Nekončící revival popkultury osmdesátých let už svou délkou daleko přesáhl čas jedné dekády, mladší generace se do něj narodila a možná v něm všichni umřeme. Pokud tedy naplno nezačne revival devadesátých let, v kterémžto případě se máme vskutku nač těšit.

Stalo se v samoobsluze – po dosažení určitého věku potká člověk většinu příhod v restauračních zařízeních nebo maloobchodních provozovnách. Ale k věci. Prohrabuju se tak jednoho podvečera zeleninou, „soundsystém“ našeho supermarketu mi to zpříjemňuje výběrem nevtíravých melodií toho typu, jenž dle mínění manažerů činí zeleninu víc žádoucí. Nemohlo to dopadnout jinak, řada přišla i na ně – Holky z naší školky. A celá sámoška najednou byla tak nějak veselejší. S pohledem upřeným někam mezi lilky jsem si uvědomil strašnou věc. V roce 1982, kdy byl svět seznámen s existencí téhle písně, jsem prožíval časné dospívání a už tehdy jsem tuto nesmrtelnou skladbu, jíž se navíc fakticky nebylo možné vyhnout, chápal jako zvlášť zavrženíhodným způsobem provedený vražedný útok na svou osobu. Uplynulo třiatřicet roků a Majdalenka s Apolenkou o můj život usilovat nepřestaly. A jednou mě asi dostanou, přinejmenším mě ta jejich písnička přežije, s tím se dá počítat na sto procent. V duchu vidím hologramy pánů Kotvalda a Hložka tančit na mém hrobě a dělat za mnou na cestu do věčných lovišť sarkastické „pá, pá, pá!“.

To uvíznutí v „osmdesátkách“ není nějaký specificky český problém, v hudbě se to stalo v měřítku téměř globálním. Má to nějaké důvody: byla to ta poslední dekáda, kdy hudební průmysl byl ještě v plné síle a kdy existovala nějaká do značné míry společná posluchačská zkušenost – nebylo tolik kanálů, jimiž se k hudbě dostat, televizních stanic byl jenom značně omezený počet, tudíž se ti, kdo se dívali, dívali většinou na totéž. V těch časech také byly hvězdy skutečně veliké, prodávaly podle dnešních měřítek neskutečná kvanta desek. Ještě dnes nemálo těch osmdesátkových superhvězd spolehlivě funguje a přitahuje masy, mezi umělci, kteří na scénu přišli později, takových formátů (myšleno z komerčního hlediska) zas až tolik není.

Nevykořenitelná „osmdesátková“ nostalgie

Nostalgii po osmdesátých letech živí dnešní čtyřicátníci a padesátníci, kteří v té době vyrůstali a mohou si dnes (přinejmenším část z nich) dovolit utrácet za lístky. Množství mladých umělců zase v té době nachází inspiraci. Velká řada nových nahrávek už nějakou dobu zní značně „osmdesátkově“, a to ve všech patrech pop music – od té největší komerce po alternativu – a rovněž v mnoha žánrech. Snad jen klasický osmdesátkový „vlasatý“ pop metal dnes udržují při životě jen úzké skupinky opravdu ukrutně ironických hipsterů. Je docela zajímavé, že ta dlouhatánská vlna retra nepřinesla nějaké přehodnocení, neobjevila v té oživované době moc zapomenutého nebo tehdy nedoceněného.

Vnímání tehdejší hudby je dnes do značné míry totožné s tím, jak byla vnímaná v době svého vzniku. Nejsou žádní Velvet Underground nebo The Stooges osmdesátých let – myšleno kapely, které v době, kdy existovaly, byly vnímány jako okrajové nebo se vůbec neprosadily, aby se v pozdějších letech ukázal jejich veliký vliv. S hodně velkou mírou zjednodušení se také dá říct, že v osmdesátých letech minulého století se vývoj pop music jistým způsobem zastavil, po „osmdesátkách“ už je jenom retro, přinejmenším z větší části – hudba grunge, která válcoval hitparády v první polovině let devadesátých, zněla značně „sedmdesátkově“, taneční hudba, jež nastoupila ve stejné dekádě, měla zas hodně společného s tehdy dvacet let starou elektronikou i hédonistickým disco stylem, dohnaným jen do větší krajnosti.

V Česku má ale osmdesátková nostalgie ještě hlubší kořeny a šíře jejích projevů je o dost větší – televizní seriály a filmy, v nichž se zamilovaně ukazují všelijaké dobově charakteristické rekvizity. Zábavné či „zábavné“ estrády. A hudba, samozřejmě, spousta hudby. A trvá to už tak dlouho. Za jaksi oficiální počátek osmdesátkového retra se často označuje návrat české hokejové reprezentace z vítězného olympijského turnaje v Naganu, kdy na Staroměstském náměstí zapěl Michal David. To bylo v roce 1998 – před sedmnácti roky. Revivalu osmdesátých let se tedy podařilo dosáhnout 1,7násobku délky osmdesátých let, to je velice slušný výkon, to číslo navíc může a asi i bude narůstat. Apel českých osmdesátek je totiž zjevně trvalý. Do značné míry navíc tkví právě v té charakteristice doby a jejího popkulturního dědictví, kvůli níž se části pamětníků při poslechu všech těch dobových hitů dělá mdlo, náklonnost k hudbě, dejme tomu, Michala Davida, pro ně nemusí být jenom otázka vkusu, ale jistým způsobem i morálky.

