Kam zmizely hlasy slavných herců? K čemu vede herecká vzpoura proti dabingovým studiím? Má studia kvůli kartelu vyšetřovat antimonopolní úřad? Proč nikomu nechybí Valerie Zawadská?

V minulém roce prozatím vyvrcholil spor v českém dabingu: herci, stále méně placení dabingovými studii, se rozhodli pod vedením své Herecké asociace nastalý stav zvrátit a nastavit trhu pravidla. Vstoupili tedy do pracovní agentury, která je měla zastupovat a ochraňovat právě jejich pracovní zájmy. Dabingová studia na to reagovala po svém: herce, kteří smlouvu s agenturou podepsali, přestala obsazovat a nahradila je jinými. Klidně i uprostřed seriálové sezony. Diváci se sice bouřili, ale nakonec si zvykli. O tom, co nového se děje v případu nebývalé snahy jedné z tvůrčích profesí zpřehlednit pracovní trh, přišli do Salonu Týdeníku Echo diskutovat herec a šéf dabingové sekce Herecké asociace Zdeněk Hruška, dabingový režisér Zdeněk Štěpán a právník Rudolf Leška.

Pane Hruško, v listopadu jste konstatovali, že pokus zkrotit trh se nepovedl, a oznámili jste, že z agentury odešlo 15 herců a celkově se situace uvolnila natolik, že herci měli mít možnost z agentury odejít, aby mohli pracovat. Jak to vypadá dnes?

Hruška: K dnešku odešlo z agentury pouze asi 25 lidí. Jenom upřesním, že tehdy se řeklo, že kdo chce, může odejít, protože nemá smysl někoho držet v agentuře, která sice původně měla smysl, ale který v tuto chvíli ztratila. Chtěli jsme společně prosadit systém pravidel pro všechna dabingová studia a pro dabing jako takový. To se nám prostě nepodařilo. Jinak změna je taková, že situace u těch, kteří se rozhodli změnu využít a z agentury odejít, se nijak závratně nezlepšila. Obávám se, že teď všecko stojí tak, že ten, kdo měl s agenturou co do činění, si musí posypat hlavu popelem. Většině se do toho asi nechce, takže práce nakonec tolik nemají. No a ti, kdo v agentuře zůstali, protože na dabingu nejsou existenčně závislí, mají této práce opravdu minimum.

Vy jste tehdy tvrdili, že stačí, aby vaši smlouvu podepsalo 252 lidí. Takový počet měl stačit, aby se trh zhroutil. Podepsalo jich 180. O neúspěchu celé věci tedy rozhodlo pouhých sedmdesát lidí. Čekal bych, že dokonce i na zdejším trhu bude potřeba mnohem více lidí.

Hruška: Samozřejmě že tu dabing dělá víc herců, možná tisíc. Ale dělali jsme si průzkum a přišli na to, že těch 250 lidí je ta zásadní kapacita pravidelných kvalitních dabérů, o kterých jsme byli přesvědčeni, že bez nich to nepůjde. Protože herci se dnes k dabingu dostávají těžším způsobem než dřív. Dnešní systém je pro herce bez zkušeností složitý: protože když přijde herec do studia a má na první dobrou udělat roli, zpravidla to nezvládne. Většina menších komerčních studií chce proto zavedené a hlavně rychlé herce. To je jeden z těch problémů.​

Štěpán: Jako dabingový režisér beru herce, které potřebuju, třeba z Pardubic nebo Kladna. Celkově mám seznam nějakých čtyř set chlapů a čtyř set žen. Mezi nimi si vybírám adepty na konkrétní práci, protože třeba teenagera nemůžu vzít na práci pro starší lidi a obráceně. A vybírám si taky podle charakteru a naturelu herců. Tady se ale zasekla studia a tyhle seznamy neakceptují. Když přijdu do studia, mají v něm seznam patnácti lidí, kteří se točí dokola: dvacetiletý dělá čtyřicetiletého a naopak. Na to nechci přistoupit. Takže studio mi sice sem tam ustoupí, ale za velkých potíží. Přesvědčit pravidelně se nechá Disney, tomu na kvalitě záleží. Jinak je to zaseklé. Studia lidi prostě neberou, protože je nezajímá kvalita dabingu. Kdyby byl tlak od diváků, tedy od spotřebitele, bude to jiné, jenže tak to není. Zjistil jsem, že komerční dabing je pro televize pouhá výplň mezi reklamami.

