Výstava, kterou ani není nutné příliš doporučovat, začíná u vchodu leptem velikosti větší poštovní známky (13 x 10 cm), na němž okamžitě poznáváme tu tvář, přestože je skoro celá ve stínu. Autoportrét s baretem, šálou a zastíněnou tváří, jak se ten obrázek z holandských sbírek Národní galerie katalogově jmenuje, vytvořil Rembrandt v roce 1633, bylo mu tedy šestadvacet let, a přestože se tady tváří trochu nabručeně, nebo aspoň bez úsměvu, který divákovi jen tak nedaruje, je to šťastlivec a jeho hvězda jde vzhůru: už dva rok žije v Amsterodamu, kam přišel z rodného Leidenu, všude se o něm ví a mluví jako o nové hvězdě, přičemž jeho slávu mají podpořit i ta reprodukovaná „selfie“ rozcuchaných hlaviček, která jsou vlastně i formou sebepropagace.

Rembrandt má před svatbou s rusovlasou Saskií, kterou v tom samém roce 1633 namaluje tak, že člověk není schopen se rozhodnout, jestli je hezká, nebo ošklivá. Nepochybně hezký je její červený klobouk a bohatý šat, ze kterého vystupuje jen rameno, tvář se ale zdá trochu odulá, nos bramborovitý, podbradek zjevný, dokonce jí nějak příliš lezou ven zuby, a ještě ta podivná věc pod dolním rtem, jakoby malé vousky nebo muška. Ale Rembrandt své postavy nevylepšoval, jen málokdy jsou jeho postavy konvenčně a klasicky krásné, naopak často jsou vlastně neforemné, bambulaté tváře a nosy, svraštělá pokožka, muži jsou často starci sejmutí náloží věků, ženy opravdu žádné velké krásky, a pokud je maluje nebo kreslí nahé, mají krátké nohy a jsou břichaté, ovšem úplně jinak než ty tlusté šťastné bakchantky jeho staršího antipoda Rubense. Ale lidé spíš vypadají rembrandtovsky.

Portrét usmívající se – v Pijoanových Dějinách umění se píše, že přímo „svůdné“– Saskie z drážďanské Gamäldegalerie je jedna z podobizen, které na pražské výstavě představují Rembrandta v jeho domácí nebo „vnitřní“ podobě. Je to výstava, kterou opravdu vystihuje název Portrét člověka: je druhou zastávkou výstavy, jejíž premiéra v Kolíně nad Rýnem se loni jmenovala Inside Rembrandt 1606–1669, konala se tedy k třem stům padesáti letům od umělcovy smrti. Je to klasická výstava, kdy několik „slavných“ obrazů velkého Mistra obklopují obrazy těch „menších“ autorů, ale to je v pořádku a má to tak být. Kvůli kontextu a aby Mistr vynikl, i když v holandském „zlatém věku“ se to mistry hemžilo, a kdyby nebylo Rembrandta, třeba by tím velkým byl jeho kamarád z leidenského mládí Jan Lievens (1607–1674), který je na výstavě zastoupen několika nádhernými „rembrandtovskými“ obrazy, třeba schwerinským Poprsím starého muže z roku 1630, o kterém se dlouho myslelo, že je od Rembrandta. Ale Rembrandt byl právě proto Rembrandt, že v něm bylo všeho mnohem víc, právě i té důvěrnosti a toho osobního, bez čehož bychom ten „fenomén“, jeden z největších v dějinách umění, už ani neuměli a nemohli vnímat.

Proto lze tak dobře sestavit výstavu, kde je představen Rembrandt důvěrný, Rembrandt osobní a rodinný, Rembrandt nikoli velkých výjevů (ty na výstavy až na výjimky nejezdí), ale Rembrandt lidských tváří, velmi často právě té své. Většina jeho vystavených děl jsou polopostavy, jedinců často usazených v jen tak pár předměty naaranžovaném ateliéru, většinou sedící nebo se opírající o pulpit nebo desku stolu, kde je na ubruse pár těžkých knih, v pozadí často glóbus. Jako na tom velkém obraze, který má na výstavě centrální roli, na plátně, které přicestovalo do paláce Kinských na Starém Městě z jen pár set metrů vzdáleného Šternberského paláce na Hradčanech, kde je klenotem sbírky starých mistrů (do roku 1945 byl majetkem Nosticů), tedy samozřejmě tzv. Učenec ve studovně z roku 1634.

