Nedávno měl Serhij Prytula, třiatřicetiletá hvězda ukrajinského showbyznysu, nehodu. Z převráceného auta vylezl bez zranění, prý za ni mohlo počasí a hlavně únava. Vystudovaný ekonom, který si na živobytí vydělává úspěšnou komediální show a moderováním, už totiž bezmála rok organizuje na Facebooku sbírky peněz, za něž pomáhá dovybavit ukrajinskou armádu. A počasí nepočasí, s dodávkou plnou zaměřovačů a helem do válečné zóny také sám jezdí. K válce únava, bláto a neprohrnuté silnice už tak nějak patří.

Jak se z komika a hvězdy showbyznysu stane specialista na válečnou logistiku?

Nevybral jsem si to, ale strčit hlavu do písku a dělat, že problém neexistuje, také nemohu. Ukrajina je má země, žijí tu moji přátelé, má rodina a stále věřím, že je tu i má budoucnost. Takže i já musím bojovat, i když přitom nestojím v zákopech se samopalem v ruce. Samozřejmě že bych daleko raději objížděl Ukrajinu a bavil lidi, jenže jsme ve válce. A tomu se musí podřídit i komik.

Předpokládal bych, že jako komik a bavič bojujete humorem.

Jak se to vezme. Humor mi sice vydělává peníze a část jich skutečně použiju na válku, ale především mi zajišťuje popularitu. A tu potřebuji ještě víc, v té je klíč k penězům.

Bavíme se o válce, není trochu nemístné chlubit se popularitou?

Ne, protože záleží, co s ní dál uděláte. Je sice prima, když mě lidé na ulici poznávají a prosí o autogram, ale je to dobré akorát tak pro mé ego. Něco jiného už je, když své jméno využiju, abych požádal lidi o peníze na dobrou věc. Bohužel teď máme válku, takže tou dobrou věcí je vybavení naší armády, která existovala zřejmě jen na papíře. Máte tedy pravdu, v téhle válce bojuju humorem.

Podle logiky, že baviče mají rádi většinou všichni, musíte vy být pro separatisty bavičem obzvlášť nenáviděným.

To je hezky řečené a bohužel i pravdivé. Pár pozdravů jsem pochopitelně dostal a dobře se mi nespalo. Jsem snad i na nějakých seznamech nepřátel Doněcké a Luhanské republiky, takže to, co dělám, úplně bezpečné není. Celkem běžně mi na Facebook chodí dotazy: Ty vrahu, jak můžeš pomáhat zabíjet ukrajinské obyvatele? Tak na to odpovídám: Pomáhám ukrajinské armádě, která brání Ukrajinu. Vám to nezní logicky? Myslím, že i o osamostatnění se dá mluvit bez střílení. Jenže byli jste to vy, kdo vzal do rukou zbraně… tak se teď nedivte.

Co na to vaše rodina?

Máma není nadšená, co si budeme povídat. Na jednu stranu je ráda, že se snažím pomáhat společnosti, možná je i pyšná, ale je to pořád máma, která má především strach o syna. A o vnuka. Protože já mám malého syna, je mu šest let, v září šel poprvé do školy… Hodně se s ní kvůli tomu hádám.

Jenže vy tomu riziku jdete dost naproti, jezdíte hluboko do válečné zóny, kde můžete zmizet raz dva. Je to nutné?

Myslím, že ano. Rozhodně to nedělám kvůli adrenalinu nebo proto, že jenom já bych dokázal dovézt pomoc na správné místo. Jde spíš o morální podporu. Když přijedu za klukama na frontu, tak pokecáme, probereme, co by potřebovali, co je štve. Vidí, že nás zajímají, že je podporujeme a že si jich vážíme. Navíc pak uděláme pár fotek nebo natočíme video, které potom dám na Facebook, a okamžitě mi chodí zprávy: Na vašem videu jsem viděla manžela, tátu, přítele živého a zdravého. A to je velmi důležité.

Proč se pořád ještě vojáci maskují a nosí i před vaší kamerou kukly? Když lidé skrývali obličeje na Majdanu, to jsem chápal, ale ve válce?

