Vláda Petra Nečase byla tou nejeuroskeptičtější za dobu trvání samostatné České republiky. Sobotkův kabinet rád zdůrazňuje, že po době nečasovského temna opět vedeme dialog a jsme uznávanými partnery, účastníky hlavního proudu evropské integrace. Jenže navzdory její apriorní snaze se jí podařilo dostat se s Bruselem do ostřejšího střetu než kdy vládě Nečasově. Fiskální kompakt, k němuž se Nečas jako jediný vedle Britů a Maďarů odmítl připojit, nebyl právně vzato unijní akcí. Teď se ale migrační krize postarala o to, že se úslužně vystupující Bohuslav Sobotka a proevropský rétor Lubomír Zaorálek ocitli v jedné řadě s Polskem a Maďarskem, na Západě považovanými za horší atentátníky na evropské ideály, než byl kdy Nečas nebo Klaus.

A teď se naše proevropská vláda dostala do tvrdého střetu s Bruselem v otázce směrnice o střelných zbraních. Nejde o nesouhlas ledajaký – ani před americkou invazí do Iráku, ani při schvalování Lisabonské smlouvy nepanovala v nejvyšších ústavních orgánech, ve vládě, v parlamentu napříč stranami taková jednota jako tentokrát.

Byla k vidění 7. června v Poslanecké sněmovně, kde petiční výbor projednával petici proti této směrnici, již podepsalo přes čtyřicet tisíc lidí. Náměstci ministrů si tónem svých vystoupení nijak nezadali se známým libertariánem Františkem Matějkou, který na zasedání vystupoval jménem europoslance Petra Macha. Náměstek ministra vnitra Jiří Zmatlík připomněl, že vláda ve svém květnovém usnesení uložila v podstatě všem ministrům, aby podnikli „veškeré kroky k zabránění přijetí směrnice“. Náměstek ministra obrany Jakub Landovský přirovnal likvidaci sbírek historických zbraní, k němuž by směrnice vedla, k činnosti Islámského státu, fakticky zpochybnil dobrou vůli předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera a dodal: „Tento návrh podle mě je schopen způsobit velkou vlnu nevole. Já jsem velmi pyšný na vládu České republiky, jak pevná a principiální v této otázce je, a jsem taktéž velice pyšný na petenty, že investovali svůj čas do sběru podpisů.“ Proti návrhu, ale i proti Komisi vůbec mluvili poslanci od vládní ČSSD přes opoziční ODS a TOP 09 až po komunisty, to vše za přítomnosti představitele Evropské komise, Francouze Alaina Alexise. Jeho vystoupení kvitovali polemikou a sarkasmy.

Upravené pušky ze Slovenska

Vyjadřovat hrdost na vládu je ovšem tak všechno, co představitelé státu mohli dělat. Na zasedání Evropské rady 10. června byl ministr vnitra Milan Chovanec přehlasován. Proti se postavilo jen Polsko a Lucembursko, ovšem to z opačného důvodu – směrnice mu je slabá. Nyní probíhá jednání v Evropském parlamentu, kde jsou sice slyšet kritické hlasy, ale není jasné, jak budou silné. Pokud bude směrnice přijata a naši kritici mají pravdu, pak mimo jiné způsobí zásah českému průmyslu, jaký u nás unijní předpisy nenapáchaly od likvidace českého cukrovarnictví.

Po loňských teroristických útocích ve Francii bylo jasné, že se nějaká zbraňová iniciativa od Evropské komise očekává. Francií a Bruselem se také předkladatelé směrnice oháněli. Zlepšení kontroly nad obchodem se zbraněmi a posílení jejich sledovatelnosti bylo také mezi hlavními deklarovanými cíli směrnice. Ale to není to, co odpůrcům na směrnici vadí. Vidí v ní pokus o odzbrojení zákona o držitelích zbraní.

Střelci v bruselském židovském muzeu, v redakci Charlie Hebdo a supermarketu Hyper Cacher, v klubu Bataclan i ve vlaku Thalys všichni stříleli nelegálně drženými zbraněmi. Pocházely ze dvou zdrojů. Jednak šlo o zbraně z balkánských válek devadesátých let. Těch jsou tam mezi lidmi statisíce, tečou do Evropy nevysychajícím proudem a schopnosti policistů tento proud zastavit a zbraně evidovat či zničit jsou omezené. Druhý zdroj zbraní vrhá špatné světlo na Slovensko. Pařížští teroristé stříleli taky znehodnocenými samopaly, které byly znovu uvedené do provozuschopného stavu. Evropským „lídrem“ v dodávání těchto zbraní byla slovenská firma AFG Security v Partyzánskem. Předpisy přesně upravující, jak se mají znehodnotit zbraně, aby se prodávaly jako „poplašné“, byly na Slovensku do loňska zvlášť měkké. Jeden bavorský student je například od nich kupoval a po úpravě, kterou lze prý zvládnout za dvě hodiny, je prodával dál za desetinásobek. Teroristé si je opatřili v Belgii, tradičním evropském ilegálním zbraňovém bazaru. Pikantním detailem je pak to, že dvě ze zbraní použitých při teroristických útocích byly vystopovány při akci francouzské policie, která se s pomocí konfidenta snažila obchodní síť překupníků odhalit; pak se jí ovšem zbraně dosud nevysvětleným způsobem ztratily. Slovensko mezitím předpisy zpřísnilo, ale stále panují pochyby, jak moc. Starost, kterou to u ostatních evropských zemí vzbuzuje, je zcela legitimní a pochopitelná. Směrnice jde ovšem mnohem dál a šířeji. Vypadá to, že se Evropská komise rozhodla zahájit v Evropě obdobu kulturní války, jež se o zbraně vede desítky let v USA.

