Jedna z historických pouček zní, že země se vždy připravují na poslední válku. V roce 1914 tak panoval předpoklad (i když ne všichni ho sdíleli), že konflikt bude kopírovat ty předešlé. Tedy relativně rychlá střetnutí končící rozhodnou bitvou. Takto porazili Prusové v roce 1866 u Hradce Králové Rakousko a v roce 1870 Francii u Sedanu. Místo toho přišla dlouhá opotřebovávací válka v zákopech.
Lze do nekonečna opakovat, že Putinovo Rusko rozpoutalo válku, která bude mít největší vliv na uspořádání světa od druhé světové války. Je v rovině dohadů a především zbožných přání, jak může intervence Ruska na Ukrajině nakonec dopadnout: zda Ukrajině zůstane její uzemní celistvost, čeho by se případně měla vzdát, respektive co si Putinovo Rusko vezme a co mu dovolí Západ a čeho se Ukrajinci nikdy nezřeknou. Jsme v informační válce. Nelze cokoli tvrdit o záměrech Rusů, o reálné situaci Ruska a podpoře současného putinovského režimu ani v co celá Ruskem rozpoutaná válka vyústí
Čas od času mně někdo napíše, jak si má poradit s tím či oním parkem či stromy nebo záhony ve své obci. Obvykle jsou to texty hutné a obsažné, psané s vysokou znalostí místa, nebojím se říci s rodáckou láskou. Členové okrašlovacích či jiných spolků, komisí životních prostředí i individuální aktivní duše mají jedno společné. Není jim jedno, jak se věci mají a jak to kolem nich vypadá. Přijde jim, že něco není dobře, a trochu nevědí co.
Když před týdnem čeští provozovatelé domén na pokyn bezpečnostních složek vypínali různé okrajové servery, dalo se na obranu vlády ještě tvrdit, že tak činí z přetlaku potřeby něco dělat, že to je hlavně projev akcionismu. Evropský parlament tento týden přijme Zprávu o zahraničním vměšování do všech demokratických procesů v EU, včetně dezinformací (čtenář ji najde na stránkách europarlamentu, má pořadové číslo A9-0022/2022).
Slova „svět se změnil“ znějí jako hodně omletá fráze, ale přesně to se v posledních dnech stalo. Dějiny se rozběhly, jako kdyby potřebovaly dohnat všechny ty roky (možná zdánlivého) postávání. A to, co ta jejich nová energie přinesla, považují někteří analytici za také – jistěže ne výhradně – povzbudivé. Nejenom ve vztahu k Ukrajině, která pod ruskou palbou našla v dnešní Evropě nevídané odvahu a odhodlání. Ale především k Západu, který je konfliktem nečekaně proměněný, chová se jinak, než jsou jeho obyvatelé i protivníci zvyklí.
Už týden začíná asi většina z nás, lidí v Evropě, den tím, že hned po probuzení sáhne po mobilu a rychle naťuká zprávy, které tam agentury dodaly v noci. První dny člověk trnul, jestli ještě žije prezident Zelenskij, který vyrostl rychle v hrdinu naší doby. Teď tam nejčastěji čte o nočním bombardování civilních budov, ze kterých se v denním světle vynoří sutiny.
Válka zuří i na sociálních sítích, z mé „pozorovatelny“ to vypadá, že na virtuálním bojišti probíhá zničující ofenziva sympatizantů Ukrajiny, zatímco stoupenci Ruska – na českých sítích nepočetní, ale viditelní, v některých případech i z hodně velké dálky – volí, řekněme, odmlku, někdy jakési zdrženlivé „vyvažování“ nebo jinou formu ústupu do předem připravených pozic. Zároveň asi proběhlo to, čemu někteří lidé říkají „změna paradigmatu“
Uplynulý týden zažila Evropa asi největší dávku dějin od roku 1989. Putinova armáda vůbec není tak světoborná, jak se soudilo, a ukrajinský národ zjevně existuje a nevítá ruskou armádu jako osvoboditele. Jednoho rána se v prohlášeních činitelů EU poprvé objevil do té doby nemyslitelný výraz „útočná zbraň“ a v noci EU schválila dodání stíhaček. Německo bude investovat do obrany dvě procenta HDP ročně, o což se marně snažili tři američtí prezidenti, až to během tří dnů dokázal Vladimir Putin.
Válka na Ukrajině je už dnes v jednom důležitém ohledu horší než války v Jugoslávii: útok se neudál při dělení jednoho státu, v rámci jakéhosi „majetkového vypořádání“ mezi státy nástupnickými. Je to útok jaderné mocnosti na slabšího souseda. Ve chvíli, kdy si agresor ze země se 40 miliony civilistů udělá střelnici, není příliš taktní někde v dalekém bezpečí diskutovat o chybách, které se třeba dopustila vláda napadené země a její zahraniční spojenci.
Čtvrtá, zásadní linie zatím chybí. Chybí proto, že kromě Ruska bude velmi bolet i Evropu. Pokud se má ale Vladimir Putin dostat do úplné ekonomické izolace, která je pro Západ nejlepším základem vyjednávání o příměří na Ukrajině, musí se zastavit tok plynu a ropy na Západ a platby za ně směrem do Ruska. Po týdnu bezradného přešlapování kolem sankcí, kdy se demonstrovala jednota, ale pod její fasádou se v zásadě nezasahovalo ničím, co by Rusko skutečně ohrožovalo, přišel přes víkend obrat. Alespoň částečný.
Plombování je dnes vyhrazeno výhradně činnosti zubařů a celníků, ovšem svého času se takto vznešeně nazývalo i vyzdívání dutin stromů. Již z útlého dětství si pamatuju, že tato praktika byla všeobecně považována za tmářství a úpadek, kterého se na ovocném či jiném stromě může dopustit pouze barbar. Několik takových obětí jsem sice potkal, i v cizích zemích, ale bylo vidět, že k zásahu došlo již dávno a stromu to neprospělo. Dokážete si tedy představit mé překvapení, když jsem objevil na stránkách časopisu Krása našeho domova poněkud nečekanou polemiku.
Během jednání o sankcích proti Rusku od evropských politiků i v médiích zaznívala povzbudivá slova o nově nalezené jednotě, o tom, jak Putin přiměl státy Unie, aby se konečně semkly. Kromě těch povinných optimistických, povzbudivých, navenek akčních prohlášení totiž zaznívají i jiné hlasy. V něčem až apokalyptické. Bývalá německá ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauerová mluví tom, že Západ, Evropa „historicky selhaly“. Významný novinář a znalec Ruska Edward Lucas v rozhovoru pro Deník N připouští možnost „konce Západu“.
Všichni západní politici se shodují, že Rusko brutálně, agresivně napadlo suverénní zemi. Co je horší, z jejich slov zní pochybnost, že to tažení tím nekončí. Veřejný prostor je plný pochybností, co přijde dál. Co rozjeté Rusko předvede zítra, za týden, za měsíc za půl roku? Kdo se může cítit v bezpečí a kdo je Putinem ohrožený? Jasné jsou dvě věci. Do chvíle, než by Rusko napadlo některou z členských zemí NATO, žádná ze západních armád nepůjde do války.
