Také zemědělství prožije svůj polistopadový armagedon. „Současná situace je nejhorší od roku 1990,“ tvrdí rezortní ministr Marian Jurečka. Loňské sucho, letošní jarní mrazy a nízké výkupní ceny mléka i vepřového způsobily ztráty v řádu miliard, které teď musí stát uhradit. Stížnostem zemědělců se už stoprocentně nevěří, s vyhlídkou na potenciální příliv státních dotací si stěžují pravidelně. Přesto je dnes situace vážná, a to tak, že to selský rozum nebere. I když je státních dotací a podpor nejvíc v historii, konec českého zemědělství a výroby potravin už přestal být jen teoretickou úvahou.

Sami zemědělci museli být vystrašeni, když se v červnovém Úředním věstníku Evropské unie dočetli větu, kterou mohou považovat za svého druhu ortel. „Komise i experti předpokládají čím dál rychlejší zánik produkce mléka ve všech východních zemích Evropské unie s výjimkou Polska, ačkoliv tam chov mléčného skotu často představuje hlavní zemědělskou činnost,“ stojí v oficiálním dokumentu. Pro Čechy to platí v první řadě. Pád mléčného hospodářství může dokončit likvidaci zemědělství a venkovské krajiny, jak si na ni lidé zvykli v uplynulých staletích.

Vepřové, drůbež, cibule, mrkev, brambory atd…

Kouzelným slůvkem se stala potravinová soběstačnost. Není divu, že politiky napadla nejpozději letos v červnu, kdy jim Jiří Hrbek ze zemědělského oddělení Českého statistického úřadu předložil pár základních čísel. Například průměrný Čech v roce 2014 snědl 40,7 kilogramu vepřového, z toho však bylo dvacet kilogramů z dovozu. Soběstačnost ve vepřovém tak poklesla k padesáti procentům, přitom ještě před deseti lety se spotřeba pokryla z domácích zdrojů. Víc než špatná čísla vyděsil dramatický pád, který se daří nejvýš brzdit.

O něco méně postihl pokles odbytu drůbežáře, kteří pokrývají tuzemskou poptávku ze 70 procent. Vzhledem k tomu, že se Češi živí prakticky jen vepřovým a drůbežím, je jasné, že každý z nich musí spoléhat na nabídku polských, německých, holandských nebo španělských masných koncernů. Další ztracenou vartou je zelenina. Češi vyrábějí 40 procent cibule a mrkve, kterou spotřebují, případně 70 procent zelí. Přitom nejde o to, že bychom nedokázali zmíněné druhy zeleniny ve středoevropském podnebí vypěstovat. Uměli jsme to ještě v 90. letech a Rakušané to dokážou dodnes.

Rok 2014 nebyl výjimečným výpadkem. Ministerstvo zemědělství si dalo tu práci a vypočetlo, že loni se schopnosti či možnosti tuzemských potravinářů ještě zhoršily. Podle údajů Jurečkových expertů klesla soběstačnost u drůbeže na 64 procent, u vepřového na 55 procent. Češi vyprodukují jen 78 procent vajec, která spotřebují, brambory jsou na 65 procentech, čerstvá zelenina na 35, slunečnice na 27. Ve všech zmíněných případech došlo k poklesu, z „nesoběstačných“ surovin se na 69 procentech udržela jablka.

Pro vysvětlení není třeba chodit daleko, samo ministerstvo zemědělství zmiňuje „podstatně negativní bilanci zahraničního obchodu“.

Řeči o soběstačnosti mohou být dobrým volebním tahákem, nakonec se k ní hlásí i současná vládní koalice. „Vláda vytvoří podmínky pro zvýšení soběstačnosti České republiky v základních zemědělských komoditách,“ napsala do svého programového prohlášení. Schytala za to kritiku přesvědčených liberálů. „Zní to pěkně a voliči na to očividně slyší, protože jim to tak nějak evokuje představu plného špajzu. Ve skutečnosti se ale jedná o velmi nebezpečný politický cíl, který může při usilovné realizaci skončit až hladomorem, viz příklad Severní Koreje, která se o soběstačnost pokouší řadu desítek let,“ varoval bývalý europoslanec ODS Hynek Fajmon na svém blogu na webu iDnes. Plány na soběstačnost se podle něho nedají realizovat ani v tuzemských podmínkách. Stát nemá k dispozici dovozní monopol a firmy mohou se zemědělskými produkty obchodovat podle libosti, zvláště v Evropské unii, kde platí princip volného pohybu zboží. Čechy může uklidnit, že jim v blahobytné Evropě hladomor nehrozí.

