Prezident Petr Pavel ve čtvrtek podepsal spornou novelu zákona o snížení valorizace důchodů, kterou parlamentem přes opoziční obstrukce nedávno protlačily vládní strany. Snížení valorizace je podle kabinetu nutné pro očistu veřejných financí. Stát by jinak musel na penze kvůli nečekaně vysoké inflaci dávat o desítky miliard víc. Pavel i opozice už avizovali, že se kvůli zákonu zřejmě obrátí na Ústavní soud, a to kvůli retroaktivitě a způsobu projednání ve sněmovně. Podle ústavního právníka Jana Kysely je ale otázkou, zda stížnost u soudu obstojí. V obou případech by mohla vláda uspět, říká v rozhovoru deníku Echo24.

Pan prezident zákon sice podepsal, ale avizoval, že by ho měl přezkoumat Ústavní soud s tím, že pokud se na něj neobrátí opozice, udělá to on sám. To může?

Když se podíváte do zákona o Ústavním soudu, tak uvidíte, že těch oprávněných iniciátorů pár je, prezident republiky je mezi nimi podobně jako skupina poslanců nebo senátorů.

Někdy se mohou setkat, což se stalo u velké volební novely, kterou před asi 20 lety napadla jak skupina senátorů, tak prezident republiky. Potom už těch potkání bylo málo, protože Václav Klaus za těch 10 let napadl jeden nebo dva zákony a u Miloše Zemana to bylo velmi podobné. Ta pravděpodobnost je tedy nízká, ale je možná. Nic nevylučuje, aby prezident republiky napadl zákon před Ústavním soudem jako poslanci.

Čili není žádný rozpor v tom, že prezident zákon podepíše a současně ho bude chtít napadnout?

Záleží dost na tom, z jakého důvodu je ten zákon napadán. Václav Havel tehdy podepsal novelu volebního zákona proto, aby se co nejdříve ocitla ve sbírce a on ji mohl taky co nejdříve napadnout. Byl přesvědčen o tom, že ten zákon je obsahem protiústavní a chtěl, aby do toho soud řízl s předstihem před volbami, které se vždy nějaké blíží.

U procesních výtek je to složitější, protože pak je zákon zrušen jako celek. Při obsahovém přezkumu může novela obstát a Ústavní soud z toho vymaže jen několik ustanovení. Při procesním se zákon smaže celý, protože pokud byla procedura zatížena nějakou podstatnou vadou, vůbec platně nevznikl. To jsou tedy dvě různé pozice. Jedna je ta Havlova, ta druhá je nejspíš ta aktuální.

Takže to teoreticky možné je? Podepsat a napadnout?

Ve chvíli, kdy ten zákon podepíšete a současně ho chcete napadnout, aby nebyl v právním řádu, může z toho vzniknout jakási prvoplánová tenze. Chtít i nechtít nejde. Ale Ústavní soud u procedurálních výtek ve svých nálezech odkládá vykonatelnost, tedy říká že zákon ruší s odkladem a dává parlamentu příležitost přijmout zákon znovu a řádně. Tím se ta tenze ruší.

Opozice nicméně už předeslala, že ústavní stížnost chystá. Lze nějak odhadnout její případný úspěch?

V zásadě byly od počátku formulovány dvě námitky. První je pochybnost o retroaktivitě a tam si myslím, že záleží na porovnatelnosti s jinými kauzami. Můžete podle mě dospět jak k závěru, že se s tím nedalo už nic dělat, protože vše podstatné se odehrálo na přelomu ledna a února a to, co zákon předpokládá, že se bude dít, jsou jen důsledky. Hnula se inflace a z toho plynou nějaké další kroky, ze kterých vyplyne červnová mimořádná valorizace. Anebo se řídíme tím, že výši valorizace má jednoduše stanovit právní předpis a tím předpisem je nařízení vlády.

Pak jde o to, jestli se bude klást těžiště na původní ustanovení, nebo závěrečné. Tedy že nařízení vlády je významný komponent a dokud nenastala doba vydání nařízení, dalo se s tím hýbat. Připadá mi, že Ústavní soud se může přiklonit k jednomu nebo druhému řešení a ani jedno mě nebude šokovat.

Osobně se mi zdálo, že jak to vláda vyložila, tak mi to brání říkat, že by to mělo být protiústavní.

Druhou námitkou je asi schválení ve stavu legislativní nouze. Je to právě slabý bod zákona?

Myslím, že tady je ta situace pro obhájce příznivější. Judikatury Ústavního soudu je v tomto směru víc a poskytuje určitý manévrovací prostor. Soud tu ze své dřívější přísnosti ustoupil, takže je otázka, jestli by zrovna tady tak přísný zůstal, když jinde ustoupil.

Jde o to, jestli porušením jednacího řádu sněmovny nebyl porušen nějaký důležitý ústavní princip a to by tady musela být ochrana menšiny.

Ta samozřejmě může být v legislativní nouzi ohrožena, ale také hodně záleží na tom, jak ta legislativní nouze empiricky vypadala. A když se podíváme na to, jakým způsobem a jakými obstrukcemi byl zákon projednávám, nezdá se mi, že bych mohl legitimně tvrdit, že se menšina nedostala ke slovu a byla umlčována, když zjistíme, kolik lidí, jak dlouho a o čem mluvilo.

Když se pak postupně nasčítají tyto jednotlivé argumenty, mám silnější pocit, že by to mělo na rozdíl od retroaktivity před Ústavním soudem obstát.