Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Již před schůzkou Joea Bidena s Vladimirem Putinem bylo možné zaznamenat, že americký prezident na ni přichází s určitými vstřícnými kroky. Vyňal šéfa firmy, která staví plynovod Nord Stream 2, ze sankcí a snížil výdaje na evropskou obranu. Vzápětí po summitu přišla americká média se zjištěním o dalším dárečku: Bílý dům zmrazil připravený balíček vojenské pomoci pro Ukrajinu.
V roce 2008 vnikl do zahrady zámku v Lánech, kde dokonce tou dobou pobýval prezident, agresivní zdrogovaný muž. Když ho policie s použitím chvatů pacifikovala, zkolaboval a záhy zemřel. Událost tehdy vzbudila malou pozornost.
Američtí viceprezidenti jsou při normálním běhu událostí tak trochu pátým kolem u vozu. Takže tradičně bývají ad hoc pověřováni nějakými aktuálními úkoly. Joe Biden dal Kamale Harrisové na starost migrační krizi – to slovo už se smí používat – na jižní hranici USA. To je opravdu dárek za všechny peníze, problém, který nemá jasné řešení.
Summity jsou svátky novinářské profese a rusko-americké summity mezi nimi zaujímají zvlášť důležité místo. To je ovšem hlavně přežitek minulosti, dob, kdy sovětsko-americké summity mohly ovlivnit běh světa a některé i ovlivnily. Ty doby jsou dávno pryč, ani USA, natož Rusko, nemají ve světě tu váhu jako tehdy a ani pro obě ty země nehrají vzájemné vztahy takovou roli jako tehdy. Ale novináři a politici se snaží, aby na ně na chvíli dopadl odlesk této zašlé slávy.
Z ODS se stává strana krajního středu. Dokonce prý „eurohujerská strana krajního středu“, a to svou podporou Green New Dealu. Tvrdí to Zuzana Majerová Zahradníková z Trikolóry, respektive cituje Daniela Vávru. Mně připadá, že se z ní stává spíš strana mdlého středu. Její volební kampaň připomíná spíš nějakou službu typu Kam na výlet než politickou stranu.
Pamatujete na rozhovor Mirka Topolánka pro časopis LUI? Stalo se to v roce 2010 a ta událost ukončila Topolánkovo předsednictví ODS. Vydání LUI s rozhovorem s Mikulášem Ferjenčíkem z roku 2017 se, pokud víme, zadarmo nerozdávalo. Rozhovor naopak z webu časopisu nedávno zmizel. Což Piráti zdůvodňují s odkazem na redakci tím, že došlo k normálnímu redesignu stránek.
Jedním z témat minulého týdne byl ochuzený pohled na minulost, jakého jsou současná média schopna. A to nejen u nás. V Británii zemřel ve věku 81 let Max Mosley, jehož jeden novinový nekrolog charakterizoval jako dlouholetého funkcionáře mezinárodní automobilové federace FAI a „zastánce ochrany soukromí“. Mosley zastánce ochrany soukromí byl, vedl o to soudní spory s jedním časopisem a pak ve Štrasburku. A o co vedl spor?
Opatření tak v praxi byla směsí hygienického divadla, vyvolávání strachu, aby lidé pokud možno zůstali uvnitř, a, což je nejhorší, cesty nejmenšího odporu. Tíhu restriktivních opatření od počátku nesly děti – tato politická garnitura dlouho ukazovala, že jí na školství nezáleží.
V první polovině května se produktovod, který zásobuje východní pobřeží USA benzinem, stal terčem kyberútoku, který ho na pět dní vyřadil z provozu a způsobil tak výpadek zásobování benzinem na pumpách. Jak vážný, o tom je těžké si udělat zvenčí představu, protože někteří kritici mají pocit, že americká média se snaží vytvářet dojem, že za prezidenta Joea Bidena se v USA žije lépe, a tudíž zprávy o nedostatku benzinu minimalizovala.
K Dominiku Ferimu kolega Ondřej Štindl včera řekl vše, co bylo třeba a jak to bylo třeba. Hlavně v politickém kontextu. Pojmy jako presumpce neviny jsou tu celkem mimo. Ty by mohly přijít na řadu až v trestněprávním kontextu a tam ještě nejsme a není jisté, jestli tam budeme. Jsme v politice a před volbami. A když někdo v politice dělá něco, co se dostatečnému počtu lidí nelíbí, neexistuje odvolací instance.
