Sledujete-li po jistou dobu domácí debatu o Evropské unii a celém integračním projektu, asi vás též občas zarazí její typické rysy. Z drobných, ovšem stále se opakujících poznámek jsem se proto pokusil vytvořit několik stylizovaných postřehů o evropském diskurzu v české kotlině.

Čtenáře varuji, následující postřehy jsou zcela subjektivní, zaujaté a ovlivněné osobními preferencemi autora – jak ostatně osobní postřehy bývají. A ano, dokonce mohou být označeny za politicky nekorektní, což autor nebude rozporovat a ani se za takovou nálepku nebude zlobit.

Mentalita pasivního zaměstnance

Tedy především: domácí debata o Evropské unii je až na výjimky orientovaná ze zásady dovnitř, na domácí publikum. Snahou jednotlivých názorových křídel není přispět do diskuse celoevropské, nedejbůh ji dokonce ovlivnit. Tím méně pak ovlivňovat rozhodování a uvažování v rámci struktur EU či jiných zemí Unie. Argumenty se tvoří prakticky výhradně pro české voličstvo a vzájemným nálepkováním, zařazováním a označováním se kolíkuje domácí hřiště a rýmují české vnitřní spory. Nad nominálními integračními skeptiky a integračními optimisty tak spolehlivě vítězí integrační ignoranti. Těch je většina nejen v celé populaci, ale paradoxně i v oněch zdánlivě nesmiřitelných táborech. Skeptici budou zkrátka jen tvrdit, že nemá smysl se v EU pouštět „do žádných větších akcí“ (v této zlidovělé filmové hlášce je vše), protože rozumné hlasy a názory budou stejně převálcovány. Optimisté budou v duchu téže hlášky tvrdit, že to též nemá smysl, protože důležité je počkat na to, co vytvoří hlavní integrační proud (případně Německo, což bývá často totéž), a pak se přidat. Ve výsledku pak ale paradoxně nemusí být a také není praktická tvorba národních pozic a vystupování země ve vztahu k ostatním v EU moc odlišné – bez ohledu na to, kdo zrovna určuje tón doma.

Je to zřejmě dáno tím, že jako Češi obecně máme zesílený sklon k černému pasažérství. To jistě funguje kdekoli na světě, vždy ovšem záleží na míře. My máme nemnoho loajality i k čistě domácímu veřejnému prostoru. Tím méně pak logicky k nějakým torzům veřejného prostoru celoevropského. To už je přece pro mnohé úplně jiná, velmi vzdálená planeta, kterou nijak neovlivňujeme, ovlivnit ani nemůžeme, a tím pádem jen musíme jako „zaměstnanci“ a „poddaní“ počkat, jak to vrchnost rozhodne. Jen se neshodneme, jestli ta vrchnost je dobrá, či špatná. Vztah k zacházení s veřejnými penězi s tímto pohledem na svět nepřekvapivě souvisí. Na úrovni obce to jsou ještě spíše „naše“ peníze, na úrovni kraje či státu už hodně, případně úplně „cizí“. A co teprve takové eurofondy ze vzdáleného Bruselu, že?

Tento přístup, který je typický pro elitu bez ohledu na ideologické a politické přesvědčení, znamená, že jako země střední velikosti dlouhodobě hrajeme v EU pod svůj potenciál a možnosti, zatímco i některé menší země hrají významně nad něj. Jak ukazuje příklad vzhledem k Česku populačně menšího Švédska, ovlivňovat debatu a být brán vážně lze i bez přijetí společné měny a účasti v jakémsi beztvarém hlavním proudu, jak stále mnozí doma nechápou. Stejně jako můžete být zcela bez vlivu i jako člen eurozóny, pokud o nic nejevíte zájem.