To nejsou vojáci, ale většinou kluci z dobrovolných batalionů. A důvod je vlastně velmi absurdní – jejich mámy a rodiny často nevědí, kde jsou. Znám třeba bojovníka, který chodí zásadně v kukle, protože jeho máma si myslí, že odjel pracovat do Nikolajeva na montáže. A on je přitom ve válce! Je to obrovský chlap, je mu kolem dvaceti let a prosí: Nefoťe mě, protože se to dozví máma a bude mi strašně nadávat. Rozumíte tomu? Každý den ho mohou zabít a on se bojí, že ho seřve máma.

Jak moc je těžké být bavičem ve válce?

Především je třeba umět číst společenskou náladu. Když začaly na Majdanu střety a umírali lidé, musel jsem na čtyři měsíce přerušit vystoupení. Byly důležitější věci. A když se začalo střílet a zemřela „nebeská setnina“ (mrtví aktivisté na Majdanu – pozn. red.), tak lidé ochrnuli v úžasu, nemohli jsme pochopit, že někdo nechal střílet do vlastních lidí. Žádná vláda nestojí přeci za takové oběti, a už vůbec ne na Ukrajině. Po Velikonocích se ale nálada změnila a začali jsme věřit, že vše bude v pořádku, že nás nikdo nezlomí. Tak jsem zkusil udělat ve Lvově dvě představení. Zjistit, jestli se už lidé budou chtít bavit. Dopadlo to tak, že v sále pro sedm set lidí se přidávaly další řady sedadel. Čtyři měsíce jsme nehráli, ale každé další představení bylo vyprodané, byla to neuvěřitelná doba.

Jenže po tomhle obrození přišla válka. Změnila se kvůli tomu i vaše show?

Nijak zásadně. Náš humor je o životě a ne o politice – a toho se držíme. Ale zároveň je třeba využít, že máme několik stovek lidí v sále. Takže divákům na začátku vystoupení řeknu: „Teď hoďte všechny starosti za hlavu a bavte se.“ A na konci jim poděkuju a řeknu, že za peníze, které nám dali, hned zítra koupím deset neprůstřelných vest, které zachrání několik životů na frontě. Dříve jsem tyhle peníze vrážel do kostýmů, vybavení a oprav techniky. A teď je cpu do války. Ale nejen kvůli tomu je nutné hrát a bavit. Ještě jde o to, že když budou lidé jen sedět před televizí nebo monitorem a počítat další a další mrtvé, tak se jednoduše zblázní.

V ukrajinských televizích běží propagandistické a oslavné spoty na armádu. Jsou hezky natočené, ale jaká je realita?

Na to odpovím vlastním příběhem – do vojenského tábora Vítězství jsem přivezl ukrajinské vlajky. Ti kluci mě požádali, abych jim na ně napsal něco na památku, protože vlajky budou viset na blokpostech nebo si je vezmou domů, až vše skončí. A přišel i kluk s potrhanou a špinavou vlajkou. Smál jsem se mu: No co to je za hadr, kde jsi to ukradl? Jenže se ukázalo, že on tu vlajku zachránil z blokpostu, na který zaútočili separatisté. Byli v přesile, včetně techniky, takže vojákům nezbylo než utéct. Ale tenhle kluk si všiml, že tam zůstala vlajka. Vzal samopal, prostřílel se pro ni a vrátil se k jednotce. Rozumíte, on riskoval život, zranění kvůli vlajce Ukrajiny. A nedostane za to ani medaili. Není to hrdina z hollywoodského filmu, je velmi reálný. Strašně jsem se před ním styděl.

Dobrovolnictví je od začátku ukrajinské krize obrovský fenomén. Kde se vzala ochota obyčejných lidí rozbít prasátko a investovat do války?

Když je armáda děravá jako cedník, protože byla třiadvacet let soustavně rozkrádána a korumpována, tak ji lidé musejí znovu vybavit. Pokud to neuděláme, zemřeme. To je jedna z mála výhod války – nic není polovičaté. Teď nemá cenu hrabat se ve špíně a hledat viníky, protože Ukrajině jde o život a je třeba chránit její ústavu, zákony a právo na suverenitu. A to nejde sekerou a cepem, když proti nám stojí profesionální armáda 21. století. My musíme naše kluky chránit a zajistit jim alespoň základní vybavení. Pokud se nemohou ani bránit, jak po nich můžeme chtít, aby bojovali? Vždyť oni šli do války v helmách z 80. let a o neprůstřelných vestách si mohli leda nechat zdát. Je tedy na nás, abychom se o ně teď postarali.

