Zvony míru zvoní
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Většinou tady na sociální sítě nadávám, případně si z nich utahuju. Ve válečných časech ale člověk může poznat i jejich lepší stránku. Kdo hledá, najde na nich důvěryhodné zdroje důležitých informací, ať už z místa bojů, nebo od fundovaných politologů, vojenských analytiků a dalších. Mně se v tom ohledu poštěstilo a jsem tomu rád, i když v důsledku toho trávím na sítích o dost víc času, než bych měl. Ocenění také zaslouží zdejší uživatelé, kteří místo nadprodukce vlastních názorů zadarmo překládají důležité texty (články a třeba i twitterová vlákna) ze zahraničí a nabízejí je českému publiku. V mé bublině za to zaslouží poděkování třeba překladatel Viktor Janiš nebo bývalá kolegyně Lucie Sulovská.
Podobně jako spousta dalších do sebe pouštím spousty obrazů – rozbombardovaná města, hořící náklaďáky, vybuchující tanky zabírané dronem, startující rakety, rozzlobené neozbrojené demonstranty v konfrontaci s vojáky okupační mocnosti, prezidenty… Rozepíšu se ale o jednom v řádu věcí daleko nepodstatnějším. Koloval minulý týden mezi komentátory z východní Evropy, já na něj narazil na Twitteru někdejšího estonského ministra zahraničí Toomase Hendrika Ilvese. Je to záběr na televizní obrazovku, myslím, z vysílání německé veřejnoprávní televize, z finále nějakého koncertu pro Ukrajinu. Na pódiu dvě děti, jedno zahalené do ukrajinské vlajky, druhé do ruské, chystají se společně rozezvučet „zvon míru“, a uzavřít tak slavnostní večer; cituplně vyjádřeným mírovým poselstvím. Lidé ze zemí, které mají ke konfliktu geograficky blíž než Němci a mohou se jím z mnoha důvodů cítit přímo ohroženi, tu fotografii sdíleli spolu s hořce výsměšnými nebo naštvanými komentáři. Jako kdyby se v těch statusech potkávala realita války a života v jejím stínu s možná dobře míněnou okázalostí, která na reálnou tragédii odpovídá kýčovitou vágně pacifistickou floskulí, jež může působit až urážlivě. Výstižnější obraz jedné z tváří Evropy, té bezduché a přitom vždy odhodlané se dojímat, především sama sebou, aby pohledal.
Pokud si někdo myslí, že reálná válka nějak omezila, nebo dokonce zastavila válku kulturní, mýlí se. Hlavní postavou internetu se nakrátko stala spisovatelka Lauren Houghová. Byla nominována na americkou cenu Lambda, určenou pro autory patřící k sexuálním menšinám, měla být vyzdvihnuta její memoárová kniha Odejít není to nejtěžší, rekapituluje v ní své dospívání ve fundamentalistické rodině, která nechtěla přijmout její lesbickou orientaci. Výbor pro udělení ceny jí ale oznámil, že nominace byla stažena. Důvodem bylo vystupování Houghové na sociálních sítích, konkrétně to, že se na nich značně vehementně zastávala jiné spisovatelky – Sandry Newmanové. Ta na Twitteru oznámila, že vyjde její kniha Muži a že se odehrává ve světě, z něhož zmizeli všichni lidé s chromozomem Y (ne zrovna originální premisa). Okamžitě byla velice ostře kritizována za to, že její kniha popírá existenci translidí – tedy transžen, které řečený chromozom mají, a transmužů, kteří ho – na rozdíl od ostatních mužů – nemají. Newmanová se bránila, že existenci translidí její kniha zohledňuje. V debatách na Twitteru to potvrzovala i Houghová, která Muže četla, protože jsou s Newmanovou kamarádky a vděčí jí za pomoc a podporu v době, kdy pracovala na své knize. Základní argument, s nímž Houghová v těch střetech vystupovala, byl vskutku skandální: Lidé by neměli odsuzovat a označovat za nemorální knihy, jejichž obsah neznají, nečetli je. Logicky následovalo stažení z nominace, jelikož laureátka ceny Lambda nemůže projevovat „zneklidňující nepřátelskost vůči translidem a jejich spojencům“ a „vědomě vyjadřovat opovržení a neúctu k autonomii celého segmentu komunity, již jsme se zavázali podporovat“. Opakuji, toho znevážení se měla dopustit tím, že několika jednotlivcům z té komunity řekla, ať nekritizují knihu, kterou nečetli. Celou komunitu znectila tím, že několika jejím příslušníkům dala najevo, že se v jedné věci zásadně mýlí. Chudák Houghová, neuvědomila si, že ve společenstvích, v nichž převládl určitý typ mentality, je lepší mýlit se spolu se stranou než mít pravdu proti ní.