ÚHEL POHLEDU: Polské parlamentní volby byly označovány oběma znepřátelenými tábory za nejdůležitější volby v novodobé historii. Stejně jako každé volby, dalo by se říci. Historicky nejvyšší volební účast, dosahující téměř 75 % voličů, ale stěžejní význam říjnových voleb na současné směřování Polska v mnoha hlediscích potvrzuje. Z jedné perspektivy se však jednalo o volby nejméně důležité – byl to poslední přímý souboj jedné generace, která dvě dekády formovala polskou politickou scénu. O nové generaci politiků a ideologickém vyhranění nových táborů, které budou ovlivňovat polskou politiku v příštích desetiletích, rozhodnou až volby příští – z tohoto hlediska určitě znovu nejdůležitější v novodobé historii.

Poslední souboj titánů jedné generace, bývalých premiérů – předsedy Práva a spravedlnosti (PiS) Jarosława Kaczyńského a předsedy Občanské platformy (PO) Donalda Tuska –, se symbolicky končí způsobem, který každý tábor může interpretovat po svém. Jako Pyrrhovo vítězství Jarosława Kaczyńského, který po osmi letech vlády, válce na hranicích Polska, covidové pandemii a neutuchajících sporech s EU dokázal ve volbách zvítězit s více než 35 % hlasů, ačkoliv šance na stvoření nové vlády jsou téměř nulové.

Za vítěze se také považuje Donald Tusk, který dokázal povznést svoji stranu z deprese a dát jí společně s většinou bývalé opozice novou naději na stvoření vlády bez Práva a spravedlnosti. Strategie, kterou v Česku známe jako „Antibabiš“, se nakonec ukázala úspěšná a s největší pravděpodobností povede v prosinci ke jmenování Donalda Tuska premiérem vlády, která získá důvěru polského Sejmu.

Stejně pravděpodobné se ale zdá, že pro oba politiky výsledek voleb začal fázi odcházení z polské politické scény a chtě nechtě budou muset další osudy Polska přenechat nové generaci politiků. Jarosław Kaczyński již při svém posledním zvolení předsedou strany ohlásil a po volbách potvrdil, že v roce 2024 nebude tuto pozici obhajovat. Polské tiskové kanceláři doslovně řekl, že jeho nový nástupce „musí být minimálně o jedno pokolení mladší než on“.

Paradoxně ve výrazně lepší pozici není ani Donald Tusk. Ačkoliv má velké šance stát se novým polským premiérem, v médiích prosakují informace, že se s novými ministry své případné vlády domlouvá jen na první rok a koutkem oka pokukuje po místě předsedy Evropské komise. Jeho „vítězství“ zároveň vyneslo do sedla generaci o pokolení mladších politiků, bez kterých by na premiérské křeslo nedosáhl a kteří si jsou své rozhodující role plně vědomi. K nim patří předsedové dvoukoalice Třetí cesta Szymon Hołownia (Polsko 2050) a Władysław Kosiniak-Kamysz (Lidovci).

Prosakující informace o Tuskových ambicích nahradit na podzim příštího roku Ursulu von der Leyenovou tak mohou být jen snahou, jak dát naději na premiérský post ještě v tomto volebním období předsedovi lidovců, jehož strana je pro vládní většinu klíčová a zároveň je jejím nejslabším článkem. Podle kuloárních informací strana PiS ve snaze udržet se ve hře o novou vládu neveřejně Kosiniakovi-Kamyszowi nabídla premiérskou funkci a až polovinu ministrů – nabídka, kterou lze jen těžko odmítnout a která má platit přes celé volební období.

Nelehkou situaci má Donald Tusk také ve své vlastní Občanské platformě, kde mu na záda dýchá oblíbený primátor Varšavy Rafał Trzaskowski – pravděpodobný kandidát na prezidenta začátkem roku 2025, kde se může přímo utkat právě se Szymonem Hołowniou, kterému v té době bude pomalu končit rotující mandát předsedy Sejmu a který neskrývá své ambice na prezidenta nejen kandidovat, ale se jím i stát.