Fajmonova výtka se potvrdila přinejmenším v tom, že se soběstačností to vláda nevytrhla, bilance se zatím pouze zhoršila.

Toman má strach

Pokračující pád výroby tuzemských potravin není sám o sobě epochální krizí, o níž mluví Jurečka. Vzestup importů potravin probíhá už od vstupu do Evropské unie a akceleroval po roce 2010. Třeba dovoz polského mléka, masa a zeleniny se za prvních pět měsíců letošního roku oproti stejnému období roku 2010 zvýšil na dvojnásobek. V pěti měsících dosáhl hodnoty 13,5 miliardy korun, tedy skoro pětiny veškerých dovezených potravin. Poláci tak dohánějí Němce, kteří letos přece jen do Česka vyvezli zboží v ceně o dvě miliardy vyšší. Následují další exportní dravci typu Španělska, Nizozemska a Itálie, jejichž vývoz do Česka za šest let vyrostl o 65–75 procent. Jejich kontingent se v součtu rovná Polsku.

Tušení krize logicky přináší úvaha, že takhle to dál nejde. Češi zkonzumují jen omezené množství potravin, a pokud by stejným tempem rostly dovozy ještě deset let, mohou se v Česku všechny zemědělské podniky jednoduše zavřít. Teď se ovšem tyto obavy začínají naplňovat. Politici i velcí zemědělci to někdy připisují zákazu vývozu potravin do Ruska, které tak reagovalo na embargo Evropské unie. Tím se však jen sami uklidňují. V první řadě se ukazuje, že zemědělské podniky nejsou dost efektivní a nedokážou konkurovat velkým evropským hráčům. Pád výroby vepřového a zeleniny ještě tolik nebolel, nakonec likviduje malou konkurenci velkých českých zemědělců. Dnes se však musí s čelním nárazem krize vypořádat velcí mlékaři, kteří řídí dosud výstavní sektor zdejšího zemědělství.

Mlékaři zatím museli čelit jen dovozu másla a sýrů. Například ještě v devadesátých letech se třetina produkce másla z deseti velkých českých mlékáren vyvážela. Loni už však přišlo 43 procent másla na české stoly z německých a polských velkoskladů, sýrů nakupují Češi z ciziny víc než polovinu. Mlékaři tento výpadek kompenzují vývozem, zvláště pak samotného mléka, roste však i vývoz sýrů.

Teď se do potíží dostala produkce mléka jako taková. Zdejší krávy ročně nadojí 2,5 miliardy litrů a tato bilance se drží už dvacet let. Od předloňska však průběžně klesá výkupní cena mléka od zemědělců. V dobrých letech překračuje deset korun za litr, letos na jaře se však zastavila na 6,50 korunách, tedy nad výrobními náklady, které mají jednotliví zemědělci mezi 8 a 9 korunami. To samo o sobě není katastrofa. V krizovém roce 2009 vykupovali potravináři od zemědělců mléko dokonce za méně než šest korun a krátkodobý výkyv k šesti korunám zažili mlékaři ještě v roce 2012. Tyto epizody se obvykle řeší protesty zemědělců, kdy vláda ztrátu zalepí miliardovou dotací, jak se k tomu ostatně bez protestů chystá i dnes.

Tentokrát se problém vyostřil tím, že loni v dubnu byly zrušeny mléčné kvóty omezující obchod s mlékem uvnitř Evropské unie. Členské státy tedy mohou svůj přebytek mléka exportovat za dumpingové ceny k sousedům. Mléko a mléčné výrobky se dnes dovážejí za cenu, která podle expertů nedosahuje ani dvou třetin výrobních nákladů. Tuzemští výrobci v souboji s finančně silnými podniky z Německa, Polska či Nizozemska nemohou obstát. Přispívá k tomu podle prezidenta Potravinářské komory Miroslava Tomana cenová politika zahraničních obchodních řetězců, které prý nabízejí polské či německé výrobky s nižší marží než české.   

