Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Před čtrnácti dny musela kanadská lékařská vědkyně Carrie Bourassaová opustit svou pozici, když vyšlo najevo, že předstírala, že je příslušnicí jednoho z tamních domorodých národů. Rozšířila tak řady osobností tohoto kontinentu, jako je demokratická senátorka a uchazečka o prezidentskou nominaci Elizabeth Warrenová (jež si taky vymyslela indiánský původ) anebo Rachel Doležalová.
Je zajímavé, že nastupující kabinet Petra Fialy je podrobován mnohem zevrubnějšímu zkoumání. Zevrubnějšímu, než kdy byla jakákoli Babišova vláda například. A je zajímavé, že to vzniká společným tlakem dvou institucí, jež by ani nenapadlo, že spolupracují. Všichni čeští prezidenti občas určitý tlak na personální obsazení vlády vykonávali, a to z různých důvodů.
K otázce, zda je současná americká woke kultura exportovatelná podobně, jako byly v posledním století další americké trendy, přinesl minulý týden zajímavý příspěvek. Pražský Činoherní klub byl nucen stáhnout inscenaci hry britského dramatika Martina McDonagha Ujetá ruka, protože autor si ve smlouvě vymiňuje, že jednu z postav musí hrát černošský herec, „potomek Afričanů či obyvatel Karibiku“. Činoherní klub dřív takového herce měl, ale teď už nemá, a tak se nehraje. Doslova proto, že nemáme dost černochů.
Jeden z pojmů, který ukazuje sílu internetu, je Captcha. To je taková ta věc na internetové stránce, kde musíte odklikáním určitých úkonů prokázat, že nejste robot, aby vás stránka pustila dál k tomu, co chcete. Zprvu to bývala zkreslená písmena a číslice, která jste vepsali do vedlejšího okénka. Jenže software na rozpoznávání písma se tak zlepšoval, že tato forma přestala být použitelná. V současnosti nejobvyklejší formát je pravidelná mřížka, která buď rozděluje obrázek na víc částí, anebo obsahuje víc různých obrázků.
Designovaný ministr průmyslu Věslav Michalik, nejbohatší muž nastupující vlády, skončil dřív, než začal. Nejprve ve středu slíbil, že druhý den vysvětlí otázky kolem svého podnikání. Jde mimo jiné o to, zda jako solární baron nebude mít konflikt zájmů, a o otazníky kolem kyperské firmy, s níž obchodoval a která, jak už ve středu přiznal, patří ve skutečnosti jeho ženě. Druhý den ale jen oznámil, že funkci ve vládě vzdává.
Říká se, že Francie je jednou z posledních evropských zemí, v nichž ještě existuje politika. Emmanuelu Macronovi se podařilo být zároveň na obálkách velkých publikací v roli designovaného zachránce liberalismu před náporem populismu a zároveň být přirovnáván k Donaldu Trumpovi – což dávalo smysl v tom ohledu, že byl v politickém smyslu outsider a vyhrál volby navzdory stávajícímu stranickému establishmentu.
Kdo by neměl rád titulky typu „Češi jsou nejhorší v EU“? Někteří novináři určitě. Osvědčený materiál k jejich výrobě jim poskytuje téma (ne)schopnosti Čechů naučit se anglicky. „V úrovni angličtiny jsou Češi na chvostu Evropy. Lepší jazykovou vybavenost má 22 evropských zemí,“ hlásí zpráva ČTK z minulého týdne. Je snadno zaměnitelná s titulkem „Češi se v angličtině zhoršili, ukázal průzkum“ z roku 2019 nebo „Češi si uřízli ostudu. Anglicky umějí nejhůř z celé EU“ z roku 2012. Je to neodolatelné.
Designovaný ministr průmyslu Věslav Michalik, nejbohatší muž nastupující vlády, dnes má vysvětlit okolnosti svého podnikání.
V americké Kenoshe probíhá soudní proces s mladíkem jménem Kyle Rittenhouse, který při nepokojích v létě 2020 zastřelil dva lidi, a vyvíjí se tak, že po něm možná budou následovat nepokoje další. Americká média totiž celou tu dobu fedrovala veřejnosti zavádějící verzi příběhu, a když se teď soud vyvíjí tak, že není vyloučeno mladíkovo zproštění, veřejnost bude zaskočena. Tak jako několikrát, ostatně i v případu Jacoba Blakea, jehož postřelení z rukou policistů vyprovokovalo původní nepokoje.
Letos zaznělo zase o něco zřetelněji, že pro část lidí se z výročí 17. listopadu stalo cosi únavného. To, co mnohým může znít bezmála svatokrádežně, je myslím docela pochopitelné. Je to tím, že čas nestojí na místě. Pro část veřejnosti je to součást našich životů. Jenže pro rostoucí část populace už ne. Řekněme – zkusmo a neodborně –, že člověk začne vnímat společenské dění kolem sebe od patnácti let.
