Ten, kdo je na světě už tak dlouho, že byl u televizní obrazovky, když naše státní reprezentace sehrála na MS 1969 ve Stockholmu dvě nejhrdinštější utkání v historii česk(oslovensk)ého hokeje, nemusí zapínat žádnou „vzpomínkovou frézu“, jak zpíval Jan Vyčítal. Ty dva zápasy proti SSSR, oba vítězné, první 2:0 a druhý 4:3, mu z paměti nezmizí. I k nim se ve své autobiografii Můj nejslavnější únik vrací jeden z jejich důležitých aktérů, nezapomenutelný „kanonýr“, řečeno slovníkem sportovních žurnalistů, Václav Nedomanský, dnes už skoro osmdesátiletý.

Ale možná se ta kniha jmenuje Václav Nedomanský – Můj nejslavnější únik a jejím autorem je Karel Knap. Těžko říct. Knapovo jméno čteme na obálce, na hřbetě, na stranách 3, 4 (tam v komickém slovosledu „VÁCLAV NEDOMANSKÝ / Můj nejslavnější únik / Karel Knap“) i v tiráži. Zda Knap přepisoval zvukový záznam hokejistova vypravování, nevíme, v knize se o okolnostech jejího vzniku nic neuvádí. Nebo toto slohové cvičení, stylisticky nikterak bohaté, pouze redigoval? Snad to nepotřebujeme vědět, ich-formu budeme považovat za autentický projev Nedomanského, a když ne autentický, tak jistě autorizovaný.

Nejvíc se tu přirozeně hovoří o hokeji, jím „Nedo“ či „Ned“, jak mu říkají v zámoří, žil celý život, od klukovských let přes československou reprezentaci až po úspěšné roky ve WHA a v NHL, kam ovšem musel utéct, protože hokejoví funkcionáři, v knize bez příkras vykreslení, například Vladimír Kostka, ho na Západ odmítali pustit. Když ve čtyřicítce ukončil úspěšnou hráčskou kariéru (v českých a slovenských historických tabulkách je jako střelec 797 gólů na druhém místě za Jaromírem Jágrem a před Milanem Novým, Vladimírem Martincem, Vladimírem Růžičkou atd.), zůstal, jak se říká, u hokeje, pracoval jako trenér či náborář, pardon, skaut.

Nedomanský je introvert, říká to průběžně, třeba o oslavách po MS 1972 (Československo po 23 letech na prvním místě) utrousí: „Nepotřeboval jsem nikde řádit, nepotřeboval jsem se opít. Stačilo vědomí, že jsme svou misi splnili.“ Podobně (už ve svobodném světě): „Nenechal jsem si novými možnostmi zamotat hlavu. Nehýřil jsem a nerozhazoval jako utržený ze řetězu.“ Byl tedy jeho život nudný? Leda v očích těch, kdo nechápou vášnivou lásku ke sportu. Nedomanský se v roce 1974 jako stále ještě mladý muž (ale už zralý hokejista) rozhodl pro emigraci, manželka a tříletý syn odešli s ním, nechal tu rodiče, ale i „závistivce a udavače. Oprýskané fasády, nuzotu, korupci, májové průvody, líbající se soudruhy, jednohlasně schválené rezoluce, naaranžované sjezdy a další komunistické šaškárny. / Ale nechali jsme za sebou rovněž veškeré jistoty, zázemí, příbuzné i psího kamaráda Attilu. Mířili jsme do neznáma a netušili, jaké strázně na nás číhají. Do budoucnosti jsme se dívali s určitými obavami. Neuměli jsme dobře anglicky a nevěděli pořádně, jak funguje kapitalismus. Riskovali jsme a sázeli výhradně na mé hokejové umění. Na kumšt třicetiletého chlapa, který musí ve zcela odlišném sportovním prostředí začít takřka od nuly. Nesmí selhat“.

Víme, že neselhal. A neselhal asi ani ve vztahu k rodičům, jejichž jediným dítětem byl. O citech k nim a o citech vůbec hovoří zdráhavě: „Matku jsem navštěvoval po změně režimu. Měl jsem dojem, že jsem jí svou přítomností pokaždé udělal radost.“

Rozpad prvního manželství líčí zjevně nerad, trvalo 22 let, s Věrou prožili „řadu hezkých i dramatických chvil“, jenže přeskočit jej ve svém příběhu nemůže. Nedomanskému, jenž byl v mládí bez nadsázky idolem žen („Venco, banán!“ křičely při zápasech snad i ony), věříme, když říká věcně: „Neuvědomuju si, že bych vyváděl věci, které jsem dělat neměl.“ A současně: „Za svou největší prohru považuju rozpad prvního manželství.“ V té hořké kapitole tato věta nemusela být vůbec. Stojí na jejím začátku.

O slohu už byla řeč. Čeština je angličtinou kontaminována výjimečně („pod otevřeným nebem“), zato ruštinu šampion už zapomněl (pro Rusy prý „,gaspadín‘ Gustáv Husák“, to je nesmysl, „gospodin“ je rusky pán, tady mělo být „tovarišč“).

Pěkná knížka. Pro pamětníky.

Karel Knap: Václav Nedomanský – Můj nejslavnější únik. Praha, Euromedia Group, 239 str.