V průběhu časů se různě měnil náhled na to, koho ten muž v sametové čepici, který je právě vyrušen z četby a v jakémsi klidném a asi bezděčném gestu se tahá za vousy pod bradou, může představovat. Jednu dobu se mělo za to, že je to rabín (v jednom starém inventáři byl veden pod popiskem „rabbi“), což bylo spíš přání než jistota: ale o židovských vlivech u Rembrandta se dá napsat kapitola, také už se jich dost napsalo. Nyní se má za to, že totožnost toho starce (tak mezi šedesáti a sedmdesáti lety) není známa. Podobný muž se ještě několikrát vyskytuje na malířových obrazech, možná to byl obyčejný člověk, model, který chodil do ateliéru, ale třeba také nějaký učenec, se kterými se Rembrandt rád stýkal. Z toho plyne známá teorie, opět přání otcem myšlenky, že jiný učenec, namalovaný v tom samém roce 1634, by mohl být Jan Amos Komenský: v Uffizích ho ovšem stále vedou jako Ritratto di vecchio, portrét starce. Tvář toho „našeho“ je také zvláštním způsobem oduševnělá, vyrovnaná, klidná, přestože ho někdo ruší, ovšem vyzařující jisté tajemství. Až se bude Rembrandt malovat ve stáří, bude se v jeho tváři zračit mnohem víc strastí, bolu a hořkosti, než je v „intelektuálním“ výrazu tohoto klidně a vlastně i spokojeně působícího muže.

Rok vzniku tohoto nádherného obrazu, 1634, je rokem Rembrandtovy svatby se Saskií, který můžeme považovat pro Rembrandta za vyvrcholení šťastného období v jeho životě. Proč? Protože do té doby ho osud jen hýčkal, vše se mu vlastně dařilo, v osobním životě si nemohl na nic stěžovat, už v Leidenu vynikal nad všechny ostatní, v Amsterodamu se ho pak ujal bohatý obchodník s obrazy Uylenburgh, u něhož byla Saskie schovankou. To jsou z mnoha životopisů nebo i filmů, ba i třeba komiksů, známé věci. Sláva Rembrandta, jeho široce rozpřažená náruč, ve které objímá svou milovanou ženu, v druhé má pohár vína, to neustálé, někdo by řekl narcistní, zaujetí sebou samým, svou tváří, kterou neúnavně v různých podobách ztvárňuje, patří k velkým vyprávěním příběhu umění.

Kapitola „Rembrandt“ je většinou psaná s velkým zaujetím a jaksi, ať to čteme v jakémkoli přehledu, u Pijoana, Gombricha nebo třeba u starého Waetzoldta, jako by trochu psali o člověku, kterého znají osobně. Fascinující je právě tou „tělesnou“ účastí na díle, tím, jak se jeho život promítal do díla, i když všichni zároveň upozorňují, že takové „čtení“ může být klamné a nestačí. Protože je tady ten kontext, dobové manýry, strategie a zvyky, přece jen vzdálenost věků, kterým už nikdy plně neporozumíme. Třeba právě tomu, proč na konci života Holanďané svého Mistra vlastně odvrhli, proč se jim znelíbil a omrzel, a to dokonce tak, že se prodával pod cenou a jen péče nejbližších ho zachránila před úplným bankrotem. Je to něco jako holandská dědičná vina…