Už i v samotné Americe zaznívá otázka, zda budou obsese tzv. woke kultury exportovatelné tak jako mnoho jiných amerických kulturních vzorců. Ta otázka není bez významu. Atraktivita a snadná adaptovatelnost mnoha amerických praktik v minulosti zajišťovala USA tzv. měkkou sílu a americkému byznysu nezanedbatelné výhody. A americké firmy si woke kulturu osvojují, částečně z nezbytí – mladí zaměstnanci ji vyžadují.
Minulý týden přinesl pár nových střípků ke kauze, která je jakýmsi zombie americké politiky. Jde o údajné spiknutí Donalda Trumpa s Kremlem, díky kterému se měl stát prezidentem podvodně. Jenže je dávno jasné, že to není pravda. Dnes je daleko víc důvodů tvrdit, že to celé byla akce kampaně Hillary Clintonové. Ne že by v minulosti podobné akce neexistovaly. Ale to, jak se do této akce namočily státní instituce v čele s FBI a jak jí naletěla velká většina médií, z ní dělá akci opravdu unikátní a dějinnou.
V momentě, kdy se rýsuje personální složení a program nové vlády, přichází vhodná doba na vyslovení jednoho přání: Mohla by to prosím nebýt vláda škrtů? Vláda je pochopitelně do této pozice tlačena. Jestliže zde máme nějaký rozpočtový schodek okolo sedmi set miliard, dostává koalice neustále otázky, jak to udělá.
Nedávno kdosi položil na českých sociálních sítích otázku „Po kterém výroku prezidenta Trumpa se vám nejvíc stýská?“ (nebo tak nějak, možná tam bylo i „pana prezidenta Trumpa“, ale to není jisté). Trump byl mistr trollingu, ve srovnání s ním jsou všichni západní političtí komunikátoři s výjimkou Borise Johnsona těžkopádní. Ale kdybych měl odpovědět, tak oželím všechny ty tweety, jimž se prostě nešlo nesmát, a připomněl bych, co řekl Trump po násilí v Charlottesvillu v srpnu 2017.
Nemusíme si nalhávat, že někdo z nás smrtelníků rozumí všem vědeckým otázkám tohoto problému. Ale tomu, že dr. Fauci lhal, aby si ochránil reputaci, porozumí každý.
Když Ivan Krastev ve své knize Po Evropě, žalozpěvu na zklamané naděje východní Evropy z demokracie, popisoval nové globalizované východoevropské elity, vypíchl, jak jsou odpoutané od zkušeností svých krajanů. Nezáleží jim na stavu místního školství ani zdravotnictví – využívají soukromé. „Ztratily schopnost sdílet vášně svých spoluobčanů… Meritokratické elity jsou velmi propojené, ale jejich sítě jsou horizontální. Přední ekonom v bulharské Sofii se důvěrně zná se svými kolegy ve Švédsku, ale nemá znalosti o starostech těch svých spoluobčanů, kteří v technokratických zkouškách neuspěli.
Bylo by bývalo lepší se cestou ke zbavení prezidenta pravomocí vůbec nevydávat? Tak, jak to říkali minulý týden třeba Petr Fiala nebo Marek Benda – netlačme na pilu, nechme zatím prezidentovi klid na léčbu, do 8. listopadu ho stejně k ničemu nepotřebujeme? To už je akademická otázka. Po odpovědi, jakou dostal Senát od Ústřední vojenské nemocnice, nelze couvnout.
Víkend byl ve střední Evropě na převratné politické události štědrý. Přinesl nemilé překvapení nejen Andreji Babišovi, ČSSD, komunistům a Pirátům, ale taky Sebastianu Kurzovi. Rakouský kancléř musel rezignovat po policejní razii přímo v kancléřství. Pád rakouského lídra nezaskočil ty z nás, kteří nadšení z Kurze coby nového vzoru pro budoucnost evropské pravice nikdy nesdíleli. Kurz se zachoval odvážně, když se v roce 2015 jako první západoevropský politik postavil migrační vlně.
Naši komunisté konečně odcházejí tam, kam předpověděl Marx, že se odebere buržoazie – na smetiště dějin. Poprvé za dobu existence naší republiky se nedostali do parlamentu. A, soudě z pohledu na jejich aktiv, je slušná naděje, že se už do něj nedostanou. Znamená to víc než jen konec těch už značně opotřebených vtipů, jako byl například ten v první větě tohoto textu. Nejdříve je ale namístě ohlédnutí. KSČM byla české specifikum. Přinejmenším v zemích V4 takové komunisty neměli.
V posledních týdnech se na různých hromadných akcích v USA začal rozmáhat takový nešvar – lidé začali skandovat „Fuck Joe Biden“. Tam, kde se spontánně shromažďují spíš voliči republikánů, takže hlavně na sportovních akcích. Když už se to má stát, nepřekvapí, že se to stalo na závodě automobilů NASCAR v Alabamě. Může se vám to nezamlouvat, ale není tak těžké to pochopit. V posledních čtyřech letech se kdeco stalo vehiklem boje proti Donaldu Trumpovi.