Evropská unie je ostrov stability, demokracie a vlády zákona, říkalo se. Jenže místo toho, aby se z něj stávalo gravitační jádro, k němuž se budou jiné země svým uspořádáním přibližovat, děje se opak. Zóny nestability se povážlivě přibližují. Dřív to byl Irák a Sýrie. Loni válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem, což je podle některých definic geograficky v Evropě. Evropské země ji usilovně ignorovaly.
Když se v březnu pirátská poslankyně Olga Richterová u soudu rozbrečela, posunula nás tím mezi vyspělé země. Můžeme to prohlásit na základě studie dvou holandských a jednoho jihoafrického vědce, která vyšla v časopise Cross-Cultural Research. Jmenuje se Kultura a brečení: Výskyt a genderové rozdíly. Autoři porovnávali údaje (založené na samoreportování) z 37 zemí. Pokud byste vyšli z jednoduchého předpokladu, že k pláči mají víc příležitostí lidé v zemích, kde je život těžší, mýlili byste se.
Když narazíte v angloamerickém kulturním prostoru na nějaký zajímavý hlas, můžete se sázet, jak dlouho to bude trvat, než bude takzvaně zrušen. Vůbec není podmínkou, aby působil v nějakém ožehavém sektoru. Nemusí se specializovat na genetiku, gender, antisemitismus, zločinnost, postmoderní filozofii, náboženství ani žádný jiný úsek frontové linie, na níž se dnes střet odehrává.
Dnes, kdy přišlo do módy starat se o Tchaj-wan, se může hodit představit knihu, v níž se vysnívá cosi jako evropský Tchaj-wan. Je to kniha Vasilije Aksjonova (1932–2009) Ostrov Krym z roku 1979. Svět románu je náš svět, někdy za Brežněva v sedmdesátých letech, Krym v něm není poloostrov, ale ostrov oddělený od pevniny několik desítek kilometrů širokou úžinou. A v zimě 1920 tam bělogvardějci neutrpěli definitivní porážku.
CIA vstoupila mezi youtubery. Ze dvou videí z cyklu „Lidé CIA“ vidíme, že Bidenova CIA skutečně není tou zlověstnou institucí levicové imaginace, která organizovala puče ve třetím světě. Dnešní CIA je progresivní. „Jsem barevná žena (woman of color),“ sděluje divákům v jednom videu žena, jak později vyrozumíme, hispánského původu. „Jsem cisgender mileniálka a byla mi diagnostikována generalizovaná úzkostná porucha. Jsem intersekcionální, ale moje existence se nevyčerpává zaškrtáváním kolonek.“
Projekt je dítětem generála Daniela Golda. Když byl v roce 2004 jmenován šéfem výzkumného odboru izraelského ministerstva obrany, od počátku čelil nedůvěře izraelského i amerického vojenského establishmentu. Nevěřili, že systém může fungovat nebo že může být efektivnější než jiné metody.
Destruktivní zahraniční politika Donalda Trumpa „America First“ nebere ohled na mezinárodní společenství, stěžovali si zkušení zahraničněpolitičtí experti a komentátoři. Teď je Trump pryč a mezinárodní společenství je zpět. Jak to vypadá?
Opravdu jsme se museli dožít toho, že se na scéně objevilo slovo vlastizrada? Asi ano, asi je doba, kdy jsou v kurzu hysterická gesta, která dohromady neskládají žádný logický smysl, ale právě jen hysterii. Ministr vnitra je obviněn z vlastizrady ve stejné době, kdy se mezi určitými lidmi stalo módou chlubit se, že ve sčítání lidu vyplnili, že jejich národnost je „evropská“. Vzniká zde otázka, co přesně je vlastí člověka s evropskou národností.
Minulou středu kancléřka Angela Merkelová hovořila na veřejné debatě mimo jiné o otázce bezpečnosti globálních výrobních řetězců a jako příklad uvedla, že nemáme jistotu, že Indie bude v době koronavirové krize plnit dodávky léků. „Samozřejmě jsme vůbec dovolili, aby se Indie stala tak velkým farmaceutickým výrobcem, v očekávání, že toto budou dodržovat. Pokud se to neděje, budeme to muset nanovo zvážit.“ My jsme dovolili? Něco divného tu vystrkuje rohy.
Jakou představu ve vás vyvolají věty „Vítejte v roce 2030. Nic nevlastním, nemám žádné soukromí a nikdy se nežilo tak dobře“? Když vedle nich vidíte obrázek autorky, mladší ženy s mikrofonem v ruce, zjevně jako doma na konferenčních pódiích, elegantně, ale prostě oblečené, jak bývají moderní Západoevropanky? Když si přečtete, že je jí Ida Aukenová, dánská sociálnědemokratická poslankyně a bývalá ministryně?
