Nejstádnější géniové na světě
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Když dojde k runu na banku, která se doslova jmenuje Silicon Valley Bank a poskytovala hlavně služby investorům a podnikatelům v technologickém sektoru v Silicon Valley, nabízí to nějaké závěry o Silicon Valley? Zřejmě ano, i když ne ten, že by za to všechno mohla jen a jen Silicon Valley.
Takovému závěru brání skutečnost, že pod tlakem je víc amerických bank střední velikosti a že nejdůležitější příčinou je přitvrzení monetární politiky, k němuž přikročila americká centrální banka právě před rokem. To totiž vede k poklesu hodnoty dluhopisů, tedy cenných papírů, jež jsou tradičně považovány za bezpečné a regulátoři schvalují, když jich banky drží dostatečné množství.
Mechanismus, jenž vede k poklesu hodnoty těchto cenných papírů, není sice pro laika úplně jednoduchý, nicméně je evidentně dobře popsaný a považuje se za běžný, všeobecně přijímaný poznatek, který najdete v každé internetové nalejvárně pro začínající investory. Jen to, co všichni teoreticky vědí, prakticky zapomněli, protože takhle ostře a takhle dlouho Fed sazby zvedal už hodně dávno, někdy v 80. letech. Ale už měsíce před loňským březnem se o tom, kdy zvyšování sazeb přijde, horečně diskutovalo. Občas je člověk překvapen, že jsou lidé překvapeni.
Nebo možná nedávali pozor. Sanfranciská divize Fedu, která má dozor nad Silicon Valley Bank na starosti, se etablovala jako lídr v posuzování změny klimatu jako finančního rizika. Produkovala o tom studie a pořádala semináře. Riziko nedostatečné likvidity pro ni zřejmě nebylo dost sexy.
Banka obsluhující Silicon Valley byla ve specifické situaci. Technologický sektor prochází recesí – Meta třeba minulý týden oznámila propuštění dalších deseti tisíc lidí a takové zprávy přicházejí týden co týden. Pro banku to znamenalo problém, protože financování, jež si u ní start-upy ukládaly, teď vysychalo.
A osazenstvo technologického sektoru se ukázalo být těmi bezkonkurenčně nejsebestřednějšími panikáři v celé krizi. Na lidi, kteří se považují za nejchytřejší na světě, se chovají nesmírně stádně. Nejdřív všichni museli mít peníze v Silicon Valley Bank, a pak najednou během dvou březnových dnů z ní všichni museli peníze stáhnout pryč. Přitom banka už na podzim chvíli byla v papírově horší situaci než dnes a není vůbec jisté, že by musela padnout – kdyby géniové na svých skupinových chatech nepřesvědčili sami sebe, že musí.
Ale ne dost na tom. Lidé, kteří běžně zaujímají postoj, že vláda může za všechno špatné a má je nechat na pokoji, najednou usoudili, že vláda musí okamžitě zasáhnout. Lidi, kteří rádi poučují, že bez rizika nejsou zisky, najednou riziko toho, že si někam uložili peníze, vyděsilo a žádali, aby ho za ně nesl někdo jiný. Nejviditelnější v tom byli dva investoři/influenceři David Sacks a Jason Calacanis. Dvojice, dosud viditelná hlavně jako přední internetoví patolízalové Elona Muska a v posledních týdnech jako kritici americké pomoci Ukrajině, najednou začala šířit na Twitteru nesmyslné poplašné zprávy o tom, že se zítra statisíce Američanů ocitnou bez peněz. A zřejmě i bez elektřiny a pitné vody, aspoň tomu nasvědčovaly katastrofické memy z filmu Mad Max. Není jisté, nakolik to vládu ovlivnilo v rozhodnutí garantovat všechny, tedy i nepojištěné vklady v několika ohrožených bankách. Ale potvrdilo to dojem, že bohatí lidé nakonec vždycky dosáhnou toho, aby se jejich problémy řešily přednostně.
V Evropě se zas minulý týden potvrdil dojem, že mocným zemím projde, co by jiným neprošlo. Prezident Macron prosadil důchodovou reformu bez hlasování v parlamentu využitím proslulého článku 49.3 ústavy. V Německu zas schválili změnu volebního zákona, jež znevýhodní některé strany, prostou většinou dolní komory parlamentu (u nás ho musejí schválit obě komory). Pár komentátorů na sociálních sítích si všimlo, že stát se něco takového v nějaké východoevropské zemi, hned bychom slyšeli o ohrožení demokracie. Bylo zábavné sledovat, jak jim kovaní zastánci evropských hodnot vysvětlují, že každá země má vlastní ústavní kulturu, jejíž ukotvení v živoucí domácí demokratické tradici je nezastupitelné.