Ale je to právě i ten oblouk života a díla, vzestup, dlouhá léta na vrcholu, ale také počínající osobní tragédie, která dnešnímu člověku Rembrandta tak otevírá a dělá ho lidským, podobně jako osud Beethovena, se kterým bývá někdy srovnáván, moc jiných už není. Tragédie začíná první smrtí novorozeněte a pak znovu a znovu úmrtími jeho blízkých, dětí, Saskie (1642), druhé ženy Hendrickje (1663), nakonec, rok před smrtí (1668), ztrátou i milovaného syna Tita, na kterém Rembrandtovi tak moc záleželo, i proto, že byl spojnicí s drahou Saskií. Titus je možná (v tom není jistota) model pro vystavený malý olej Krista u sloupu, který je ze sbírek Hesenského zemského muzea v Darmstadtu. Ale je pravděpodobné, že když se u Rembrandta objeví pěkná tvář útlého jemného chlapce, je to jeho milovaný Titus. V domácím Rijksmuseu je známý obraz, na kterém otec namaloval Tita jako mladého mnicha v roce 1660. Ten v Praze není, ale je tu jeho úžasný pandán, málo známé dílo z Helsinek (!) Čtoucí mnich z roku 1661, kde Tita nahradil starší muž, možná svatý František (Rembrandt byl nadkonfesijní): v téměř tmě, která obsahuje všechny odstíny hnědi, se ztrácí mužova tvář, zato vystupuje úzký pruh spisu, který mnich čte. Je to zase úplně jiný Rembrandt, ponořený do barokně zemité atmosféry, kde tvář mizí před něčím hlubším a tajemnějším.

Ale nejčastěji jim do tváře vidíme, a to vlastním zrakem toho, kdo jej stále zkoumal na sobě. Rembrandtovy postavy se typově podobají jemu samému, jak ho známe z jeho autoportrétů, kterých za svůj život vytvořil celkem pětašedesát – maleb a grafik – právě grafiky tvoří komplex portrétů na pražské výstavě. Nikdo ze starých mistrů se tak často neportrétoval. Dürerovi, Rafaelovi, Tizianovi, Rubensovi… všem stačilo pár reprezentativních podobizen, které říkaly: Takhle vypadám, takhle si mě pamatujte. To Rembrandt chtěl něco úplně jiného. Když vytkneme důvody sebepropagační (to platí pro grafiky), tak on opravdu svou tvář rok po roce, většinou víckrát během roku, zkoumal, hleděl na ni jako na problém k ztvárnění, sloužila mu jako model, šklebil se, mračil, někdy usmíval, strojil se různým způsobem, někdy možná něco šifrovaně naznačoval (proč má na jednomu leptu orientální dýku?, jindy třeba ruku pod pláštěm? znamená to něco?), na hlavu si posazoval různé věci, nejčastěji baret, ale rád měl i cosi jako turban nebo vysokou čepici s kožešinou, jak to ostatně měli i jím portrétovaní muži. Některé známe jménem, jiné nikoli, u některých existuje určení většinou biblické postavy, ale často jde o tzv. tronie, prostě busty, poprsí, portréty lidí an sich. A díky té Rembrandtově „mánii“ zůstal zachován nejdokonalejší vizuální „obraz člověka“ v dějinách kultury: nejen západní, ale dalo by se říct vůbec kultury lidstva, protože jinde nic takového nenajdeme.

Portrét nejen toho holandského mistra 17. století, osobnostně možná poněkud nabubřelého, ale také velmi a velmi osudem smýkaného a ranami poznamenaného člověka v průběhu let života, od bujarého a sebevědomého mladíka po starce, trpkého, hořkého, ale vždy jak jen možno lidského. Zlomek této geniální „slide-show“, přehlídky proměny tváře v čase života, je osou pražské výstavy. Zlomek, ale zajímavý a důležitý.

Rembrandt: Portrét člověka. Kurátorky Anja K. Sevcik a Lucie Němečková. Národní galerie v Praze, palác Kinských, 25. 9. 2020 – 31. 1. 2021. Výstavu navštívil autor Jiří Peňás ještě před jejím uzavřením v pondělí 12.10. kvůli epidemii koronaviru. Kdy, či zda bude znovu otevřená, je nejisté.