Působí to tak, že Ukrajina teď doplácí na nezájem o armádu. Nikdy ji nepotřebovala, i když si ji vydržovala stejně jako většina evropských států.

To ano. A zároveň situace s armádou perfektně vystihuje Ukrajinu obecně. Rozkradená, zkorumpovaná, nefunkční… Možná to byl dlouhodobý záměr, copak není zvláštní, že poslední dva ministři obrany byli Rusové? Znal jsem lidi, kteří ještě za Janukovyčovy vlády pracovali pro SBU (ukrajinská kontrarozvědka) a už před léty vyli jak psi, že nemohou pracovat, že SBU ve skutečnosti s Ukrajinou nemá nic společného, že je to pobočka ruských tajných služeb. Dokonce jednou kluci z SBU chytili v Oděse několik ruských agentů a čekali za to medaile – dočkali se ale degradace a kárného řízení.

Vraťme se k fenoménu dobrovolnictví. Ten se nastartoval už na Majdanu, kam lidé nosili peníze, oblečení, jídlo. Bez jejich podpory by revoluce skončila s prvními mrazy.

Moje dobrovolničení nebylo ve vození jídla, dříví nebo benzinu, aniž bych to jakkoliv shazoval, protože každé pomoci si velmi vážím. Já mám zase jiné možnosti, takže jsem si mohl dovolit investovat do Majdanu peníze. Poprvé to bylo v prosince 2014, kdy jsem tam po vystoupení přivezl padesát tisíc korun. Šel jsem za domobranou a ti kluci mi řekli: „Dej ty peníze do bedny s cedulí Dary na Majdan a my se o ně postaráme.“ Co si budeme povídat – to je docela dost peněz a já nemám rád anonymní rozhazování. Takže jsem raději nakoupil chrániče, helmy, léky nebo platil za autobusy, které přivážely na Majdan lidi z různých regionů. Sponzoroval jsem konkrétní věci, protože jsem chtěl mít přehled, na co se peníze použijí.

Takových donátorů bylo víc?

Samozřejmě, protože Majdan potřeboval peněz čím dál víc. Když začaly nejtvrdší střety a střílelo se, museli jsme se chránit – a to už pochopitelně něco stálo. Naštěstí pomáhalo velké množství lidí.

Pravda je, že ještě na Majdanu jsem si říkal, kde vzalo tolik obyčejných Ukrajinců neprůstřelné vesty. Přeci jen to není nic levného.

No právě. Ochota pomáhat byla skutečně neuvěřitelná, třeba jsem zavolal kamarádovi do USA (milionář ukrajinského původu) a on nám poskytl třicet tisíc dolarů. Za ně jsme nakoupili neprůstřelné vesty pro mediky. Část peněz dostali i radikálové, ale neptejte se, na co je použili. Nepátral jsem po tom, nechtěl jsem mít zbytečně výčitky svědomí. A zbytek jsem rozdal klukům, kteří skončili postřelení nebo zmlácení v nemocnicích. Mimochodem, tak jsem potkal Vasila Galamaje, kterého těžce zranil sniper a kterého dávali dohromady ve střešovické nemocnici u vás v Praze.

Po Majdanu následovala anexe Krymu. Mělo smysl někomu pomáhat?

To přeci nikdo nevěděl, že o Krym přijdeme tak jednoduše. Kluci na Čangaru byli připravení hranice bránit, jenže jim chybělo i to nejzákladnější vybavení. Jsou to pohraničníci a výsadkáři, mají výcvik, odvahu, ale že budou bojovat proti Rusku, to je zřejmě nenapadlo ani ve snu. Trochu se s nimi znám, takže když bylo nejhůře, zavolali mi a zeptali se, jestli bych jim nemohl pomoct. A mě napadlo zkusit vybrat peníze přes Facebook. Říkal jsem si: Pár tisícovek fanoušků tam mám, třeba to klapne. Nakonec se vybralo sto tisíc korun, za které jsme nakoupili neprůstřelné a taktické vesty, nějaké jídlo, cigarety a léky. Nacpali jsme dodávku a odvezli jim to.

Počkejte, to vážně stačilo dát post na Facebook – pošlete nám peníze pro kluky na Čangar?

