Následující text je výtahem z obsáhlého článku Inženýr Strach, publikovaného Týdeníkem Echo 10. července 2015 v souvislosti s právě gradující aférou Šincl. V ní Babiš spor s poslancem ČSSD Ladislavem Šinclem o znění zákona k pojišťovnám řešil tak, že na další jednání přinesl složku údajně naplněnou materiály na Šincla.

Znovu otištěná část se zabývá Babišovou zálibou ve sběru tajných informací, bezpečnostní divizí Agrofertu, a rekonstruuje zpravodajskou operaci, kterou pro Babiše před jeho vstupem do politiky zajišťoval bývalý ředitel rozvědky Karel Randák.

Babiš si stahuje policisty

Pověstná složka s nalepeným Šinclovým jménem, s níž ministr přišel na koaliční schůzku a jejíž obsah svým zmateným stylem začal valit na přítomné poslance, měla evidentně za cíl protivníka vystrašit a kompromitovat před kolegy. Není jasné, odkud Babiš (dez)informace na zmíněného poslance čerpal. Z veřejných zdrojů byly jen dvě z nich, o převádění majetku na příbuzné. O zbytku – údajném vyhazovu Šincla ze zaměstnání v bance, spojení s králem hazardu Ivo Valentou, s šedými eminencemi ČSSD Miroslavem Janstou nebo Radkem Pokorným – není v jím nabídnutých článcích českých novin ani slovo. Mohou to být bláboly, což by ministra sice ztrapňovalo, ale nevysvětlovalo by to vervu, s níž se vůči ataku na Šincla ohradila ČSSD včetně premiéra Sobotky. Vtip je v tom, že koaliční partneři (víc sociální demokracie než nedůvtipní lidovci) Babiše skutečně podezírají, že používá privátní služby ke shánění veřejných i veřejně nepřístupných informací.

Prvním důvodem k obavám je systematické stahování vysokých policistů do Babišova magnetického pole. Z několika případů policistů, kteří skončili buď přímo v ANO nebo v podnicích zavěšených pod ministerstvo financí, je bezkonkurenčně nejdůležitější Ivan Černík. Dnešní ředitel Státní pokladny cenin, kam poputují i data z elektronické evidence tržeb, byl náměstkem pro trestní řízení v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) a pravou rukou plukovníka Roberta Šlachty. Černík mimochodem musel schvalovat i základní úkony v šetření kolem Jany Nagyové, jež jak známo přivodilo pád Nečasovy vlády.

Pak je tu bezpečnostní divize Agrofertu. Ta oficiálně nemá na práci nic jiného než střežit vnější bezpečnost firmy a kontrolovat 35 tisíc zaměstnanců koncernu, aby nekradli z firemního (viz rozhovor s šéfem divize Jiřím Veselým v podnikovém bulletinu Agrofertu: „Nikdo si nemůže být jistý...“, Agrofert magazín, jaro 2013). Dalo by se namítnout, že bezpečnostní divizi si drží i jiné velké firmy v republice. Pak je ale náhodička, kdy bezpečnostní divize Agrofertu vznikla – až v roce 2011, souběžně s tím, jak Babiš zahájil veřejné tažení proti korupci a do politiky. Přitom už v roce 2010 čítal koncern 25 tisíc zaměstnanců a tedy potenciálních zlodějů firemního majetku. To se asi v Agrofertu ještě nekradlo.

Bezpečnostní divize Agrofertu zaráží i svou velikostí. Podle neoficiálních údajů v ní pracuje zhruba 60 lidí, což je násobek počtů obvyklých v jiných koncernech. Dalších zhruba třicet specialistů pro divizi pracuje na smlouvu. Ředitel Jiří Veselý sem přišel z protikorupční policie, kde dělal náměstka, a pod Veselýám v Agrofertu pracují mj. i bývalí členové elitních útvarů policie, tedy ÚOOZ, protikorupční policie nebo Útvaru zvláštních činností – ano, to je ten útvar, který pro policii zajišťuje odposlechy a tzv. sledku.

Legenda, jak se bývalý náměstek protikorupční policie stará o to, aby zaměstnanci firmy nevynášeli pod kabátem vodňanská kuřata (takovým konkrétním případem Babiš před volbami 2013 ospravedlňoval existenci bezpečnostní divize při zmíněném kulatém stole v Lidových novinách), je urážkou inteligence každého, kdo nějakou má. Bývalí elitní policisté jsou pro namátkové kontroly zaměstnanců jednoduše překvalifikovaní. Mimochodem, od roku 2013 vzniklo v české policii několik interních hlášení, v nichž příslušníci oznamují, že se je Veselý pokusil kontaktovat. A v této souvislosti stojí za zmínku, že sociální demokraté už při jednáních o sestavení vlády museli odrážet pokus ANO o změny ve vedení Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), která má na práci policie dohlížet.

