Tvrzení akademika Zdeňka Nejedlého, jež pronášel skřehotavým hlasem, Řekni mi, jaký je tvůj vztah k husitské revoluci, a já ti povím, jakým jsi člověkem, platí také o Beatles. Ti z nás, jejichž vztah k nim je vřelý, obdivný, ba máme za to, že s nimi máme jaksi hezčí a bohatší život, zažíváme v těchto dnech jubilejní pocity. Neboť je to přesně padesát let, co tito tehdy mladíci obohatili lidskou kulturu o slavného Seržanta Pepře čili LP Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band.

Deska, samozřejmě vinylová, ovšem v luxusním a výtvarně převratném obalu, vyšla ve Spojeném království 1. června 1967, druhý den se už prodávala i v zámoří. My jsme byli tehdy mimo civilizovaný svět, i když to právě vypadalo, že se to „getting better“. Jiří Černý nebo jiný znalec by věděl, kdy se Seržant Pepř dostal poprvé do Čech, kdo ho třeba přivezl z cesty do Vídně nebo kam – tehdy se už občas mohlo vyjet ven. Já jsem zažil vydání jako jednoletý, ale měl jsem inteligentní starší bratrance, takže matné tušení o jakési kapele s legračním názvem jsem měl dosti záhy a mohu dosvědčit, že kouzlo pohádkově psychedelického světa Žluté ponorky a Seržanta Pepře a jeho klubu osamělých srdcí je schopno zasáhnout i dětskou psychiku, což se mě pak drželo po celý život.

O deskách Beatles byly napsány knihy, studie, vědecké práce: říká se, že se Sgt. Pepper de facto začíná hudební publicistika – najednou museli o pop-music psát inteligentní a vzdělaní lidé, což už zase nemusí. Opakovat tu ty obecně známé (?) věci také není nutné, dnes si každý může cokoli pustit nebo přečíst hned, bez námahy něco hledat a něco považovat za výjimečné – podle toho pak kultura taky vypadá. Já sice tvrdím, že Beatles – tak počínaje Revolverem – se neoposlouchají nikdy a jsou asi jedinou pop-hudbou (i pop-music může být geniální), kterou je možné hrát dokola, ale Sgt. Pepper je v tomto ohledu zvláštní případ, to je album slavnostní a příležitostné a třeba já si ho pouštím jen při slavnostních příležitostech, tak jednou dvakrát do roka. Podobně jako Beethovenovu 5. symfonii nebo Smetanovu Mou vlast.

Ano, s ním to začalo být opravdu umění, i když ten zmíněný Revolver už je jím vlastně taky. Kdo se trochu o Beatles zajímal, ví, že za idejí stál, jak to většinou bylo, Paul, který měl vždy sklony a energii zkoušet něco nového, nějak znovu začínat. V Kalifornii si všiml, jak se rozjíždí psychedelická vlna se všemi těmi podivnými secesními ornamenty na plakátech, s fantaskními názvy kapel, s bizarními převleky. Paul, který byl zároveň slušně vychovaný hoch s intelektuálními sklony, to spojil se starou dobrou Anglií, s vaudevillovými kapelami, cirkusovými tanečníky s lipicány, s lidovými slavnostmi v parcích a květinových záhonech – a vyšla mu představa znovuzrození Beatles jako nového alter ega v podobě Klubu osamělých srdcí. John, který tehdy jel ve svém vláčném období, Paulovi neodporoval, ale naopak se na něj, jak jen to bylo možné, napojil a daroval nápadu několik svých geniálních chvilek, přičemž ta, při níž složil A Day in the Life, asi nejúžasnější skladbu klasické pop-music vůbec, byla nejgeniálnější. Ti dva si docela vystačili, ale byli solidární i se zbylými dvěma: Ringovi dali příležitost zazpívat si s malou pomocí přátel a smutnému Georgeovi dali otvírák na druhé straně, aby tam sedm minut otravoval s indickou omáčkou, kterou jsem dlouho bral jako nutné zlo, dokud jsem jí též nepřišel na chuť. Ty dva skvosty z první strany, samozřejmě Lucy in the Sky with Diamonds a hlavně She’s Leaving Home, jsou pak už natrvalo usazeny v podvědomí jako spolehlivý zdroj slasti a krásy.

Ne, ti kdo žijí s Beatles, žijí život věčný.