Jak vysvětlit střelci výhody Linuxu

Není pochyb o tom, že Amerika byla a je mnohem násilnější země než jiné. A to nejen v souvislosti se střelnými zbraněmi – i když samozřejmě i díky jim. Ale i po odečtení úmrtí a zranění způsobených střelnými zbraněmi by stále v USA byla vyšší míra násilné kriminality než ve většině vyspělých zemí.

Právo mít zbraň je staré jako Spojené státy samotné, je právně jištěné druhým dodatkem americké ústavy. V posledních desetiletích se mu přihodily dvě věci. Zaprvé přibývá případů masových střeleb. Přesněji řečeno nepřibývá jich tolik, za posledních třicet let se jejich počet zas tolik nezměnil, ale změnila se média. Od nástupu zpravodajských televizí a internetu dopadají na veřejné mínění s větší bezprostředností. Nezabíjejí ovšem zbraně, ale lidé – jsou to zpravidla mentálně vyšinutí jedinci, mladí muži, kterým se nepovedl start do dospělosti a chtějí se pomstít celému světu. Tak vypadá typický profil masového střelce. Je jistě pravda, že snadná dostupnost zbraní jim usnadňuje cestu. Na druhou stranu, v dobách, kdy zbraně byly ještě rozšířenější (plně automatické zbraně byly postaveny mimo zákon v roce 1934), k tolika hromadným střílečkám nedocházelo. A v posledním desetiletí došlo k několika tragédiím s velmi „americkým“ profilem i v Německu a ve Finsku.

Vedle toho tuto tradici, tak jako mnoho jiných, potkaly důsledky sílící polarizace a kulturní segregace americké společnosti. Američtí venkované zpravidla umějí střílet dřív, než se naučí řídit. S puškou loví, chodí na střelnici, mají ji doma pro sebeobranu. Je taky mezi nimi víc bývalých vojáků než v evropských zemích. Pro řadu lidí je puška prostě pozoruhodný mechanický výrobek, produkt lidského důvtipu a špičkové technologie. Pro velkoměstské elity, jež Americe vládnou, je tento pohled čím dál tím vzdálenější, nepochopitelnější a podezřelejší. Do města zbraně nepatří, zvuk střelby ve městě znamená vždy něco špatného. Když nedávno v jednom liberálním časopise chtěli svým čtenářům přiblížit, proč je tak populární zrovna puška AR-15, napsali, že „je to takový Linux pro fandy do zbraní – dá se snadno upravovat a předělávat na míru“. Mnoha střelcům by naopak museli vysvětlovat, v čem spočívá půvab operačního systému Linux.

Permanentní studená válka

Obě strany tuto tenzi a vzájemnou podezíravost úspěšně politicky instrumentalizovaly. Demokraté mají v regulaci zbraní potentní politické téma, jež aktivizují po každé masové střelbě. Republikáni a mocná střelecká lobby National Rifle Association dělají totéž z druhé strany – přesvědčují své stoupence, že každý pokus o zpřísnění regulace zbraní je jen předehrou k jejich postupnému paušálnímu zabavení. V čemž mají do jisté míry pravdu. V nedůvěře je utvrzuje to, že kdykoli zastánci regulace spustí o zbraních, rychle se ukáže, že o nich nic nevědí – a že nevědí a nechtějí vědět, že nic nevědí. Neschopnost rozlišit mezi automatickou či poloautomatickou zbraní je jeden věčný příklad, označování všech pušek se zásobníky za AR-15 nebo AK-47 druhý, systematická neochota referovat o případech, kdy se držitel legální zbraně ubránil útočníkovi či ochránil spoluobčany, třetí.

Díky této permanentní studené válce, v níž se jedna strana druhé snaží co možná nejvíc komplikovat život, je pak regulace zbraní v Americe vskutku často rozporná a neúčinná. Plodem této studené války byl zákaz „útočných zbraní“, jež platil v letech 1994 až 2004. Ty byly ovšem definovány mimořádně hloupým způsobem – když naplňovaly aspoň dvě z pěti víceméně nahodilých, především estetických charakteristik, jež s jejich skutečnou vražedností neměly mnoho společného. Kritici rádi připomínají, že zákon zločinnost nijak významně nesnížil. Tzv. útočné zbraně taky nemají na hromadné střelby monopol. Až do nedávného teroristického ataku v Orlandu byl nejmasovější střelbou v americké historii masakr na univerzitě Virginia Tech v roce 2007. Vyšinutý korejský Američan Čo Sung-hui, zabil 32 lidí – pistolemi. A to necháváme stranou, kdy střelné zbraně ani nebyly nutné. Elliot Rodger v roce 2014 zabil šest lidí autem, bratři Tsarnajevové při atentátu na bostonský maraton použili bomby z tlakových hrnců. Při největším domorodém teroristickém útoku v amerických dějinách, v Oklahoma City v roce 1995, zabíjely výbušniny.