„Pokud se nic nestane, dojde k razantnímu snížení stavů dojnic, ale také dalších druhů hospodářských zvířat. Pokud se stavy dojeného skotu sníží na padesát procent současné úrovně, dojde k propuštění minimálně deseti tisíc pracovníků v zemědělské prvovýrobě a dalších deseti tisíc v navazujících odvětvích. To způsobí další vylidňování venkova,“ varuje Toman.

Jen by se opakoval scénář, s nímž se museli vypořádat chovatelé vepřů, kteří v posledních deseti letech snížili stavy prasat ze tří milionů na polovinu. Ovšem s tím, že mléčná výroba je důležitější odvětví a její útlum by měl na venkov hlubší dopady.

„Živočišná výroba je nenahraditelným zdrojem organické hmoty v půdě, což zajišťuje udržení vody v krajině,“ upozorňuje prezident Toman na skutečnost, že humusem obohacená půda dokáže lépe poutat vodu v období nadměrných srážek i sucha. V Česku se dnes chová přes 550 tisíc krav.

Další válka s mloky

Poměry v zemědělství připomínají liberalizaci tuzemské ekonomiky v 90. letech, kdy přežily jen ty z tuzemských podniků, které koupil zahraniční koncern. Případně šlo o firmy, u nichž stát odkládal privatizaci nebo je během průběžných krachů neustále zachraňoval. V první řadě šlo o energetické a chemické podniky. Ještě dnes je nostalgickou vzpomínkou vládní snaha zachránit těžaře z OKD miliardovou dotací.

Zemědělství bylo v 90. letech chráněno celními bariérami, po roce 2004, se vstupem do Evropské unie, se však začaly postupně likvidovat. Východoevropské země se ke společné zemědělské politice ochotně přihlásily pod dojmem přílivu dotací, které si třeba Češi dokázali přizpůsobit k obrazu, jaký znali z dob pokročilého socialismu. Bývalá JZD se transformovala na soukromé firmy, které si prostřednictvím bruselských lobbistů v čele s Pavlem Teličkou zajistily výjimku, podle níž měly nárok na dotace stejně jako malí farmáři. Dodnes je země evropskou zvláštností, protože podle tři roky starého průzkumu má největší zemědělské podniky v Evropě s průměrnou rozlohou orné půdy 133 hektarů. Farmy s pozemky překračujícími výměrou 100 hektarů kontrolují 88 procent zemědělské půdy, i když evropský průměr je polovina.

Zisky zemědělských firem po vstupu do EU utěšeně rostly. O vysokých příjmech magnátů svědčí příběh, který se vypráví o jednom významném mlékaři. Byl na návštěvě jednoho zámečku a zalíbil se mu tak, že ho chtěl koupit. Zeptal se asistenta, na kolik by přišel, a dostal uspokojivou odpověď, že jenom desetník na kostce másla. Klíčovou roli evropských dotací ukazuje loňský zemědělský účet. Produkce rolníků dosáhla 127 miliard korun a z toho inkasovali zisk 17 miliard. V bilanci se ovšem skrývá 31 miliard korun eurodotací, do níž se přitom nepočítají různé daňové slevy a tuzemská podpora produkce řepky či dalších energetických rostlin.

Jak se však ukázalo, úpadek sektoru se eurodotacemi jen skrýval. Dočasnými vítězi transformace zemědělství se staly velké podniky, které dokázaly nejlépe využít všechny dotační možnosti. Ústup produkce zeleniny, brambor, vepřového a drůbežího masa nevadil koncernům, ze kterých největší je Agrofert. Možnost bezpečného zisku našly v produkci a zpracování dotované řepky, bilanci významně zlepšila výroba elektřiny v bioplynových stanicích podporovaná dotacemi ze tří ministerstev. Už tím se poměry významně a z pohledu krajiny či potravinové soběstačnosti negativně změnily. Řepka se dnes pěstuje na čtyřikrát rozsáhlejší ploše než v 90. letech a zabírá 400 tisíc hektarů, tedy šestinu orné půdy. Třetinu půdy zabírá pšenice a desetinu kukuřice určená ke krmení či výrobě elektřiny. Pěstování těchto plodin se obecně říká rostlinná výroba a vyplácí se i těm, kdo jenom nakoupí chemická hnojiva a produkci prodají na výrobu bionafty, případně vyvezou za hranice. Také tímto způsobem vydělávají některé velké podniky, ze kterých nejznámější je britská společnost Eurofarms.