Jak to říct… Musel jsem udělat takovou kulišárnu, trochu zalhat. Napsal jsem na Facebook: Jste úžasní, neskuteční, poslali jste sto tisíc korun, které teď vezmeme a nakoupíme za ně vybavení a odvezeme ho na Krym. Ve skutečnosti lidé přinesli kolem dvaceti tisíc korun a zbytek byly mé peníze. Důležité ale bylo, že se v lidech probudila chuť přispět a spolupodílet se. A já si potvrdil, že moje mediální tvář pro dobrovolnictví funguje a že to můžeme začít brát vážně.

Říkal jste, že lidé peníze nosili v hotovosti?

Většinou ano, respektive větší sumy skoro vždy. U nás není příliš velká důvěra v banky, takže chtěli mít jistotu, že se k nám peníze dostanou. A když jsme začali organizovat další akce, musel jsem narychlo otevřít několik účtů čistě pro dobrovolnické účely.

Po Krymu se přes východní Ukrajinu rozlila vlna separatismu a začala regulérní válka. Čekali jste to?

Čekal to asi málokdo. Že začne válka přiživovaná Ruskem, se kterým jsme vždy byli jako rodina, to bylo absurdní. Jenže přesně tak to dopadlo. A úplně nejhorší bylo zjištění, že když už jsme se měli začít doopravdy bránit, tak nebylo čím. Tenkrát se mi ozval velitel speciálních jednotek Alfa SBU, který pochází stejně jako já z Termopolu, že by potřebovali pomoc s koupí přístroje pro noční vidění. To je to drahá, speciální elektronika, která stojí pět a půl tisíc eur, ale pro jejich práci je důležitá. Tak jsem se obrátil zase na Facebook, napsal, kolik peněz a na co je sháníme, a za pár dní byly na účtu. Mohli jsme koupit tři, a ještě nám zbylo na termovizi.

Moc se ve vojenské optice nevyznám, ale asi se nebavíme o vybavení pro běžného vojáka do zákopu...

Ne úplně, jsou to velmi speciální, ale také velmi drahé termovize v ceně kolem deseti tisíc eur. Ukazují přesně obrysy, poznáte tedy, kdo je proti vám – zda muž, žena, nebo dítě. A pokud drží zbraň, zjistíte, jestli se z ní střílelo. Pracuje na vzdálenost 1,5 kilometru a důležité je, že v sobě má dálkoměr. Skutečně to není běžný přístroj do zákopu, ale tihle kluci jsou většinou odstřelovači nebo návodčí pro dělostřelectvo a potřebují pracovat velmi přesně.

Teď mě napadlo – nebyly to právě jednotky Alfa, o kterých se říkalo, že jejich snipeři stříleli po demonstrantech na Majdanu?

Nechci spekulovat. Já nevím, kdo na Majdanu střílel, a velmi doufám, že se to vyšetří. Tihle kluci každopádně zůstali věrni přísaze a teď brání Ukrajinu. Není jich moc, z dvanácti příslušníků Alfy z Luhansku zůstali pouze tři, ostatní přešli na druhou stranu. Pro mě je to nepochopitelné, protože třiadvacet let je stát krmil, oblékal a dával jim výcvik – a oni se teď otočí zády a jdou tam, kde dostanou líp zaplaceno. Není to svatokrádež?

Upřímně řečeno, moc mě to nepřekvapuje. Máte představu, za kolik jste Alfu vybavili?

Byly to přibližně tři miliony korun. Koupili jsme za ně tři termovize, šest přístrojů pro noční vidění a zaměřovače pro celý oddíl. Skvělý byl přístup jejich velitele, který mi řekl: Serhiji, nás už jsi vybavil, mohl bys teď pomoct 8. pluku průzkumníků? Za pár dní jsem seděl v autě a jel za nimi probrat, co by potřebovali. Opět zafungoval Facebook a společně se nám je podařilo vybavit třemi termovizemi, zaměřovači a různým vojenským vybavením – kevlarové helmy, trika, pláštěnky, stany, spacáky, šněrovací boty… Smůla byla, že za několik dní skoro o vše přišli.

Důvod?