Co si počnou výrobci?

U nás jsou zbraně regulovány mnohem přísněji. Zájemce musí předložit potvrzení od lékaře a složit teoretické i praktické zkoušky, a to ještě předtím, než zbraň koupí. Proto taky u nás dochází k minimu zločinů spáchaných legálně drženými střelnými zbraněmi. Pokud k tomu došlo, je to individuální selhání systému či mezní případ. Střelec, který v únoru 2015 v Uherském Brodě zabil osm lidí, byl těsně před odebráním zbrojního průkazu. Dopis od policie, že se má dostavit na nové přezkoušení k lékaři, mu byl doručen pár dní před spácháním zločinu. Občas také budí pozornost myslivci, kteří někoho zraní nebo i zabijí. Ale to je případ mimořádné neohrabanosti nebo neukázněnosti, nikoli toho, že by směli nakládat s mimořádně nebezpečnými zbraněmi. Veřejnost ostatně může uklidňovat, že myslivců u nás ubývá – z asi 120 tisíc v roce 2004 na současných 92 tisíc. Zemědělce a lesníky to netěší, škody způsobené zvěří totiž vzrůstají a činí asi čtyři miliardy ročně.

Evropská komise navrhla, aby civilisté nesměli mít poloautomatické zbraně. To se týká nejen lidí, kteří mají upravené samopaly, ale i myslivců, neboť i řada loveckých pušek je poloautomatická. Zakázané zbraně by majitelé museli nahlásit a odevzdat a stát by je musel zlikvidovat. Definice zbraní se v různých podobách návrhu střídaly, takže zatím není jasné, kolika kusů by se to týkalo. Odhady se pohybují od 40 tisíc až po statisíce kusů. Není těžké odhadnout, že řada lidí by prostě neposlechla a počty nelegálně držených zbraní by narostly. Zcela neuvěřitelným bodem návrhu je to, že zakázané zbraně by nesměl držet nikdo jiný než stát – tedy ani výrobci ne. Naše zbrojní výroba má velkou tradici – československá armáda byla například jedinou armádou Varšavské smlouvy, která nepoužívala sovětské kalašnikovy, ale samopaly vzor 58 domácí konstrukce. I dnes je u nás řada úspěšných firem, které sportovní poloautomatické zbraně vycházející z vojenských vzorů vyrábějí. Těm by hrozil zánik, ale i našim dominantním výrobcům, jako je Česká zbrojovka, by hrozilo omezení výroby, propouštění a technologické zaostávání. Pravděpodobně by přesouvali výrobu do zemí mimo EU.

Další šílenou položkou návrhu je, že určité zakázané zbraně by nesměla vlastnit ani muzea. I ona by musela ty, jež mají nyní ve sbírkách, zlikvidovat.

Návrh obsahuje ještě řadu sporných bodů, jež ukazují na to, že je připravovali experti, kteří věci moc nerozumějí. Například jedním z kritérií pro zakázanou zbraň je kapacita zásobníku – v jedné podobě návrhu třeba dvacet nábojů pro pistole a deset nábojů pro dlouhé zbraně. Jenže zásobníky jsou často unifikované a výrobce nemůže zabránit tomu, aby někdo do zbraně nezasunul zásobník s vyšší kapacitou.

Rozkol mezi „starou“ a „novou“ Evropou

Návrh byl připraven ve velkém chvatu, bez studie dopadů a předpokládá šibeniční implementační lhůtu tři měsíce. Může to být vizitka neznalosti ve službách snahy něco – cokoli – po francouzských teroristických útocích udělat. Ale může se tu hlásit o slovo i postmoderní senzibilita, jež vidí zbraně jako odpudivý relikt minulosti a považuje za správné jejich nenapravitelné fanoušky ponižovat a znechucovat. My jako země „pre-postmoderní“ s tím máme mnohem větší problém než Západ. A konečně může mít tato kampaň – a rozkol mezi „starou“ a „novou“ Evropou – další vysvětlení. Západoevropští politici si jsou drakoničnosti navrhovaných kroků vědomi, jenže mají mezi svými občany podskupinu obyvatel, kteří představují prokázanou hrozbu. Politici z nich mají strach a jsou bezradní, neboť tato podskupina se vymyká veškerému jejich vlivu. A tak jim chtějí odříznout i teoretickou cestu ke zbraním. My tuto podskupinu na svém území nemáme. Zatím.