KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

O co Evropa přišla zavedením eura

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
O co Evropa přišla zavedením eura

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Ve věci eura jsem váhavý fatalista. Vidím věci rozumné pro i rozumné proti, podle toho, jakou mám zrovna náladu. Kdysi, před těmi dvaceti lety, kdy se zavádělo, byla mnohem lepší, což nebude jen stářím. Celý sjednocovací nápad se jevil poněkud veseleji a nadějněji, mezitím se to jaksi pomotalo, nálada všeobecně poklesla. Z toho, co se zdálo, že bude ohromné, jde teď spíš poněkud obava, přičemž za to nemůžou jen euroskeptici.

Já jím nejsem ani teď, ale už taky nejsem eurooptimista, jímž jsem byl možná tehdy. Pro přijetí eura jsem byl mnohem více než teď (ten hlavní důvod, praktický, po zavedení bankomatů a placení kartou odpadl), ale už tehdy mi tam vadila jedna věc. Nebo spíš mě mrzela. Že si při každém vstupu do nějaké země nebudu moci prohlížet bankovky.

To byla totiž báječná chvíle. Člověk přijel do nějaké země, vyměnil si peníze a strávil nějakou dobu tím, že se začal seznamovat s mentalitou, historií a kulturou země podle toho, co si dali na peníze. Jak si je vyzdobili, jaké barvy použili, jaké zvolili ornamenty a grafiku a koho či co si dali na rub a líc. To byla vždy zajímavá vizitka té země a národa.

Pamatuju si třeba na úžas, když jsem zkraje devadesátých let poprvé držel nizozemské papírové guldeny. To byly krásné peníze! Zářily barvami, měly na sobě nádherně provedené obrázky ptactva nebo hmyzu, na některých byli nějací nizozemští pánové ze 17. století, třeba malíř Frans Hals nebo filozof Spinoza, ten ovšem na tisícovce, kterou jsem nikdy v ruce nedržel. Ale nejkrásnější byla oranžová padesátiguldenovka se slunečnicí a stovka s bekasinou, takovým tím vodním ptákem s dlouhým zobákem. Působilo to velmi vlídně, hravě a mírumilovně. Hned jsem i tu zemi měl rád.

Ale líbily se mi i (západo)německé marky. Ty byly takové slušné, solidní a důvěryhodné. Žádné vylomeniny, ale vážný a propracovaný styl státu, který ví, že má dělat dobrý dojem. Vyloženě hezká byla stomarkovka s oduševnělou tváří pianistky Clary Schumannové nebo obyčejná papírová pětimarkovka (pro Čecha to bylo i tak dost peněz), na níž byla tvář romantické femme fatale Bettiny von Arnim. Němci byli v tomhle vždycky trochu vpřed: ale Leni Riefenstahlovou si tam dát netroufli. Na stovce měli portrét barokního stavitele Balthasara Neumanna, který se narodil v Chebu, takže Čech mohl mít radost, kam až to jeho „rodák“ dotáhl: vzhledem k tvrdosti DM docela vysoko. Východní Němci měli Marxe, Engelse a Rosu Luxemburgovou, ale to se dalo předpokládat.

Tak by se mohla probírat měna za měnou… Třeba rakouský šilink se nemohl obejít bez Sigmunda Freuda, jenž byl na padesátce, což byla bankovka ještě dostupná, zatímco pětitisícový Mozart se do ruky našinci jen tak nedostal. Pominout nelze ani francouzské franky, které byly velmi výtvarně vyvedené, nebály se barev a padesátifrank s de Saint-Exupérym měl na sobě postavičku Malého prince, což bylo jaksi uklidňující a roztomilé. Člověk si řekl, Francie, hm, to je země, kde by chtěl žít každý.

Tak to už není, zajímavé obrázky skončily. Eura jsou proti tomu nudné úřední papíry bez jakékoli osobitosti, což je ovšem účel. Vím, že s mincemi je to jinak, tam si mohou země něco dovolit, ale kdo by si to prohlížel? Na bankovkách jsou nějaké oblouky nebo viadukty nebo lomená okna, ale nic originálního, osobního a zajímavého, člověk na to pohlédl kdysi jednou a stačilo to. Možná to tak má být, člověk nemá co koukat na peníze. Ale škoda to je.

 

6. ledna 2024