Babiš veškeré domněnky, že mu bezpečnostní divize obstarává informace o Šinclovi a dalších jeho nepřátelích, v článku pro deník Právo z 22. června 2015 označil za fantasmagorie. V bezpečnostních kruzích nicméně o tom, že takovou dovedností disponuje, pochybuje málokdo. Odpovědi se liší až na otázku, do jaké míry se ty aktivity odehrávají v rámci Agrofertu a do jaké míry mají tzv. operativu na starosti externí dodavatelé, tedy konkrétní soukromé agentury.

Randák? Tady Babiš

O jednom případu zpravodajského outsourcování z nedávné minulosti máme už dnes tolik informací, že se z nich dá sestavit dosti plastický obrázek, jak si Babiš zpravodajsky pojišťoval svůj vstup do politiky. V případu figuruje bývalý šéf rozvědky generál Karel Randák, odvolaný Topolánkovou vládou v roce 2007 – oficiálně proto, že se rozvědka a kontrarozvědka budou slučovat, neoficiálně pro podezření, že spolupracuje s Paroubkovou ČSSD. Randák sám ze služebního poměru odešel den poté, co druhá vláda Mirka Topolánka v lednu 2007 získala ve sněmovně důvěru. Proti topolánkovské a později i nečasovské garnituře vedl Randák, který podle svých slov nemohl najít slušné zaměstnání, poněvadž do konkrétní firmy vždycky brzy po něm přišel vyhrožovat člověk z Úřadu vlády, otevřenou válku.

Vztah s Babišem začíná na jaře 2007, kdy mu podle Randákova vyprávění miliardář poprvé zatelefonoval. Se slovy, že ví, co udělal pro republiku, mu během následné schůzky nabídl peníze, což Randák odmítl: „Nikdy jsem si od něj nevzal ani korunu.“ Tomu však protiřečí dva Babišovy výroky z jara 2012, kdy se ještě v hovorech s novináři neuměl tolik kontrolovat. V prvním Babiš přiznává, že Randák „nám pomáhal s některými bezpečnostními otázkami v Agrofertu“. V druhém pak o sobě tvrdí, že Randákovi po vyhození z rozvědky „pomáhal“. Ale jak, když od něj generál nevzal ani korunu? Drobná záhada, nikoliv jediná.

Oba muži se posléze scházejí v průměru jednou za dva měsíce, většinou když Babiš potřebuje s něčím poradit, to či ono zkonzultovat (konkrétnější Randák být nechtěl). V únoru 2012 si však Babiše pozval Petr Nečas. Premiér získal podezření, že Randák pro miliardáře špicluje vládu a politickou scénu jako takovou. V té době byly zveřejněny pásky s odměnami pro Nečasovu ředitelku sekretariátu Janu Nagyovou. Odměňovat milenku ze státního je neomluvitelné. Premiér byl ohrožen na místě, jež bylo objektivně jeho největší, zřejmě i jedinou slabinou.

Schůzka premiér–byznysman se konala v únoru, brzy nato, vypráví Randák, si ho ještě jednou pozval Babiš. Tentokrát se setkali zakonspirovaně. Generála vedli podzemními garážemi, z nich vyšel do prostoru, kde proti němu seděl Babiš a hned přerývaně spustil: Musíme se přestat stýkat, Nečas si mě na základě zpráv BIS pozval a já jsem mu to slíbil. Vyhrožoval mi, že jinak do Lovochemie přijde inspekce životního prostředí a do mých potravinářských firem hygienická kontrola. To si nemůžu dovolit. Karel Randák, který bývalého premiéra nemá v lásce, Babišovi vyčinil, jak chce obstát v politice, když se podělá před nějakým Nečasem.

Petr Nečas o této schůzce v létě 2015 říká: „Měl jsem coby premiér několik schůzek i s Andrejem Babišem, tak jako s dalšími velkými podnikateli. O obsahu soukromých rozhovorů nikdy a ze zásady nemluvím. Vaši informaci nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit.“ Nicméně líčení schůzky od lidí z tehdejšího Nečasova okruhu se s tím Randákovým v hlavních bodech kryje.

