami a příběhy jejich skutečné předobrazy. Co nám to ale dá, když zjistíme, že to byla pravda? Nejde o to, jestli se věci, které popisuju v Helle, skutečně staly, pravdivé musí být především v rámci textu a jeho světa. Tam jim čtenář musí uvěřit, ale jestli jsem doopravdy jela vlakem z Moskvy do Prahy a četla přitom vzpomínky Heleny Frischerové, na tom nesejde. Napsala jsem prózu, ne biografii, natož autobiografii.

Takže vůbec nejlepší by možná bylo, kdyby o Helle nešlo najít vůbec nic. Ta kniha se ostatně měla původně jmenovat Odřezky.

To, zda si čtenář ke knize dohledá nějaké doplňující faktické materiály, není podstatné. Všechno, co k její četbě potřebuje, najde uvnitř. Když se mě novináři ptají, jestli bych jim nemohla poskytnout nějaké Helliny fotky, pokaždé odmítnu. Obrazy jsou průraznější než slova. Ale zároveň jsou beze slov matoucí. I nápad, že by Hellin portrét byl na obálce, jsem zavrhla, jenom by to zbytečně ve čtenáři posilovalo očekávání, že půjde o její biografii. Nakonec jsou tam fragmenty snímků, takže přece jen ty odřezky. Zmiňuju to slovo v závěru knihy a odkazuje ke způsobu psaní. Nechci říct Nevěřte vůbec ničemu, co v té knize je. Ale chci říct Neberte to tak vážně. Soustřeďte se na to, jak je to napsané. Sledujte způsob vyprávění. To je pro mě podstatné. Ne to, jak moc věrohodně podám život Heleny Frischerové. Během psaní naopak zjišťuju, že podat ho věrohodně ani nemůžu. Vždycky bude řada věcí, které o ní nebudu vědět. A protože je nevím, zdají se mi paradoxně obzvlášť podstatné. Jejich tajemství je to rozhodující.

Citujete třeba Waltera Benjamina, jehož velkým tématem byla neschopnost vyprávět. Jak moc vám samé nešlo příběh Helly vyprávět? A jak moc důležité je pro vás odkazovat se k jiným?

Na Waltera Benjamina se v Helle odvolávám v souvislosti s jeho Moskevským deníkem a úvahami o překladu. Otázka nezní, jestli mi Hellin příběh šlo, nebo nešlo vyprávět. Nikdy jsem takový záměr neměla. Není to vyprávění o Hellině osudu, ale o cestě za ním. A kniha je spíš o tom, že mi Hella jako živý člověk nevyhnutelně uniká. Žádným psaním nemůžete postihnout celého člověka. Můžu sbírat dokumenty, ale nikdy se k reálnému člověku nepřiblížím. Na Waltera Benjamina nebo Susan Sontagovou odkazuju prostě proto, že o psaní přemýšlím podobným způsobem jako oni a považuju je za součást svého světa myšlení o literatuře. Určitě jsem postižená akademickým psaním. Nadále trvám na tom, že jsem především rusistka. Odbočka k próze byla spíš vynucená. Dala mi ale obrovskou svobodu. V akademickém psaní nemůžete s materiálem zacházet svévolně. V próze si pravidla určujete sami. Spojuju autory a texty, které spolu na první pohled vůbec nesouvisejí. Jejich jediným pojítkem jsem já, to, jak vnímám jejich psaní.

Musel se tedy váš styl psaní razantně odlišit právě od toho, jak jste zvyklá psát v akademickém světě?

Ne, píšu takhle dávno. Jsou tak napsány všechny moje články, doslovy a sloupky. Snad jen že za pětadvacet let praxe se můj styl postupně vybrušoval. A čím víc člověk ví, tím se mu samozřejmě hůř píše. Když jsem na gymnáziu měla napsat seminární práci o Mistrovi a Markétce Michaila Bulgakova a o Povídce o sedmi oběšených Leonida Andrejeva, popsala jsem hravě za týden sto stránek. Dneska se mi píše těžko. Snažím se vybírat co nejpřesnější výrazy a každou myšlenku s něčím konfrontuju, vím, že takřka všechno někdo už řekl jinak a líp. I proto se nebráním tomu, aby v mé próze zněla slova jiných.

Ve své děkovné řeči na Magnesii Liteře jste mluvila o tom, že se vám tohle soutěžení v literatuře příčí. Není ale úspěch Helly přesně tím příkladem, kdy taková cena smysl má? Nakladatelství Maraton, u kterého jste Hellu vydala, je jedno z těch nejmenších a prodeje se mu teď určitě zvednou.

Copak existují nějaká objektivní kritéria, jak určit, které literární dílo je nejlepší? Prodeje Helly se teď určitě zvýší a já to nakladateli přeju. Osobně o tom radši nepřemýšlím. Trvalo mi, než jsem se vůbec sžila s představou, že si knihu čte někdo cizí. Že mi tak nahlíží do hlavy. Pro mě je to hodně intimní záležitost. Pořád mě to ještě trochu děsí. Kdoví, kdo všechno si teď Hellu koupí.

Představa, že si Hellu někdo koupí jako tu ceněnou knihu roku s úmyslem udělat si hezký víkend s četbou, mě celkem pobavila. Myslím si, že hodně čtenářů, pokud úplně přesně nevědí, do čeho jdou, může být celkem nešťastných.

Možná. Ale knihy se snad nečtou jenom kvůli odpočinku. Na druhou stranu i ten, kdo čeká, že si bude číst o hrůzách sovětského Ruska a o životě v lágru, bude nejspíš zklamaný. Skoro v každém článku se píše, že je to příběh českoněmecké Židovky, která odjela do Sovětského svazu, tam byla v lágru, zastřelili jí manžela… Hrůza! Ale o tom kniha není. Nelíbí se mi, že se čtenářům touhle zkratkou vlastně tak trochu lže. Dneska bych Hellu nejspíš napsala úplně jinak, abych se tomuhle výkladu vyhnula.

Třeba Taylor Swift to dělá tak, že své už vydané desky neustále předělává a vydává znovu v nových verzích. Takhle by šlo udělat třeba Hellu 2.0.

To bych jistě mohla (úsměv). V archivech se určitě časem najdou nějaké nové dokumenty. Třeba budou tak převratné, že mě k pokračování skutečně přimějí. Ale nemyslím si to. Hella je pro mě uzavřené téma. Rozhodně ta prozaická.

Už tedy Hellu raději nechme. Jen doufám, že na vás nakladatel po jejím úspěchu netlačí, abyste mu příští rok odevzdala další rukopis.

Netlačí, a i kdyby, jsem svobodný člověk. Pod tlakem navíc pracovat neumím. Další prózu napíšu, až budu chtít.