Na českých školách kupodivu stále existuje předmět, který se jmenuje dějepis. Mnozí s tím jsou nespokojeni a vidí v tom problém a anachronismus. Neměl by to totiž být dějepis, ale něco jako školení k uvědomělosti, občanská nauka nového typu do nové doby pro nové tvory. Podle tzv. odborníků současná výuka dějepisu „opakovaně naráží na to, že normy, které jsme si zvykli vnímat od 19. století jako samozřejmé, se tváří v tvář měnícímu se světu už tak samozřejmé žákům jevit nemusí“. To se má radikálně změnit.

Podle návrhu tzv. kurikula, což je soupis rámcových pravidel, jež byly vypracovány odborníky na výuku dějepisu, má dojít k radikální proměně.

Dříve než se člověka zmocní „morální panika“, jak to jeden z autorů kurikula, didaktik a historik Milan Ducháček předpokládá, lze vyjádřit naději, že je dosti rozumných učitelů dějepisu, kteří se tím nenechají vyděsit a budou dál učit dějepis tak, aby to dávalo smysl. Tedy jako souvislý příběh v čase a prostoru, ve kterém je důležité a podstatné, co se odehrálo a jaké to mělo příčiny, souvislosti a význam. Dějiny jsou od toho dějinami, že se dějí, jsou tedy složeny z dějů a událostí a ty jsou zasazeny do času a chronologie, takže jedno vyplývá z druhého, ovlivňuje se vzájemně a tvoří. Zvláštní roli v nich má kultura, náboženství, umění, věda a technika a také tzv. osobnosti.

Časová a kauzální souvislost je naprosto zásadní a ona data slouží jako základní orientační body, jichž se mysl při představě proudu dějin chytá. Čím těch orientačních bodů člověk zná více, tím lépe se mu v prostoru pohybuje. Bez nich je to jako počítání bez čísel nebo čtení bez písmen. Ve vyprávění o dějinách, tedy v dějepise, totiž zásadně jedno vyplývá z druhého, je to síť, která se tká právě ze skutečnosti, jež má oporu ve fakticitě. Pochopitelně z ní každý zná jen zlomek, ale na to je právě škola, by ten základ poskytla, protože z těchto stavebních uzlů může pak vědomý člověk celý život sestavovat své tkanivo historie, svoje svobodné, ale i poučené vědomí o dějinách, což by snad měl být smysl, proč se dějepis ve škole stále učí.

Aby se člověk neztrácel v čase a v chaosu, aby věděl, kde se tady vzal, kdo jsou jeho předkové, proč jeho země vypadá, jak vypadá, jaké má rysy, jedinečnost, osobitost. A že ji obývali v minulosti nějací lidé a ti lidé nebyli jen sociálními produkty, ale měli svou individualitu a ta byla součástí vyšších celků, náboženských, kulturních, národních. A vše se vyvíjelo, soupeřilo, zabíjelo, spolupracovalo, tvořilo, množilo, milovalo, nenávidělo… A o všechno tady nechalo stopy, které jsou člověku po zbytek života k dispozici. Ale bude jim rozumět jen tehdy, když bude něco o nich vědět, bude k nim mít nějaký vztah a třeba úctu. Zkrátka bude je mít, v rámci možností kritického ducha, i jaksi rád.

O něčem takovém není v samozřejmě v kurikulu ani slovo. Jeho autoři si přejí něco úplně jiného, vlastně pravý opak: „Výsledek učení by měl žáka směřovat k poznání, že tzv. sociální, resp. genderový, řád je utvářen a vynucován autoritami a ti, kteří se mu vymykají, mohou být objektem pronásledování a diskriminace. Snahy o emancipaci (např. boj žen za politická a sociální práva, zrovnoprávnění LGBTQ+ komunit ve věcech rodinného práva) byly a jsou blokovány využíváním argumentů, které odkazují k tradicionalisticky pojatému trvání neměnných rolí.“

Jinými slovy: vítejte v dějepise pro základní školy 21. století. Taková míra otevřené ideologické indoktrinace nebyla běžná snad ani za autorova normalizačního mládí. Tedy byla, ale podobné věty (používaly se jen jiné, ale vlastně příbuzné pojmy: třídní boj, utlačované masy, revoluční procesy…) sepisovali lidé, kteří svou intelektuální kapacitou na nic jiného nestačili, nebo zkorumpovaní cynici, případně konformisti, kteří se za to možná trochu styděli. Obyčejný člověk je nebral vážně a dobří učitelé si učili po svém.

Dnes to možná mají těžší. Lze se totiž obávat, že ti, kteří ty věty sepisují, to myslí vážně a věří jim. A takoví zapálenci jsou vždycky nebezpečnější.