Na Poříčí, v té ulici pasáží, obchodních domů, kaváren a jídelních automatů, končí právě jedna éra českého divadla a české kulturní polistopadové společnosti, Divadlo Archa.

To byl a je pojem pro každého, kdo se v tomhle městě, tedy v Praze, ale i v téhle zemi trochu zajímal, jak vypadá současné divadlo, kdo chodil na koncerty dobré rockové nebo i vážné současné hudby, kdo měl rád, když jsou věci trochu složitější, experimentálnější, trochu nezvyklejší. Ten věděl, že Archa je jeho adresa. Byla tady pro každého, kdo potřeboval vědět, o co se kdo v divadle, v tanci, v pantomimě, v nekamenném divadle etc. snaží, co je in a co se tak ve světě dělá. Aspoň v rámci možností to v téhle zemi ukázat, právě tohle Archa dělala a tomu sloužila. Sledovat program Archy znamenalo aspoň trochu mít v těch věcech přehled. Tohle všechno s velkou pravděpodobností končí. Nebo se alespoň výrazně změní v něco jiného, nikdo zatím asi není schopen říci, v co vlastně. Ale mění se. Ať už se změní v cokoli, ta původní Archa, jak ji známe, to nebude.

Ondřej Hrab kdysi v jednom rozhovoru řekl, že si Archu vysnil na začátku 90. let vlastně ze vzdoru. „Mě tehdejší české divadlo vlastně nezajímalo, nenabízelo mi nic z toho, co jsem považoval za živoucí a oslovující. Zajímalo mě divadlo, které jde s dobou. Divadlo totiž umožňuje něco, co nenabízí žádný jiný umělecký druh. Má tu obrovskou možnost být tady a teď, poskytovat bezprostřední a okamžitou výměnu energií, idejí, nápadů, citů, prostě veškerou možnou komunikaci, mezi aktéry a publikem.“

Je svým způsobem zázrak, že to vydrželo třicet let. Dalo by se říct, že z jistého pohledu je těch třicet let érou Hrabovy Archy. Archy, která vyplula z Poříčí a dorazila ke svému cíli.