Rusové je 3. září zasypali gradama a smerčema (rakety). Bylo to u města Šťastje v Luhanském kraji a byla to profesionální práce. Žádné střílení pánu bohu do oken – nezůstalo ani vybavení, ani technika, sklady, vůbec nic. Jen zcela spálená louka a strašný smrad. A aby toho nebylo málo, tak ti průzkumníci, kluci ze speciálních jednotek, zůstali prakticky jen v trenýrkách a bačkorách. Protože rakety začaly dopadat ve chvíli, kdy seděli u večeře, a jim zůstalo jenom to, v čem naskákali do zákopu. Žili potom v lese ve stanech, nad hlavou měli na lanech natažené pláště a pod sebou obyčejné karimatky. Museli jsme je co nejrychleji znovu vybavit.

Často mluvíte o optice, zaměřovačích, termovizích. To je vaše specializace?

Dá se to tak říct. Ani nevím, jak jsem se k tomu dostal, každopádně dnes platí, že když někdo shání optiku, volá Prytulu. Nejsem pochopitelně jediný, ale je dobré se specializovat. Dám vám příklad: v létě byl akutní nedostatek neprůstřelných vest a kevlarových helem. Vojáci je opravdu potřebovali, takže jsem vybíral peníze a sháněl vesty, helmy… Ale zjistil jsem, že to není nic pro mě. Kvalitní neprůstřelné vesty pro armádu je třeba dobře vybrat a hlavně pořádně otestovat – a to už je nad mé síly. Jenže vím o tom, že Taras Topolja, rocker ze skupiny Antitěla, se právě na vesty specializuje. Jeho rukama prošly desítky typů a on skutečně jezdí na vojenské polygony a pálí do nich různými náboji. Mě se daří vybrat víc peněz, tak když Taras potřebuje, dám je jemu a on za ně vesty nakoupí a jde si zastřílet. Dalším dobrovolníkem je třeba Radion, který v Charkově díky vybraným penězům může opláštit obrněné transportéry kovovou sítí. To je velmi účinná obrana, protože projektil vybuchne na síti a nedostane se skrze plášť transportéru.

Je na Ukrajině hodně mediálně známých lidí, kteří pomáhají?

Naštěstí ano, i když ne všichni shánějí peníze. Tak třeba zpěváci, kteří se seberou a odjedou zahrát do vojenských základen. To je velmi důležité, protože vojáky, kteří jsou několik měsíců ve válce a neznají nic jiného než špínu, únavu, strach a smrt, to na chvíli rozptýlí a povzbudí. Na pár desítek minut mohou relaxovat a zapomenout. Pak jsou také herci a zpěváci, kteří pracují v Rusku, ale pomáhají přitom Ukrajině. O těch se moc nedočtete, kdyby se to v Rusku provalilo, jsou bez práce. Ono totiž nejde jen o jejich peněženky – udělají tam svoji práci a pak zavolají: Serhiji, máme pro tebe šest tisíc dolarů. Takže škodolibě mohu potvrdit, že za peníze vydělané ukrajinskými zpěváky a baviči v Rusku jsme koupili minimálně dva džípy a ještě zbylo na zaměřovače. To je asi poprvé, kdy někdo z showbyznysu pomáhá potichu.

Máte představu, kolik se vám podařilo už vybrat peněz na pomoc ukrajinské armádě a dobrovolným batalionům?

Mělo by to být přes dvaadvacet milionů korun. Vybrali jsme zhruba sedmnáct milionů v penězích a zbytek ve vojenském vybavení a jídle. Přesné číslo neznám.

Bavíme se o desítkách milionů a vy mi tvrdíte, že nevíte přesná čísla?

No kdybych vedl účetnictví, tak bych asi věděl, to ano. Ale proč bych to dělal? Komu bych měl jako předkládat účty? Prostě jsem někdy v září přestal počítat, unavovalo mě to, fyzicky jsem toho nebyl schopný. Peníze přišly, nakoupil jsem, co bylo potřeba, a odvezl na frontu. A teď už jen odhaduji. Tohle je válka, ta vyzraje i nad berňákem.

Jak je to s ochotou lidí přispívat? Válka se táhne, za pár měsíců to bude rok a Ukrajina na tom není ekonomicky úplně nejlépe.

Ukrajina je na hranici kolapsu a inflace se prohlubuje. To je fakt. Lidé nemají peníze, přicházejí o práci, jsou rádi, že mají vůbec na chleba. Pro vaši představu: částky, které jsme dříve měli na účtu za dva dny, dnes vybíráme dva týdny. Proto už nekupujeme drahou optiku, ale radši vojáky teple oblečeme. Dost nám také ublížilo to slavné „minské příměří“ (dohoda ze září 2014). Víte proč? Protože válka běžela a běží beze změny dál, jen lidem někdo v televizi navykládal, že je mír, a oni tomu uvěřili. Výsledkem byl kolaps dobrovolnického financování – v televizi říkali, že válka skončila, to se mi hodí, protože sám už nemám co do huby.