Neznamená to tedy, že zdejší dabing má vrchol za sebou a bude ustupovat?

Štěpán: Dabing je potřebný. Sledovat titulky starší lidé ani děti nezvládají.

Ale vždyť máme národy v Evropě, které sledují titulky neustále.

Štěpán: Ale tam jsou na to zvyklí. Kdežto u nás jsou lidi dabingem už zhýčkaní. Ostatně, já sám, když koukám na film s titulky a jazyk toho filmu neznám, při čtení mi ten film uteče a nemám z něj nic. Dabing je potřebný, problém je, že mizí jeho kvalita.

A to znamená co? Co je to „kvalita dabingu“?

Štěpán: Nejen jeho herectví, ale taky překlady a úpravy dialogů. Dostanu překlad filmu a týden si ho upravuju a snažím se repliky dostat konkrétnímu herci do pusy. Sám si je přehrávám. Když dělám Simpsonovy, vím, že aby Zavřel Homera řekl akorát, musím mu ve větě tři slova ubrat. A Dejdarovi na Barta zase čtyři přidat.

Hruška: Základem kvality dabingu je to, co tu už chybí dlouho a markantně, totiž dramaturgie. A nemožnost, aby si režisér obsadil toho, koho by chtěl. Když režisér nemá možnost vyčerpat celé barevné spektrum hlasů a charakterů, kterými herci disponují, tak na tom kvalita krachuje. Ostatně základ toho, proč je u nás dabingová tradice, je v tom, že ho u nás dělali top filmoví a divadelní herci, to se už dnes potlačuje a ztrácí. A nejenom u nás. Nedávno nám na Hereckou asociaci přišel podnět z Maďarska, kde kolegové vytvořili Unii dabingových herců, kterou reagovali na tamní situaci dabérů. Popsali úplně stejné problémy, jaké máme u nás. Nakonec se zeptali, jestli jim můžeme pomoct a napsat jim, jak je vyřešit.

Tak jste jim napsali, že víte, jak je neřešit.

Štěpán: Byla chyba, že do toho sporu nešli všichni tvůrci dabingu včetně režisérů a úpravců. Odměňování těchto profesích je taky tristní. Přitom když udělám dobrou úpravu, tak on text přečte, aniž ho studoval nebo viděl film. Protože má nachystané a vyznačené pauzy, důrazy atd.

Leška: Proč jste do toho tedy nešli všichni?

Hruška: Byla snaha svolat i režiséry. My jsme režisérům řekli, že Herecká asociace nemůže prosazovat zájmy režisérů, protože jsme zástupci herců. Ale slíbili jsme se za jakékoli režisérské požadavky postavit. Vždyť režiséři jsou na tom vlastně nejhůř, je to druh před vyhynutím. Oni vědí, že jsou nahraditelní.

Štěpán: Režiséři se báli o práci. Měla tehdy zapracovat dabingová sekce Českého filmového a televizního svazu Fites. Jenomže z lidí, kteří dělají režii a jichž je asi padesát, je nás ve Fitesu jenom deset. To usnadňuje studiím tlačit ceny dolů i ubírat čas na práci. Co se dřív dělalo týden, trvá dnes den. Herci to měli jednodušší. Takových, pro něž je dabing existenčně podstatný, byla jenom třetina; zbytek chtěl řešit vzniklý problém. Jenže režiséři jsou v jiné situaci: mizí, odcházejí. Studia pořád shánějí režiséry, chodí za mnou, jestli bych o někom nevěděl. Vím, že třeba Jirka Strach nebo Jirka Mádlík si dabing vyzkoušeli, ale když zjistili, že je to tak těžká a nimravá práce, šli od toho. Kdekdo říká, že by tu chtěl dabing udržet. Ale málokdo se o to snaží – ani v televizi už se nevychovávají úpravci dialogů jako kdysi. Všichni si totiž myslí, že člověk si sedne a všecko umí. Ale to je omyl.