Otázka je, jestli jste – omluva za to slovo – angažovaný a aktivní člen, který bere členství v klubu za své, a zda máte chuť ten klub ovlivňovat, ať už jakýmkoli směrem. Stejně jako člen společenství vlastníků ve svém domě můžete společné schůze a debaty o použití fondu oprav ignorovat, nebo se jich prostě účastnit. Nemusíte ostatní sousedy milovat, některé dokonce zřetelně nesnášíte, ale vybral jste si bydlení s nimi a rozhodně si můžete vybrat i odstěhovat se, vaše volba. Ale nechodit na schůze jen proto, že se s tímto klubem nechcete dohadovat, nebo naopak vždy v klidu raději doma počkat, jak to dohodnou jiní, jsou neproduktivní strategie. Přenést odpovědnost, zbavit se břemene, nestarat se a pak nadávat je právě nejtypičtější projev černého pasažérství. Je to mentalita pasivního zaměstnance, ne spoluvlastníka. Jakkoli budou mnozí překvapeni, autor tohoto textu má za to, že být aktivním ve společenství vlastníků má smysl – bez ohledu na to, jaký názor máte na jeho smysl a budoucí fungování. Protože ať takový, či onaký, chcete-li něco ovlivnit, musíte se snažit do svého klubu chodit a mluvit – bez ohledu na to, zda aktuálně většina váš směr úvah sdílí, či ne. Nakonec je totiž – ať chcete, nebo ne – průměrný názor klubu nějakým, byť v případě EU velmi nedokonalým, obrázkem o názorech jeho členů.

Kritizovat, co se nás netýká. Jinak mlčet

Výše popsaná orientace debaty „na domov“ má tři praktické efekty. Zaprvé znamená ignorování témat, jež sousedy v EU zajímají. Zatímco se tedy v rámci Unie vedla debata o možném vstupu členských zemí do Čínou založené Asijské infrastrukturní investiční banky (AIIB) a došlo i na třenice ohledně toho, zda má být případný vstup jednotlivých zemí EU do této banky předmětem společné evropské koordinace (a následně po přihlášce Británie nastal nekoordinovaný téměř sprint, kdo ještě stihne v bance jako zakládající člen být), nelze si vzpomenout, že by toto téma bylo vůbec předmětem nějaké domácí diskuse a že by podstatná část elity vůbec tušila, že AIIB vzniká a JE tématem. My jsme si Čínu vyřešili po svém mediálními triky s příchodem jakýchsi domněle významných čínských investic, jejichž výše, i kdyby se ukázala jako realistická, dosahuje tak osminy investic německých v ČR v loňském roce a dvacetiny všech fúzí a akvizic v celé ekonomice. Stejně to nakonec doma u žhavé debaty možná dopadne jaksi v opačném gardu – zda má a může být Čína součástí Evropské banky pro obnovu a rozvoj, o což se sama hlásí.

Podobně zajímavé je sledovat, jak vlastně spíše z domácích důvodů nejprve nepřijímáme a pak zase přijímáme tzv. fiskální kompakt (připomeňme, že šlo o mezivládní fiskální smlouvu vnucenou Německem všem v EU s výjimkou Británie a ČR, a to s cílem uklidnit německé veřejné mínění příslibem, že země budou rozpočtově odpovědnější a budou dodržovat přísnější pravidla, než byla ta vtělená do Paktu stability a růstu). V obou případech je vlastně zpětně těžké dešifrovat logiku jedné i druhé pozice, vyjma zcela nepraktických symbolických bočních efektů pro domo. Nejprve fiskálně obezřetná vláda ke kompaktu nepřistupuje z důvodů spíše procedurálních, pak se k témuž dokumentu přihlásí jiná vláda téže země v době, kdy ale jde už o téměř mrtvý dokument, neboť významné země EU – především Francie – v mezičase deklarovaly neschopnost či neochotu vyrovnat se i s mnohem mírnějšími požadavky předchozího Paktu stability, který měl být kompaktem zesílen a nahrazen. Navíc se v mnoha zemích zasekla ratifikace kompaktu a k němu vstřícná stávající domácí vláda též zřejmě nemá kvalifikovanou většinu na schválení. A teď se v tom vyznejte.

Druhým praktickým důsledkem českého přístupu k evropským debatám je snadnost, s jakou může být libovolné téma „vytěsněno“ či „vytlačeno“ z domácí diskuse prostě tím, že daná oblast, věc, tematika byla harmonizována a přenesena na úroveň panevropskou. V logice domácího přístupu pak už totiž jde o rozhodování „cizí“, „vnější“, a tím pádem pro domácí debatu nezajímavé, protože „neovlivnitelné“. Takto jsem s úžasem sledoval, jak kdysi velmi šťavnatá česká rvačka o nastavení principů domácího systému pojištění vkladů, která bouřila veřejnost, je dnes, jakmile se tato pravidla stanovují panevropsky, jen okrajovou expertní diskusí pro pár čtenářů časopisu Bankovnictví. Přitom pamatujete? Kdysi jsme vedli domácí polemiky o výši pojištěné částky a o spoluúčasti střadatelů. Vypláceli jsme vklady speciálními poslaneckými iniciativami nad rámec dříve stanovených pravidel, zkrátka bylo to politické téma jako hrom. Inu, co je političtější než vklady a peníze? Ovšem dnes, kdy jde o téma harmonizační, už doma nikdo výši náhrady či spoluúčasti neřeší. Ty jsou nám „zvnějšku stanoveny“. A novinky z poslední revize směrnice – třeba že nově již obce a města až na výjimky těch malých vklady pojištěny mít nebudou, zatímco ti, kteří třeba prodají nemovitost a dočasně mají na účtu peněz i přes stanovený limit 100 000 eur, mohou dostat náhradu i vyšší – nikoho ani nenapadne ve veřejné sféře probírat. Přestože to vše jsou politické kompromisy vzniklé v nějaké debatě a u nějakého stolu, kde seděl i zástupce Česka.