Je Donald Trump fašista? Ochota odpovědět na tuto otázku kladně se v posledních letech stala v určitých kruzích jakýmsi měřítkem občanské statečnosti. I odborníci byli do této hry vtaženi. Kdo považuje za důležité, aby byl Trump uznán jako stoprocentní fašista, najde oporu u historika Timothyho Snydera, známého i u nás. Kontrariánský názor naopak nabízí cambridgeský historik Richard Evans (ten dodává debatě pikantní polemický říz, když poznamenává, že skuteční experti s ním souhlasí a Snyder není skutečný expert).
Vlna nevole nad tím, že Andrej Babiš prohlásil, že výbuch ve Vrběticích nebyl teroristický útok na ČR, je pochopitelná. Ale myslím, že k tomu ve skutečnosti není důvod. Naopak v tom lze nalézt i něco pozitivního. Babišovo lavírování kolem pojmenování znamená, že nelavíruje kolem faktů. Jestliže se chaoticky snaží vysvětlovat, že šlo o útok na zboží, znamená to, že to, co se v roce 2014 stalo, má nějaké přesné kontury.
Dr. Anthony Fauci, často citovaný i v našich médiích, se stal v USA politickým symbolem, jakýmsi Antitrumpem pandemické strategie v USA, tváří zavírání. Fauci ovšem několikrát změnil názor, někdy se mýlil a taky přiznal, že v zájmu formování postojů veřejnosti i lže. Není tedy divu, že je poptávka po informacích, které by tohoto div ne světce trochu usadily.
Dělat kariéru ve veřejné službě dnes není žádný med. V éře babišismu na domácí scéně a velkého zpochybnění evropských a atlantických struktur na mezinárodní scéně. Dalo by se vyprávět o řadě zajímavých profilů osobností a o tom, co to s nimi dělá.
Máte chuť vytočit kulturní pracovníky? Řekněte, že umělec má trpět. Funguje to spolehlivě. Proč se to stále čas od času stává? Protože je to zábavně kruté, ale zároveň se to dostává do blízkosti skutečné pravdy. Není samozřejmě k ničemu dobré, aby umělec měl hlad. Ale například světoznámý minimalistický skladatel Philip Glass se svého času živil jako taxikář a instalatér. Nedávno v Guardianu popsal, jak byl jednou na Manhattanu instalovat myčku na nádobí a zjistil, že je v domácnosti uměleckého kritika Roberta Hughese. „,Ale vždyť vy jste Philip Glass! Co tu děláte?‘
Proč chce vlastně někdo jít dělat ministra za ANO? Na první pohled se to zdá být zcela nepochopitelné a nabízí se soud, že to mohou udělat jen divní lidé. Hned na počátku se vyloupla jedna kategorie lidí, kteří byli ochotni jít pro Babiše pracovat: lidé na jakémsi kariérním plateau či stagnaci, kteří si zvykli na určitý standard statusový i finanční, jehož zdroje se však začaly vyčerpávat. Zpravidla byli vybaveni nějakým mixem marnivosti a zneuznaných ambicí.
Pokud sledujete americkou scénu, tak jste v posledních měsících museli narazit na fenomén Substack. Jestliže máte ve zvyku vyhledávat zajímavé autory, pak jste zaznamenali, že tak jako kdysi používali Blogspot a pak třeba Wordpress, dnes čím dál víc používají platformu Substack. A pokud se bavíte mapováním panických záchvatů, jež zmítají americkými progresivními mediálně-aktivistickými kruhy, pak jste si všimli, že se tam Substack vynořil jako nové nebezpečí.
Jedním ze zajímavých fenoménů současných západních společenských věd je, že ještě nebyl canceled Eric P. Kaufmann. Člověk by čekal, že si to tento politolog zaslouží za svou poslední knihu Whiteshift.
Pokud evropští lídři schválí na svém summitu opatření na omezení exportu vakcín, bude to z dlouhodobého hlediska pořádná rána. Krátkodobě to Evropanům pomůže méně, než by se zdálo.
Pokud by Pfizer požádal o EUA do dvou měsíců a vláda by ji obratem udělila, znamenalo by to, že by Amerika mohla začít očkovat ještě před volbami 3. listopadu. Což velmi zaujalo prezidenta Trumpa, neboť naději, že ještě do voleb tu bude vakcína, opakovaně živil.
