Dříve než se malý ostrov pod Sicílií stal hlavní přestupní stanicí afrického exodu do Evropy, znali ho (vedle turistů) hlavně čtenáři jednoho z nejkrásnějších románů poválečné evropské literatury, Geparda. Tedy „znali“ jeho jméno, neboť autor toho příběhu o konci jednoho světa se jmenoval Giuseppe Tomasi di Lampedusa. To di Lampedusa znamenalo, že byl titulárním knížetem z Lampedusy, formálně byl jejím vládcem (Principe di Lampedusa), ovšem ve dvacátém století šlo (bohužel) o vládu už jen symbolickou.

Narodil se roku 1893 v Palermu, vznešený původ mu zajišťoval vynikající vzdělání, dokonalé vystupování a vybraný vkus. A také melancholii, která jaksi souvisela s tím původem a s pohledem na svět, který jako aristokrat, tedy příslušník zanikající třídy, těžko mohl přijmout za svůj.

Znal dokonale několik jazyků, byl znalcem literatury, zvláště anglické a francouzské, cestoval po Evropě, vedl apolitický život učence. K Mussoliniho režimu se choval rezervovaně, nebyl ani je příznivec, ale ani aktivní odpůrce, a on ho nechával na pokoji. Díky sňatku s lotyšskou šlechtičnou trávil letní měsíce na jejím statku u Rigy, takže když Sověti anektovali pobaltské státy, viděl, jak se Evropa hroutí na různých okrajích. Nejbližší mu ovšem byla Sicílie, kde měl kořeny a jejíž historii a mentalitu dokonale znal.

Lampedusův život by svým způsobem dokonale zapadal do kategorie zahálčivé a odumírající třídy, žijící si ve svých skvostně ošuntělých palácích, kdyby se v osmapadesáti letech, to se psal rok 1955, nerozhodl napsat román, do kterého vtělil svůj pohled na svět. Když tři roky nato román Il Gattopardo, tedy Gepard, vyšel, nebyl Lampedusa už mezi živými, zemřel v dvaašedesáti letech. Román se však stal velkou literární událostí, v roce 1963 ho zfilmoval Luchino Visconti a zářil v něm mladý Alain Delon a Claudie Cardinalová a ovšem Burt Lancaster v životní roli dona Fabrizia, knížete Saliny.

Ten román je vlastně prostý, ale přitom dokonalý. Zobrazuje několik dní na sicilském panství šlechtické rodiny Salinů v době očekávaného vylodění Giuseppa Garibaldiho v roce 1860. Vlastně se během těch dní nic zvláštního nestane, jen všichni cítí, že se všechno změní. A nejlépe to ví kníže Salinas, muž s gepardem v rodovém znaku. Salinas je představitelem starého světa, který měl svá pravidla, svůj řád, svou hierarchii, své hodnoty, ale také samozřejmě svá omezení a svou nespravedlnost. Byl to svět vysoce kultivovaný, přitom vystupující z drsné a polobarbarské sicilské skutečnosti jako vzácný, šlechtěný úkaz, jejž však revoluční demokratický van s Garibaldiho chlapci bez milosti smete.

Několikrát zazní v knize slavná věta, která je spíš touhou než možností: „Všechno se musí změnit, aby všechno zůstalo stejné.“ Ale nic nemůže zůstat stejné, snad jen věčné principy zrodu a zániku, kterým se musí podvolit každý, aristokrat i revolucionář. Je to krásný román, lze ho číst opakovaně a vždy v něm nalézt zase něco nového, jak to s věkem bývá, protože každý věk má různé schopnosti vnímat, co je důležité.

Nikdy však už čtenář nezapomene na to jméno, Lampedusa. Vždy se mu bude spojovat s něčím ušlechtilým, vysoce kultivovaným a stále ohroženým. A možná bude cítit o to větší smutek, čím se ten ostrov stal v naší době, a bude si říkat, že se všechno musí změnit, aby to zůstalo stejné. Ale zároveň bude mít tušení, že se nic nezmění, protože se bude dál jednat podle pravidla pomalého zániku a proměny v něco jiného, což Evropa přijala jako svůj neodvratný osud.