Příliš stará historie

Karel Randák vždycky popíral, že by ho kdy Babiš platil, žil prý jen ze svojí generálské renty (zhruba 40 tisíc korun měsíčně). V čem tedy mohla spočívat ona pomoc od Babiše? Alespoň část odpovědi se skrývá v dokumentech firmy V97. Soukromá společnost, jež v obchodním rejstříku mezi předměty svého podnikání, jako je ostraha majetku nebo výcvik ve střelbě, uvádí i „služby soukromých detektivů“, byla založena v červnu 2011, tedy čtvrt roku před začátkem Babišova politického tažení. Oficiálně ji veřejnosti představil Karel Randák v Respektu na jaře 2012. Prý ji z bývalých důstojníků tajných služeb a speciálních útvarů postavil jako pomoc Nadačnímu fondu proti korupci, aby pro fond analyzovala korupční případy.

V97 dostala do vínku 1,5milionový grant od fondu, tedy od miliardáře-matematika Karla Janečka. (V roce 2013 jim fond udělil další grant.) Jenže fond nebyl jediným zákazníkem nové firmy. Prvního září 2011 podepisuje s V97 „smlouvu o poskytnutí konzultačních a poradenských služeb“ Andrej Babiš. Soupis služeb, které bude agentura poskytovat Agrofertu, vypadá na první pohled nevinně – od „odborné pomoci související se systémy technické ochrany objektů“ až po „další konzultace v oblasti zavádění jednotné bezpečnostní politiky“. Stejná pochybnost jako u vnitropodnikového tažení proti zlodějům kuřat: proč by se experti na korupci a sledování zabývali něčím takovým?

Zajímavé je i ustanovení, podle něhož V97 poskytuje Agrofertu „nepřetržitou telefonickou a e-mailovou podporu v rozsahu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Kontaktní e-mail uvedený ve smlouvě je přímo na Babiše. Cena není zanedbatelná, měsíčně paušál téměř půl milionu korun. Ohledně financování V97 ještě jedna lahůdka: ve stejný den jako s Babišem uzavřela V97 smlouvu o poradenství s jistou kyperskou firmou Rocksand Limited, tentokrát na 14 tisíc eur měsíčně, což je v přepočtu více než 300 tisíc korun, tedy řádově stejná, byť o něco nižší částka než od Agrofertu. Předmětem druhé smlouvy je poradenství „týkající se obchodních příležitostí na území Ruské federace“. Kdopak to má off-shore na Kypru?

Obě smlouvy nějaký krtek vynesl a už v roce 2013, bez jakékoliv veřejné odezvy je zavěsila na internet právnická kancelář Šachta a partneři, která pracuje pro „politického podnikatele“ Ivo Rittiga, dosud jediného, koho Janečkův fond dokázal opravdu citlivě zasáhnout. Že ale něco vyteče z otráveného zdroje, neznamená, že to můžeme ignorovat, zvlášť tak výbušné dokumenty. Milan Helík, který je pod smlouvami podepsán za V97, o spolupráci s Agrofertem a dotyčných smlouvách s Týdeníkem Echo odmítl mluvit, prý „to jsou historické věci“. Takže o Helíkovi víme jen to, že kdysi pracoval v policejním Útvaru rychlého nasazení (URNA) a že jednu dobu působil v ochrance u majitele Agrofertu Babiše. Ten na otázky Echa k bezpečnostní divizi, Randákovi a V97 nereagoval vůbec.

Může to všechno být jen ohromná časová shoda a řetěz neuvěřitelných náhod. Druhý nejbohatší muž v republice zahajuje svůj pochod do politiky, dává rozhovory do novin a televize, najímá si skupinu bývalých rozvědčíků prokazatelně působících proti tehdejší politické garnituře, která si tentýž den jako od Babiše zajistí podstatný příjem ještě od neznámé off-shorové skupiny. Brzy nato přímo v Babišově koncernu vzniká bezpečnostní divize, která se kontinuálně rozrůstá (a nepolevuje ani se vstupem do exekutivy). Nákup vlivu miliardář korunuje čtyři měsíce před volbami ziskem jednoho z největších mediálních domů v republice.

U Babišova vzestupu stálo lidové moudro: ten je tak bohatej, že i kdyby byl zloděj, krást už nepotřebuje. Karel Schwarzenberg k tomu poznamenal, že za svůj život nepotkal velkopodnikatele, který by nechtěl ještě víc. Stejně legitimní je i otázka, zda by pán po šedesátce vůbec ještě byl schopen změnit návyky, jimiž celá léta uspokojoval svou vášeň pro sběr citlivých informací. Reakce na aféru Šincl ukázala, jak si na tu otázku odpovídají Babišovi vládní partneři. Co začalo s Vítem Bártou, kdy o jednom koaličním partnerovi zbytek tehdejší koalice důvodně předpokládal, že je dáví nahrávat a sledovat, postoupilo do vyššího stadia.