Vaše kancelář, pane Leško, se poradenstvím na vzniku agentury podílela…

Leška: Nepodílela, jenom zastupujeme Intergram (nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů – pozn. red.), takže trochu jsme u toho sice byli, ale jen neformálně. Chci ale říct, že problém, který tu řešíme, je nešťastný a obecný. Jako právník, který se věnuje autorskému právu, vidím, že na trhu je šílený tlak u tvůrčích profesí srážet ceny dolů, zatímco jiné náklady normálně stoupají. Třeba studio nikomu nic zadarmo nedá, nikoho taky nenapadne zavolat dodavateli techniky, aby ji poskytl levněji. Zato u tvůrčích profesí tento tlak vidět je. Obecný problém kultury u nás je v tom, že od tvůrců se očekává, že ji budou dělat zdarma jako své hobby. Takže jsem z akce Herecké asociace nadšený. Ale bohužel když ji zasadím do širšího rámce, podle kartelového práva…

To je co přesně?

Leška: Zakázaná dohoda soutěžitelů. Jsou tu na sobě nezávislí konkurenti, totiž jednotliví umělci, což jsou osoby samostatně výdělečně činné…

Hruška: Je to absurdní, každý herec se v tomhle systému stává benzinovou pumpou.

A co odbory?

Leška: Odbory jsou cesta, jenomže tu nejsou zaměstnanci.

Hruška: Osoby samostatně výdělečné činné nemohou být v odborech. My můžeme být v asociaci, ale asociace nesmí uzavírat kolektivní smlouvy. Je to Hlava XXII.

A co tedy asociace může dělat?

Leška: Celkem nic. U tvůrčích profesí je zdejší situace kolem kartelového práva, myslím, neúnosná. Je absurdní si myslet, že když umělec jedná s kolosem, jako je Prima, má nějakou vyjednávací pozici. V Americe, kde kartelové právo vzniklo, jsou umělci sice nezávislí, ale mají svá sdružení, která fungují jako kvaziodbory. To my jsme papežtější než papež, když říkáme, že to nejde. Asociace u nás sice nemůže umělce zastupovat ve věcech, jako jsou honorářové sazebníky, kolektivní vyjednávání atd. Ale když jsem řekl, že jsem z té proběhlé akce nadšený, musím dodat, že na jejím začátku byla nejspíš Hereckou asociací právně podceněna. Nevím, zda a co se tehdy řešilo s advokátem, ale myslím, že každý slušný by měl vidět, že svádět dohodu herců na kartel, jak se to stalo, nejde. Zapomnělo se třeba na to, že tu je nějaký Intergram, který je ze zákona pověřen výkonné umělce zastupovat a jako kolektivní správce je vyloučen z působnosti kartelového práva. Zákon říká, že dohoda soutěžitelů v rámci Intergramu není kartelovou dohodou. Takže pracovní agentura sice byla chytré řešení problému, ale chytřejší by asi bylo vzít to přes Intergram, jak to dělají třeba muzikanti.

Hruška: To je překvapení! Mrzí mě, že se to dovídám až teď. Když jsme byli nařknuti z kartelové dohody, hledali jsme, co máme dělat. Ale takováto možnost nám nabídnuta nebyla. Přitom ta přes Intergram, který sdružuje všechny umělce, by byla samozřejmě logičtější než agentura.

Štěpán: Problém je, že když se začala prosazovat politika studií mít na všecko málo peněz a času, nevytvořil se hned od nás tlak na zadavatele. Nikdy se nemělo přistoupit na to, že se něco dělá za málo peněz nebo zadarmo. Dělám hodně pro Disneyho, který je ochoten zaplatit dost. A tak se dělají castingy, hlídají a hledají se hlasy, barvy, obsazení, jde to. Když jsem mluvil s polskými kolegy, řekli mi, že peníze jsou, ale že je potřeba si o ně říct. Taky vím, že venku čekali, jak a co si vybojujeme, zadavatelé byli připraveni peníze dát. Místo toho to vypadá tak, že zadavatel pošle nabídku do pěti studií a náhle se objeví studio, které napíše: uděláme vám to o deset procent levněji, než bude nejnižší nabídka.

Leška: Jen si nemyslete, že to v advokacii při soutěžích nevypadá podobně.

Nakonec v těchto debatách to nevyhnutelně směřuje k problému výchovy. Proč se na DAMU ani na JAMU neučí dabing?

