Mnoho komentářů inspirovala zpráva o komunistickém přesvědčení adeptky předsednictví Pirátů Janky Michailidu. Kolovaly především screenshoty pirátského fóra, kde se hrdě k vágně definovanému komunismu přihlásila (viz Echo týdne). Z té konfese pirátské funkcionářky mě ovšem zaujala ještě jedna vysvětlující pasáž. „Abolishment duševního vlastnictví je neoddiskutovatelná součást pirátství a jeden z hlavních strugglů pirátského hnutí proti kapitalismu.“ Ilustruje samozřejmost, s jakou do projevu některých lidí pronikají anglické termíny, nejen tam, kde se český ekvivalent těžko hledá (taky jsem o pár řádků výš napsal „screenshot“ místo „snímek obrazovky“, protože užití jednoho slova namísto dvou je jednodušší). Abolishment a struggle ale nejsou ten případ, za to i ono existuje plnohodnotná česká náhrada.

Jazyk se vyvíjí, říká se v reakci na podobné jevy. Mnoho lidí je v každodenním a třeba i intenzivním kontaktu s angličtinou, to se nějak musí projevit na způsobu jejich řeči (poslední dobou jsem třeba zaznamenal zdomácnění anglického slova „random“). Ne každý vývoj je ale pozitivní a některé projevy poangličťování češtiny mi, jako člověku, který má rád oba ty jazyky, trhají uši. Pro většinu lidí mé generace a asi i těch mladších představovala první kontakt s angličtinou popkultura – texty písniček, filmy a svět kolem nich. Mnoho anglických termínů se ale do češtiny dostává byrokratickou cestou, je v nich slyšet ozvěna nekonečných schůzí, únavným způsobem prezentovaných referátů, bodů, jež je potřeba odškrtnout. A jejich užívání může být i způsobem, jak signalizovat, že člověk do tohohle prostředí patří, je doma ve světě korporátních manažerů, dobře ovládá mezinárodní akademický pajazyk, je srostlý s prostředím revoluční inteligence – ta prostředí se jedno od druhého nemusejí moc lišit. Spíš než legrační a někdy i invenční vyjadřování Čechokanaďanů z próz Josefa Škvoreckého tahle byrokraticky poangličtělá mluva může připomínat řeč někdejších „federálních Slováků“, jejíž tradici udržuje při životě Andrej Babiš, případně rusifikovanou mluvu důstojnického sboru Československé lidové armády (pověstné „Ugroza hrozí!“). Znak nějakým způsobem zatuhlého prostředí, v němž je dobré se vyjadřovat slovními prefabrikáty. Ale kombinace anglických termínů s českým skloňováním může občas přinést nějaký ten zvukomalebný až poetický efekt. „… hrdliččin zval ku lásce hlas: Struglú! Struglú!“

Omluva týdne. Formuloval ji komik Patton Oswalt. Na Nový rok totiž postoval společný snímek s Davem Chappellem, velice slavným černošským komikem, který ale budí značnou averzi mezi aktivisty za práva translidí (o jeho z tohohle hlediska kontroverzních pořadech jsme v Echu psali; viz Další kolo boje s posvátnými kravami, č. 41/2021 – pozn. red.). Internetoví pokrokáři na snímek zareagovali předvídatelným způsobem. Následovala Oswaltova relativně obsáhlá omluva doprovozená snímkem zamyšleného umělce, který s nepopsaným papírem před sebou pečlivě váží svá slova. V rámci toho již etablovaného žánru představuje Oswaltův text zajímavý exemplář. Projev snahy uhrát to na obě strany, dát rozčileným aktivistům, co chtějí slyšet, a zároveň nepůsobit jako člověk, který hází přes palubu kamaráda (s Chappellem se prý přátelí od časů dospívání). „… Jsem spojenec LGBTQ lidí. Jsem loajální přítel. Mezi těmi dvěma rysy je rozpor, který musím nějak překlenout a nedat nikomu důvod připadat si zrazený. Je mi líto, skutečně líto, že jsem si neuvědomil, jaké zranění tímhle způsobím. A jak hluboké to zranění bude...“

Marná snaha. Především proto, že ta omluva je adresovaná stoupencům smýšlení, pro něž loajalita k přátelům není žádná hodnota, naopak je to přežitek, který je potřeba vymýtit. Protože přátelství k nějaké konkrétní lidské bytosti může někdy utlumit ten správný ideový zápal. Loajalita ve světě podobně uvažujících může být jedině exkluzivní. A je proto potřeba ji vystavovat zkouškám, zjišťovat, zda testovaný v jejím zájmu přítele odmrští. Zkoušený si pak může vybrat mezi tím, zda se nechá raději (profesně nebo jinak) zničit, anebo zlomit. Druhé je horší, samozřejmě.