Je asi svým způsobem pochopitelné, že každý, kdo rozhoduje, má větší zájem o to, co může přímo ovlivnit, než o to, co je k ovlivnění náročnější a vyžaduje jiné, přeshraniční metody práce. Přesto jsou důsledky této „komunalizace“ celostátního veřejného prostoru fascinující. Souhlasím s těmi, kteří tvrdí, že jde o jeden z nepříznivých důsledků integrace jako takové. Že se skutečně řada debat takto logicky odtahuje od národního veřejného prostoru. Ale jak silný tento proces bude, závisí i na míře zájmu a onoho černého pasažérství na národní úrovni. U nás bych si tipnul, že vzhledem k malému zájmu a naopak silnému černému pasažérství může třeba zavedení eura tuto „komunalizaci“ České republiky a českého veřejného prostoru fakticky dokonat.

Komplementárně spojen s tímto druhým důsledkem je důsledek třetí, vůbec ne paradoxní. Jsou jím mnohem silnější domácí výroky o věcech, které z Česka nemůžeme ovlivnit (vzpomeňte na Řecko a jeho záchranu či bankrot, kde se kdekdo verbálně vyřádil, přitom věc si musela vyřešit primárně eurozóna, v níž nejsme), a mnohem méně zásadní výroky na téma, jak má celý projekt EU vypadat a kam, jak a zda má kráčet. Přitom tam je naopak každá rada drahá a každý zajímavý (i menšinový) názor cenný. A jsou to otázky, které by členskou zemi EU měly a mohly trápit, protože se jí chtě nechtě týkají. Je to fascinující o to víc, že zejména krize po roce 2008 otevřela mnohem širší prostor pro diskusi o EU, řada témat se detabuizovala a řada mýtů padla. Jenže těžší je pronést silný výrok tam, kde budu činit i rozhodnutí, než tam, kde se budu jen škodolibě dívat na rozhodování jiných. A jak už bylo řečeno, výše zmíněné silné výroky míří domů, nemají cokoli změnit za hranicí. Je to součást hry, ale ta hra je příliš často jen naoko.

Přesvědčit ostatní o vlastní víře

Ne, nejsem naivní. Souhlasím, že v případě celého integračního projektu má debata mnohdy nenormální povahu. Spíše než zdravá výměna názorů v ní dominují dosti zabetonované extrémní pozice, které ji ztěžují. Hůř o to, že se nakonec každé evropské téma musí „překládat“ do jednotlivých národních kontextů, protože skutečně panevropský veřejný prostor je z definice velmi malý a takový zůstane. Ale i tak zbývá jednoduchá výzva. Má-li evropská integrační myšlenka pro mnohé její stoupence spíše podobu víry než racionální úvahy a pro popírače víry platí totéž, jen naopak, pak prvním nezbývá než víru lépe a přesvědčivěji šířit a druzí nemohou nic než nabídnout jiné naplnění spirituálních potřeb dnešních věřících, případně přesvědčovat o síle ateismu. Křesťanským misionářům v Jižní Americe nestačilo zatratit místní bůžky a šamany, museli původním obyvatelům přinést jiného, silnějšího Boha. To u evropského projektu nefunguje, jiný Bůh pro dnešní integrační věřící není k dispozici. To je výzva k živé a inspirující spirituální diskusi, která by mohla dát evropskému projektu nový rozměr a směr. A definičně ke všemu spíše skeptičtější Česko může mít teoreticky potenciál (jako tolikrát v minulosti) být epicentrem takové debaty. Tedy nebýt všeho, co jsem o našich evropských debatách napsal výše.

Autor je viceguvernér České národní banky