O tom, že vládní období bude pestré a personálně dynamické, není pochyb. Koalice „anti PiS“ je složena z představitelů až 11 politických stran celého spektra – od Zelených, postkomunistů až ke středokonzervativním lidovcům. Již dnes, kdy nová vláda Donalda Tuska ještě nevznikla, budoucí koaliční partneři uzavřeli smlouvu, na základě které budou předsedové obou komor polského parlamentu po dvou letech vystřídáni. Velká výzva soudržnosti nové vlády však přijde již mnohem dříve – začátkem příštího roku se konají komunální a evropské volby, v kterých strany budou obhajovat často protichůdné postoje. Ve světle křehkosti koalice stvořené na anti PiS to nic dobrého stabilitě vlády nevěstí. A znovu, v Česku tomu možná rozumíme lépe než samotní Poláci dnes.

Akceschopnost takové vlády navíc významně narušuje skutečnost, že pro přehlasování prezidentského veta jsou nutné 3/5 poslanců; této nadpoloviční většiny nelze dosáhnout bez účasti strany PiS, jejíž poslanecký klub pohodlně přesahuje blokační minimum. Ještě více tak roste síla prezidenta, posledního mohykána polské pravice na celorepublikové úrovni, který společně s poslaneckým klubem PiS může zablokovat jakýkoliv nový zákon.

Harmonickou souhru zde také nelze čekat. Od svého zvolení před více než osmi lety se prezident čím dál více osamostatňoval od stranického vedení své bývalé strany, což se negativně odráželo v ochlazení vzájemných vztahů. A zatímco v minulých volebních obdobích byl prezident pravici potřebný spíše technokraticky než politicky, nová povolební situace vše mění – a nejbližší lidé prezidenta, který preferuje spíše konsenzuální než konfrontační styl politiky, již naznačují ambice prezidenta po konci jeho volebního období do následnictví po Kaczyńském aktivně zasáhnout.

Quo vadis, polská pravice?

Pohodlné ostřelování nové vlády z opozičních lavic tak Právo a spravedlnost určitě nečeká. Ztráta vlády po osmi letech vynesla na povrch vlekoucí se spor mezi tzv. tvrdým jádrem PiS, lidmi spojenými s Jarosławem Kaczyńským od 90. let, a novou, mladou generací, která se za poslední léta dostávala do exekutivních a administrativních funkcí a která často nezná jinou než vládní realitu. Ačkoliv se tato skupina nikdy plně nezakořenila ve stranických strukturách, její nesouhlas s přehnaně konzervativní politikou občas vyvolával ve vládním táboře napětí, které se Kaczyńskému lépe či hůře dařilo balancovat a volebními úspěchy umlčovat.

O generaci mladší tábory kolem premiéra Mateusze Morawieckého a prezidenta Andrzeje Dudy dnes ale velice dobře rozumí, že aby se v budoucnosti znovu vrátily do exekutivních funkcí, musí se polská pravice výrazně přizpůsobit současné době, zcela změnit rétoriku a znovu získat mladou generaci a střední městskou třídu. Opuštění středu politické scény úkrokem napravo pak chápou jako hlavní příčinu volebního „nevítězství“, zatímco tzv. tvrdé jádro je přesvědčeno, že úkrok vpravo byl málo důrazný.

Toto generační napětí v Právu a spravedlnosti, v souvislosti s bohatým volebním kalendářem příštího roku a ohlášeným odchodem Jarosława Kaczyńského z postu předsedy, bezpochyby povede k novému promíchání karet na polské pravici. Apetit na Kaczyńského nástupnictví pro své současné šéfy naznačují jak lidé z okolí prezidenta Dudy a premiéra Morawieckého, tak zkušení vlci z tzv. tvrdého jádra PiS.

Svůj hlas v novém rozdání karet polské pravice určitě pozvedne také další pravicové uskupení – Konfederace, jíž, ač byla označována za černého koně voleb, v cílové rovince došel dech a která kvůli svým historickým pravicovým kostlivcům na kandidátní listině ztratila možnost výrazně zasáhnout do povolební situace. A je to paradox, protože právě Konfederace před volbami poukazovala na fenomén konce jedné politické generace, a ačkoliv jí to nikdo nechtěl věřit, stále opakovala, že po volbách nepodpoří ani PiS, ani PO – že chce „rozbít“ systém posledních let (polsky převrátit stůl nohama vzhůru) a donutit stávající elity k odchodu. Ačkoliv pro ně výsledek lehce přesahující 6 % byl upřímným zklamáním, předpověděli trend, který se začíná realizovat bez jejich výrazného podílu. O úspěchu v novém formování polských politických táborů tak rozhodnou příští parlamentní volby, nejdéle za čtyři roky a možná i dříve – určitě to ale znovu budou ty nejdůležitější volby v novodobé polské historii.