Často jsem přemýšlel, jak je možné, že lidé na Majdanu šli stále dopředu, i když po nich stříleli ostřelovači. Existuje něco jako specifický rys ukrajinské povahy, který nutí běžet i za cenu vlastní záhuby?

Řekl bych, že to jsou geny. Protože normální člověk se, když po něm budou střílet, schová a nebude ani dutat. Ukrajinec jde dopředu. Zřejmě máme boj v krvi. Stovky let tu byli ukrajinští kozáci, velmi dobří bojovníci, kteří bojovali prakticky na všech frontách. Asi to souvisí i s tím, že Ukrajina nikdy neměla právo na sebeurčení. Po rozpadu SSSR jsme zůstali jako jediní, komu nebylo dovoleno osvobodit se. Pobaltí mohlo, ale proč Ukrajina ne? Takže musíme jen bojovat.

Mluvíte s vojáky na frontě. Většinou tam jsou díky mobilizaci, tedy z žádného velkého přesvědčení a vlastenectví. Co je tam drží?

Myslím, že jim dost pomáhá uvědomění si, že pokud zlo nezastavíme dnes a tady, tak zítra bude před mým barákem. A tam žije žena, dítě, matka. A to funguje, všímám si toho, když vojákům dávám obrázky od dětí.

Viděl jsem jich spoustu, ale nikdy bych nevěřil, že by mohly nějak zvlášť fungovat.

To byste se divil! Neoholení chlapi s rukama černýma od kalašnikovů si rozeberou kresby, na kterých je nebe, slunce, duha a nápisy Sláva Ukrajině či Vraťte se domů živí, a jdou se vybrečet do křoví. To myslím vážně, úplný vodopád emocí. Pak se vrátí a říkají: Poděkujte všem, pozdravujte je a řekněte, že my necouvneme ani o krok. Budeme bít tu svoloč až do konce.

Válečná zóna na mě působí jako území bez pravidel, kde vyhrává ten, kdo má v ruce samopal.

Je složité se tam orientovat a vyznat. Někde je relativně bezpečně a lidé jsou proukrajinsky zaměření, o pár kilometrů dál je to naopak. Často jezdím do oblastí, které sousedí s Luhanským krajem, a tam opravdu záleží, kde se pohybujete. Třeba město Starobelsk – lidé podporují ukrajinskou armádu a modlí se, aby neodešla. Neustále totiž probíhají debaty o nárazníkových zónách, tedy i o tom, že by armáda ze Starobelsku odešla. Z toho mají místní strach, říkají: Hoši vy jste se snad zbláznili, nenechávejte nás tady samotné, oni nás zničí. A jen o pár desítek kilometrů dál je město Nový Ajdar, kde jsou obyvatelé vůči ukrajinské armádě dost agresivní. Zajímavé je, že muži se příliš nevyjadřují, chodí se sklopenou hlavou, a ženy, bábušky a důchodkyně na ukrajinské vojáky řvou a plivou, strašně je nenávidí.

Kde se ta nenávist v lidech vzala?

To je dlouhodobá práce věrchušek Doněcké a Luhanské strany regionů. Nikdy jsem v Doněcku neslyšel: My Doněck, my jsme pýcha Ukrajiny. Tam se vždycky říkalo: Donbas živí Ukrajinu. Takže propaganda, kterou do nich tlačily jejich vlastní elity, zatímco je posílaly do dolů bez pořádného vybavení. Ti horníci umírali po desítkách, ale klepali si na ramena a vyřvávali: „My jsme Donbas, my všechny živíme a všichni jsou nám zavázáni.“

Co se to vlastně s Donbasem stalo?