Pro hodně lidí, kteří během osmdesátých let vyrůstali a svět pozdní normalizace je znechucoval, snažili se proti němu nějak vymezit a na konci dekády proti němu třeba i aktivně vystupovali, byla oficiální československá pop music možná tím nejautentičtějším vyjádřením režimu. Ne proto, že by dobový pop byl nějak výrazně politický, nebyl skoro vůbec – jistě, občas nějaký ten Festival politické písně v Sokolově, ale tehdy už všichni (snad až na pár nešťastníků) věděli, že to je především formalita. Na diskotékách a dalších místech, kde to „prostě žilo“, se žádné politické songy nehrály. Většinou se tam nějakými bezděčné nádhery dosahujícími slovy vyzpívala nějaká ta pohodička. Pijeme colu, tančíme, všechno máme, je nám fajn. Byla to kultura nikoliv indoktrinace a temných masových hnutí, ale připitomělého hédonismu, její dosud nepřekonanou reflexí je scéna s diskžokejem Arnoštkem ve Vorlově Kouři – režim ne jako výhrůžně se tvářící esenbák, ale vlezlý svazácký funkcionář, který si po večerech hraje na krále parketu, schopného proměnit nevkusně zařízenou ratejnu ve chrám radostně sdílené stupidity s barevnými světly místo vitráží.

Návrat českého zenu

Pro hodně lidí byl režim právě tohle, s tajnou policií do styku nepřišli vůbec nebo minimálně, na hranicích po nich nestříleli, ale ty rozjuchané písně na ně pořád odněkud řvaly, tekly jim z uší. Filmový režisér Jaroslav Soukup se v devadesátých letech v nějakém interview holedbal, že finále jeho filmu Discopříběh předjímalo masové demonstrace a pád režimu (dílo končí scénou z plzeňského náměstí plného euforické mládeže). Velká část těch mladších, kteří se do demonstrací v čase pádu režimu nějak aktivněji zapojili, to ale neučinila proto, že chtěla ten svůj discopříběh žít ještě lépe a radostněji, měla discopříběhu plné zuby a toužila po něčem jiném. Návrat hudby, stylu, estetiky českých osmdesátek je potom snadné vnímat jako osobní prohru (když to trochu přeženu).

V triumfálním návratu tohohle stylu je možné vidět taky uznání, vyjádření respektu mentalitě, z níž vyrostl, potvrzení její trvalosti, jež přesahuje dobové politické poměry, přitažlivosti jedné varianty „pohody“ – té sebestředné a zupácké. Pop music osmdesátých let dnes představuje jakýsi „společný základ“, je to hudba, kterou znají všichni, reagují na ni všichni, každému něco říká. Vztah k ní jistě mají různý, mladým návštěvníkům všelijakých eighties party přijde zábavná a legrační, dobře se na ni tančí, nostalgikům středního věku evokuje příjemné vzpomínky, naštvaným lidem středního věku připomíná sny časů mládí, které se třeba nenaplnily a je potřeba z toho někoho obvinit, jiní v nich zase slyší zvuk světa, z něhož tehdy toužili utéct, aby nakonec zjistili, že z něj utéct vlastně nejde, že se tu vždycky bude žít trochu „non stop“.

V tom ohledu osmdesátá léta v Česku neskončí nikdy – nebo alespoň dlouho ne. Styl a písně třeba jednou zapomenuty budou, vystřídají je jiné revivaly; už teď ve světě přichází do módy hudba devadesátek, rozpadnuvší se dobové kapely se dávají znovu dohromady, zapomenuté jsou připomínány a najednou hrají ve větších sálech. Třeba se všechny ty zvuky porevolučních let zase vrátí – zasněné zpětné vazby hrané se sluch ohrožující intenzitou, na svět a sebe naštvaný grunge, zkouřený britský taneční pop, dřevní eletronika, vyskákaný agresivní crossover a spousta dalšího. Přednedávnem jsem se ocitl v jakémsi hip podniku, v přiměřeně pozdní hodinu nastoupil DJ a začal oblažovat publikum setem, který plus minus odpovídal hudební dramaturgii klubu Bunkr v roce 1993. Jako pamětníka mě to asi mělo potěšit, reagoval jsem ale útěkem – každá píseň má nejspíš nějaký svůj limitní počet poslechů, po jehož dosažení se stane neposlouchatelnou. Člověk tu Midlife Crisis od Faith No More po stošestatřicáté už prostě nedá.

Víc než zvuky a další povrchní symptomy se z té doby ale sotva vrátí. Duchem je Česko spíš „osmdesátkové“, devadesátky byly v jeho nejnovější historii podivná anomálie – nezřízená doba, v níž ale převládal pocit, že o něco jde nebo by alespoň jít mělo. Doba, která zesilovala individuální nejistoty i odhodlání, euforie, jež v sobě nesla možnost drsného pádu a zhusta ji naplnila, nezůstalo po ní o moc víc než rozmlžené vzpomínky a pár artefaktů všelijaké kvality. Pamětníci si je v nadcházejících letech možná budou připomínat, ironici se budou bavit. Sny a ambice těch přicházejících let ale budou – troufám si odhadnout – od těch devadesátkových hodně daleko. Možná budou upnuté k nějakému dalšímu discopříběhu, vizi hmotně zajištěné bezstarostnosti, poživačnosti, jež není rušena nějakým nárokem, nehlučného spokojeného kynutí, té místní varianty zenu. Povědomá utopie, nenaplnitelná stejně jako všechny ostatní, i po ní nakonec může zůstat především frustrace. Pili jsme colu, pili jsme ji spolu… a nic. Kdo za to může?