Pamatuju si jaro 2001, byl jsem zrovna na výletě v Itálii a Berlusconi se po vyhraných volbách zase stal premiérem. V hlavních titulcích novin, kterými tehdy byly ještě obsypány všudypřítomné trafiky, byly věty, kterým lehce rozuměl každý: La fine della democrazia italiana! Vždy se to opakovalo: pokud Berlusconi noviny nekoupil, naopak psaly, jak právě on bojuje za demokracii, ale za tu pravou, pro lidi, pro Itálii a pro Italy.

Demokracie tedy v Itálii zase jednou končila, lidé si o tom četli v krásných kavárnách, pili nejlepší kávu na světě a vypadali, jak Češi, ale ani většina Evropanů nikdy vypadat nebude. Prostě jako v Itálii. Nějak mi přišlo, že to s tím koncem demokracie nebude tak horké, ale hlavně mě napadlo, jestli je to ostatně pro ty lidi to hlavní. Jestli to kouzlo italského života není založeno ještě na něčem jiném než na tom, jak si strany rozdělí na pár měsíců ministerstva: italské vlády padaly rychleji, než se snědla pizza.

Byl to samozřejmě požitkář, nemrava a sexuální dobytek, ale možná by na něj platil výrok přisuzovaný Štrougalovi: tyhle ruce držely nejeden ženský zadek, ale krev na nich nebyla nikdy. Ostatně říká se, že jeden z jeho pádů byl způsoben neochotou podílet se na nesmyslném svržení a pak zabití Kaddáfího, což nebude jen tím, že byli přátelé. Některé věci Berlusconi dělat nechtěl anebo věděl, že pokud se udělají, bude to horší: Libye zadržovala migraci z Afriky. Rozuměl si s Putinem, ale byl to asi spíš Putin, kdo o něj opravdu jako parvenu stál.

Do politiky vstoupil na začátku devadesátých let už jako miliardář, druhý nejbohatší Ital, majitel soukromých televizních stanic a fotbalového klubu AC Milán. Byl zábavný, pohotový, výborně mluvil a nijak neskrýval, že jeho požitkářství nezná mezí. Prostým Italům ztělesňoval úspěch, lesk a krásu života, intelektuálové v něm viděli to nejhorší, co se od konce války v jejich zemi objevilo, přičemž jim připomínal Mussoliniho – to ovšem Berlusconi nebyl, byť právě tohle by jiným zase vůbec nevadilo.

Už v roce 1994, když jeho (a to doslova) strana Forza Italia (to byl původně pokřik fotbalových fanoušků) poprvé vyhrála volby, psalo se v liberálním tisku, že je to „konec italské demokracie“, což se pak opakovalo ještě mnohokrát. Nikdy to nebyl konec demokracie ve smyslu „vlády lidu“, ale určitě se s ním k vládě dostávala jiná politická třída a jiný způsob vládnutí. Bude se opírat o koncentraci politické, mediální a ekonomické moci, o vtíravou rétoriku a způsoby, které i v Itálii byly do té doby tabu. Základem bude směs pragmatismu a ochota slíbit voličům všechno, co jim na očích spatří. Povede boj proti „nevoleným elitám“, bude vždy tvrdit, že je pronásledovaný, že je oběť spiknutí, že je štvanec a mučedník, přestože nikdo nebude tak mocný. Stane se vzorem toho druhu politiky, která se brzy objeví všude, kde se tradiční způsob vládnutí (demokracie) zadrhne a objeví se nepřeklenutelná propast mezi elitami a lidem.

Nikde ale tento symptom krize nebude mít takový šarm jako ten Silvio… Což bude tou krásnou Itálií.