Po dlouhých letech lze povolební komentář začít bez rozpaků větou, že tyto volby dopadly dobře. Jednak jistě tím, které uskupení zvítězilo. Ale taky tím, kolik se dostalo do Poslanecké sněmovny stran a jaké zůstaly za dveřmi, díky čemuž existuje jasná většina. Je všeobecně uznáváno, že nejlepší kampaňový tým má Andrej Babiš. Ale čeho dosáhl? Jako jediný uměl účinně provést negativní kampaň. Iniciativy vyzývající lidi, aby jich co nejvíce přišlo k volbám, přenechme aktivistům a umělcům.
Nadávat na volební debaty je oblíbené, ještě víc než na většinu jiných věcí. Snad proto, že tam jsou z podstaty věci vždy zastoupení lidé, které aktivně nemáme rádi. A tak zkusme jen relativní srovnání: byla debata na veřejnoprávní televizi lepší než na komerční? Třeba ta v neděli na Primě, kterou můžou diváci mít v živé paměti? Těžko odpovědět kladně. Komerční televize klouže po povrchu, hraje na nízké pudy diváků, zní tradiční argumentace.
Zvolení Donalda Trumpa prezidentem v roce 2016 mimo jiné znamenalo obžalobu tehdejšího amerického intelektuálního provozu. Otázky, které Trump otevřel a na nichž zvítězil, komentátoři a experti na levici i na pravici neotvírali. Pokud má být jejich rolí zajišťovat oběh myšlenek a zkušeností ve společnosti, tak v tom naprosto selhali. Opakovali staré mantry, a nevšimli si, že už nikoho neoslovují.
V pátek se v Praze odehrála další demonstrace pořádaná iniciativou Fridays for Future a přihlížející si vedle charakteristických hesel mohli všimnout ještě něčeho. Velká část účastníků byla orouškovaná. A to přesto, že nosit ochranu dýchacích cest na ulici dnes žádný předpis nenařizuje a účastníci byli mladí, hlavně středoškoláci.
Zažíváme zkrátka éru nedostatku. To je dost šokující zkušenost, která znamená mnohem víc než jen prostě to nepohodlí spojené s tím, že se něco nedá sehnat nebo je to závratně drahé. Podkopává to i naše uvažování o společenských problémech, tak jak se v posledních desetiletích vyvíjelo.
Diplomatická megaroztržka mezi Francií a anglosférou (Austrálií, USA, Británií) je jednou z těch příležitostí, kdy si člověk s pokorou uvědomí, že na země se staletou tradicí vysoké kultury prostě nemáme. Ta rafinovaná proradnost! Ta šťavnatost urážek! Západní diplomaté kdysi poučovali postkomunistické země, že chtějí-li vstoupit do moderního světa, musí se povznést nad staré křivdy a spory. Ale možná jen neměly tak kvalitní staré křivdy jako Francouzi a Anglosasové
Je něco protivnějšího než vulgární rappeři měřící svou hodnotu v množství zlata a cashe, které mohou ukázat na kameru? Je. Bohatí lidé tvářící se, že jim na bohatství nezáleží, že oni dokonce proti chudobě a nerovnosti bojují. Ale veřejnost si na to tak zvykla, že na různé akce, kde se spojuje užitečné s příjemným, už ani nereaguje, pokud někdo neprovede něco zvlášť doslova nechutného. Třeba když v roce 2013 francouzský módní návrhář přišel s tričkem s nápisem „Nezaměstnaný“, které nabízel za 285 eur.
Lidé, kteří řídí kampaň koalice Spolu, by po volbách měli být vyštváni z politiky. Je s podivem, že i tak koalice v průzkumech překonává dvacetiprocentní hranici. Můžeme to opřít i o data (i když to nejsou žádné objektivní údaje, ale spíš taková statistická magie). Odhad volebního potenciálu Kantar a Data Collect z počátku září přisuzoval koalici potenciál až 31,5 procenta hlasů, zatímco ANO 30 procent.
Spory o městskou cyklistiku v Praze mají už svůj zaběhaný ráz. Ze zastánců představy, že každý si může vystačit s dopravou na kole, se zpravidla vyklubou mladí lidé bez závazků, které starší spoluobčané upozorní na to, že ne vše lze obstarat na kole. To není překvapivé, protože exponenti podobných hnutí bývají pokrytci. Oni sami tomu říkají, že „problém je systemický“.
Kdybyste někomu koncem 90. let jako posel z budoucnosti pověděli, jak krátká éra po konci studené války bude, asi by vám nevěřil. Doba, z níž dodnes přežívá řada pojmů – globalizace, demokratizace, neoliberalismus –, trvala jen jednu dlouhou dekádu, do 11. září 2001. Od té doby uplynulo už dvacet let, tedy stejně dlouho, jako trvala třeba československá normalizace.