Před druhou světovou válkou byla Ukrajina velká zemědělská oblast. Většina lidí žila na vesnicích, kde za přirozené autority platili kněz, doktor a učitel. Tedy inteligence. Když Sověti ve 20. a 30. letech přišli na Ukrajinu, jako první odváželi a mučili právě kněží, učitele a lékaře. Z těch lidí se staly ovečky, které nevěděly, za kým běžet a s kým se poradit. S těmi se snadno manipuluje. A přesně to se stalo s Donbasem. Lidem tam někdo navykládal, že bez Ukrajiny jim bude dobře. Elita odtud utekla a teď to tam řídí někdo s kalašnikovem v ruce – a to je asi to, co chtěli.

Vztahy, které se vyvíjely po staletí na základě přátelství, jsou rozbité navždy. Národnostní problémy neexistovaly, dokud někdo na internetu a v televizi neřekl: Hej hoši, v Kyjevě jsou fašisti, pozor na to, braňte se. Nejsou akorát v Doněckém a Luhanském kraji, tam je vše v pořádku. A oni to všechno sežrali i s navijákem. Občas je třeba používat mozek a ne jen konzumovat, co někdo navykládá. Pro ně je bohužel jednodušší věřit vůdci a ne analyzovat a přemýšlet.

Mám pocit, že Rusko dotáhlo k dokonalosti propagandu. Tak pravdu rozmlžili, že je velmi těžké se vůbec orientovat.

Na ruskou propagandu není Ukrajina vůbec schopná reagovat. Všechny ty nesmysly se snaží vyvracet několik jednotlivců, ale neměl by to dělat hlavně stát? Problém je v tom, že na Donbase každou chvíli televize vysílají bludy, jak národní garda ukřižovala chlapečka, jeho mámu přivázala za tank a vozila po náměstí. A místní tomu věří. Fakt nevím, jak na to reagovat, protože když někdo věří takovým nesmyslům, není mu asi pomoci. To je opravdu nebezpečné.

Serhiji, je něco dobrého na této válce?

Co může být dobrého na válce… Jediné pozitivní je snad sjednocení národa. To je vše. Je pro mě nesmírně těžké pochopit, co se vlastně děje. Jsme součástí Evropy a Ukrajinci teď po stovkách a tisících umírají kvůli ambicím několika bastardů. Sakra, tak když chtěli Novorusko, proč se nesbalili a neodjeli do Ruska? Nikdo je tady nedržel. Je to velmi smutné a k vzteku.

Co světlo na konci tunelu, vidíte nějaké? Jaká bude budoucnost Ukrajiny?

Válka jednoho dne skončí, bojovníci se vrátí domů, ale problém potrvá. Ukrajina totiž není jednotná. Ozývají se lidé a říkají: Tak se podívejte, koho to vlastně osvobozujeme, za koho umíráme. Protože když osvobodíme nějaké město, tak osvobodíme i jeho obyvatele, kteří přivázali učitelku ukrajinštiny ke sloupu, plivali na ni a kopali do ní. A Donbas zase bude pod vlivem propagandy řvát: Vy jste fašouni.

Chápu, že válku jste si nevybral, ale aktivně se jí účastníte. Pořizujete přístroje, které pak pomáhají zabíjet protivníka. Co na to vaše svědomí?

Není mi to jedno. Moc dobře vím, že se nejde radovat ze smrti kohokoliv. Jenže ve válce není nic polovičatého, vše je buď černé, nebo bílé. A kdo zabíjí naše vojáky, musí počítat s tím, že my budeme dělat vše pro to, aby zemřel. Nedávno jsme přivezli vojákům do Luhanského kraje termovizi. Byli jsme s nimi celý den, na noc jsme se vraceli zpátky do Kyjeva. Hned ráno mi ti vojáci zavolali, poděkovali a řekli, že už si ta termovize odpracovala, co měla. Vzali ji s sebou na hlídku a jen díky ní uviděli skupinu bojovníků, kteří se k nim ve tmě blížili kukuřicí. Ta je hodně vysoká, takže kdyby tu termovizi neměli, separatisté by je postříleli jako koťata. Ale díky tomu přístroji to dopadlo přesně naopak. Nevím, jak na to reagovat – koupil jsem přístroj, který pomohl zabít lidi. Ale kdybych ten přístroj nekoupil, tak by byli po smrti kluci, kteří brání moji zem. Celé je to obrovský nesmysl. Je mi hrozně smutno, bohužel okolnosti jsou takové a já nemám na výběr. Stal se ze mě smutný komik.

Serhij Prytula vystoupí 23. února v pražské Knihovně Václava Havla na diskusním večeru Rok bez Janukovyče.