Využití zemědělské půdy se tedy významně posunulo od tradičního modelu, který se udržel například v Rakousku, kde řepka zabírá necelá dvě procenta orné půdy a pšenice desetinu. Větší podíl orné půdy si u našich jižních sousedů naopak udržela zelenina včetně brambor, žito a kukuřice pěstovaná na zrno.

Boom řepky a bioplynových stanic v Česku není jen dočasný výkyv způsobený snahou největších maximalizovat zisk. Vpád energetiky do zemědělství funguje na principu války s mloky. Když se jeden objeví ve Vltavě pod Vyšehradem, je jasné, že brzy budou v celé zemi namísto hor a úrodných nížin jen zatopené mělčiny, které nejlépe odpovídají mločímu způsobu života. V období nízkých cen mléka nepřežijí bez vlastních bioplynek a bez toho, aby část svých pozemků osázeli řepkou, ani střední a menší zemědělci. Pozoruhodnou epizodou se stal výpadek sklizně energetické kukuřice vinou loňského sucha. Zahraniční obchod s kukuřicí se najednou propadl do nikdy nevídaného schodku ve výši 300 milionů korun. Zemědělci neoficiálně přiznávají, že se jim podařilo udržet provoz bioplynek jen tím, že jako „palivo“ používají pšenici.

Sázka na velkozemědělce        

O budoucnosti české zeleniny, masa a mléka se rozhoduje v těchto měsících. Už dříve prošly transformací dva nejvyspělejší obory, výroba cukru a piva. Byla úspěšná, přes vysoký domácí konzum se vyváží čtvrtina produkce. Dramatické období zažily cukrovary, kterých bylo v roce 1990 celkem padesát osm, dnes jich zbývá sedm. Čtyři pětiny trhu kontrolují dvě firmy, francouzský Tereos a rakouská Agrana. Přesto se vyrábí půl milionu tun cukru – stejně jako před dvaceti lety.  

Ministr Jurečka se proto snaží podpořit výstavbu velkých potravinářských komplexů, které dokážou zpracovat zdejší produkci mléka a masa, a přitom zůstanou v českých rukách. Loni už jednorázově rozdělil sedm miliard na investice do nových vepřínů, drůbežáren a potravinářských technologií. Minulý týden vláda odhlasovala mimořádnou třímiliardovou podporu, která zlevní zemědělcům zelenou naftu a osvobodí od daní výnos z přijatých dotací. Jurečka svůj plán zachytil ve třicetiletém výhledu, který by měl zastavit trend, kdy zdejší zemědělci stále víc vyvážejí obilí, mléko a živá zvířata ke zpracování v cizině.    

Sázka na velkozemědělce je ošidná. Předem není jisté, jestli dokážou vyrábět stejně efektivně jako cizí koncerny. I kdyby ovšem plán vyšel, dodávky českých potravin na stoly tuzemských rodin se zvýšit nemusí. Firmy mohou pomocí státní podpory dotovat export do méně vyspělých zemí Unie. Nakonec i v posledních letech drží řadu zemědělců rychle rostoucí vývoz na Slovensko, do Maďarska nebo Rumunska.  

Podle liberálního politika Fajmona jde o to, jestli potravinovou soběstačnost potřebuje sám spotřebitel. „Zde můžeme s Adamem Smithem konstatovat, že ne. Taková politika vede k omezování nabídky cizího zboží, a tím pádem ke snižování intenzity konkurenčního tlaku, což vede v konečném důsledku k vyšším cenám zboží pro spotřebitele i k poklesu jeho kvality,“ říká Fajmon. V tuzemském zemědělství se ukázalo, že Smithovo pravidlo neplatí. Ceny potravin rostou v oborech, které spoléhají na import. V uplynulých týdnech návštěvníci supermarketů zaznamenali, že se holandský celer nabízí za cenu padesáti korun za kilo. V nabídce bylo čtvrtkilové balení slovenských rajčat za 25 korun, kilo třešní se prodávalo za 150 korun. Obchodníci slíbili, že se ceny sníží, jakmile na prodejní pulty dorazí letošní česká úroda.