Štěpán: Když ještě žil a učil Boris Rösner, přemlouval mě, abych studentům něco o dabingu vykládal. Dělali jsme to přiznaně a veřejně, byl na to seminář. Dneska dělám totéž trochu ilegálně, per huba. Každý rok mám ročník DAMU, za kterým přijdu, řeknu jim něco o literárním a technologickém základu dabingu a pak si studenty postupně beru do studií, aby si to vyzkoušeli. Sbor nebo malou roličku. Jsou z toho nadšení, vždyť jinak se k tomu nedostanou.

Nemělo by tedy být jedním z úkolů Herecké asociace, aby se na školách obor učil?

Hruška: Nevím, jestli by měl být úkol asociace tlačit, co má která škola učit.

Myslím to obecně, přece někde studenti musejí získat základy práce za jevištěm.

Hruška: Ano, ale to se nebavme o dabingu, nýbrž o studiu obecně. Samozřejmě že máme vysvětlovat mladým tvůrcům, čeho se mají vyvarovat. Ale především by tohle měli dělat pedagogové a profesoři. Rösner takový byl, vedl studenty k herectví ze všech stran. Ale takoví nejsou všichni, někteří profesoři, a jmenovat nechci, naopak odbory nebo asociaci shazují. To pak nenaděláte nic. Mimochodem, nechci opomenout ještě jednu věc: možná jsme přecenili prestiž dabingu a troufale si mysleli, že nebude jednoduché naši snahu nějak zamáznout. Spletl jsem se. Nejspíš proto, že dabing je anonymní a je rozdíl, když Ivana Trojana na obrazovce vidíte, a když ho z ní jenom slyšíte. Příklad: Valerie Zawadská je šestinásobná držitelka TýTý, předčila i Karla Gotta. Má unikátní, specifický hlas, okamžitě ji poznáte. Když jsem se jí ptal, kolik si vydělala za poslední rok a půl mimo Českou televizi, bylo to něco přes tisíc korun. Nikomu nechybí, to je strašné.

Leška: Nedá mi to, abych nedodal, že bojkot agenturních herců ze strany studií je kartel jako vyšitý. Kartelová dohoda samozřejmě může být i ústní, takže pokud si třeba zavolali nebo si jen řekli, nebudeme brát agenturní herce, je to zjevný kartel, kterým by Úřad pro ochranu hospodářské soutěže měl přešetřit. Samozřejmě se bude prokazovat hůř, než když chtěla Herecká asociace vyvěsit sazebník na internetu, ale jde v zásadě o totéž chování.

Hruška: Toto jsme samozřejmě s právníky řešili a dověděli se, že postup studií mohou prověřit, ale že základní problém je absence důkazu. Pokusili jsme se tedy nějaký vypracovat a požádali těch sto osmdesát herců, kteří podepsali, aby nám ukázali všechny své smlouvy ze studií za rok před podpisem své smlouvy s pracovní agenturou. A pak za rok po něm. Já sám jsem měl tehdy sto osmdesát smluv, rok nato nic. Jenomže na to se dá říct: Teď jste se prostě nehodil.

Tohle tvrzení těžko obstojí, kdy vás vymění uprostřed seriálu.

Hruška: Ale to je spíš diskriminace. Můžou říct: najednou máte jiné požadavky než na začátku seriálu. Čerstvý příklad Mariky Procházkové. Studio ji chtělo do seriálu, dohodla se s nimi na všem a na konci se zeptala, zda vědí, že je v agentuře. Najednou to byl problém. Přestože byla ochotná snížit svou cenovou hladinu na nabídku studia, dověděla se, že pokud z agentury nevystoupí, roli nebude dělat. Přestože o ni stáli.

Co vlastně členství v agentuře přináší?

Hruška: Nemusíte vyřizovat finanční záležitosti osobně, což je pro spoustu herců nepříjemné. Má to za něj dělat agent. Další výhoda je záruka, že do měsíce máte zaplaceno, co si vyděláte. Bylo tu zvykem studií poslat peníze po třech pěti měsících. Agentura zaručuje, že vám je zaplatí, dá je ze svého a na produkcích si je bude vymáhat sama. Možná i tohle byl jeden z důvodů odporu studií. Kdyby se totiž dostalo ven, že někdo čtvrt roku nezaplatil padesáti hercům, možná zkrachuje. A samozřejmě agentura za vás hlídá dodržování pravidel. To přece dává smysl.