„S Tálibánem nikdy.“ Evropa je vydíratelná přísunem Afghánců
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Vlády západních zemí, včetně té naší, se krátce po neslavném pádu Kábulu zaklínají, že s Tálibánem se oficiálně bavit nebudou. Zejména pak, že s ním nebudou navazovat oficiální diplomatické styky, uznávat nový režim, a nedejbože jej dokonce podporovat pomocí různých rozvojových grantů, které do Afghánistánu za předchozí vlády proudily v míře velmi hojné. Po lidské stránce je to pochopitelné, vždyť po vojenském neúspěchu a poté, co naše snahy o mírovou rekonstrukci země selhaly, si potřebujeme kolektivně zachovat tvář – aspoň sami před sebou, když už se nám Čína směje a s radostí přijímá tálibánské emisary.
Problém s naší odmítavou pozicí je hlavně ten, že neodpovídá realitě. Velmi podobně se kdysi arabské státy rozhodly předstírat samy sobě, že neexistuje žádný Izrael; velmi podobně se evropské státy nechtějí podepsat pod skutečnost, že hlavním městem Izraele je Jeruzalém; velmi podobně se dodnes tváříme, že Krym je Ukrajina; velmi podobně se většina zemí na světě neodvažuje říci, že Tchaj-wan je de facto samostatnou zemí, a nikoliv součástí Číny. Některé ty fikce se dají udržet dlouho, třeba ta jeruzalémská. Izraelcům je vcelku jedno, co si o statusu svatého města myslí jiné země, a pragmaticky jim jde hlavně o dobré obchodní a politické vztahy, které jeruzalémská otázka příliš neohrožuje.
Tálibánská fikce ale brzy narazí na zásadní problém.
I proto nejspíš bude mít naše „nikdy“ jen značně omezené trvání. Bez akceptace Tálibánu nebudou mít evropské státy možnost deportovat nejhorší afghánské kriminálníky zpátky do jejich vlasti a tahle možnost jim bude citelně scházet. I když „nahoře“ stále ještě panuje přesvědčení, že vznešenému principu azylového práva se musí obětovat leccos, třeba i občasné řádění nějakého jedince s dlouhým nožem a Alláhovým jménem na rtech, mnozí voliči to vidí jinak a jejich ochota tolerovat krvavé chodníky ve jménu humanismu je značně omezená. To znamená, že jednoho dne se zase do Kábulu budou muset vydat letadla s eskortami a eskortovanými, nemá-li tlak v evropském společenském kotli narůstat nad únosnou mez.
Za tuto vstřícnost si Tálibán nepochybně bude žádat ústupky – diplomatické i finanční. Jestli něco dokáže překlenout propast mezi středověkou kulturou 7. století a postmoderní Evropou dneška, je to model institucionální korupce charakterizovaný slovy „kdo čerpá, nezlobí“. Koneckonců západní imámové vysvětlují občas svým věřícím, že sociální dávky jsou formou džizje, daně, kterou nevěřící platí věrným služebníkům Alláha; dost možná se k této džizje zařadí i budoucí rozvojový program.
Je to ostuda, ale dost možná bude takový program zkorumpování Tálibánu pohanskými eury levnější než ona rekonstrukce, kterou jsme prováděli ve své vlastní režii. I takovou formu má cena za prohranou válku. Součástí prohry nejsou jenom materiální ztráty a vyhaslé životy, ale i pocit ponížení.
Není to nic příjemného, ale je dobré si ten pocit zapamatovat. Může nám někdy v budoucnu zabránit v tom, abychom se pustili do podobně pochybného projektu někde jinde.