„Německou propagandu vedl zejména hospodářský attaché dr. Albert. Němci v různých továrnách, zejména továrnách muničních, organisovali stávky, dále bylo organisováno spiknutí proti lodím, dovážejícím Spojencům potraviny, zbraně, střelivo… Naši dozvěděli se dále, že němečtí a rakouští důstojníci z ruského zajetí přecházejí Spojenými státy do Německa pomocí ruských pasů; tyto pasy od ruských důstojníků v zajateckých táborech byly kupovány…“

Náramný výčet: „naši”“odhalovali zlotřilost německých a rakouských diplomatů, odhalili německo-irský a německo-indický komplot proti Anglii, jednání Berlína s Mexikem, německé agenty ve Francii včetně jejich esa, dobrodruha Bolo paši, našli místa, kde se v Americe zásobovaly německé ponorky.

Povídání o stínovém životě politiky z války řečené též Velká nepochází od autora thrillerů, takhle se chlubil literát žijící v iluzi, že „Ježíš, ne Caesar, opakuju – toť smysl našich dějin a demokracie“.

Jmenoval se Tomáš Garrigue Masaryk a cestoval s britským pasem a v britském zájmu pod jménem Thomas George Marsden. Československou bondovku vyprávěl ve své knize Světová revoluce, jak říkal válce. Co vynechal, byla válečná propaganda, s níž dával šířit v anglosaském světě lži o tom, že Rakušané popravují stovky a tisíce Čechů, aby dostal na svou stranu veřejné mínění. Masarykův spolupracovník Emanuel Voska nakukal americkým novinářům, že v Praze, Plzni, Táboře a jinde vypuklo povstání a že rakouská vláda nařídila popravu mimo jiné „sl. Alice Mazaryk a mnoho dalších členů prominentních českých rodin“.

Rakušanům po kroku

A kdo byli ti „naši“? „Pan Voska provedl jednotnou organisaci naší české žurnalistiky v Americe…“ prozrazoval TGM, „zároveň pak navázal intimní styky s americkou žurnalistikou a velmi brzy s americkou vládou samou.“ Voska byl tedy ten, který Masarykovy nápady realizoval. K tomu sháněl peníze, vybíral od Čechoameričanů na „revoluci“ a „organisoval celou soustavu vyzvědačství“.

Málokomu věnuje Masaryk ve svých reminiscencích tolik místa jako právě Emanuelu Voskovi, krycím jménem Viktor, emigrantovi z Kutné Hory. Vyučený kameník a podnikatel intelektuálně nezlobil, rakouský režim rád neměl a TGM mu důvěřoval. Ovládal kumšt mystifikace a nevzrušovalo ho, že bylo možné si skutečnost snadno ověřit například četbou novin.

Tak v listopadu 1919 po návratu z Prahy do Ameriky vykládal Voska reportéru listu New York Times, že v daleké zemi je po bolševismu sotva stopy: „Vysvětlení, proč jsou hospodářské podmínky dobré, leží ve skutečnosti, že se denně zlepšují podmínky politické. Proletariát je v ČSR zcela spravedlivě zastoupen, a tak se ochránil před bolševismem.“ Noviny o něm psaly, že „kapitán E. V. Voska byl jedním z hlavních organisátorů československé revoluce, v jejímž zájmu pracoval u nás (rozumí se ve Státech) a v Rusku a patřil ke generálnímu štábu ve Washingtonu, když Amerika vstoupila do války“.

Mouřenínovy začátky

Voskovi vyčítali hochštaplerství. Když jeden agent pomlouvá druhého, může a nemusí platit zásada, že „na každém šprochu pravdy trochu“. Stejně jako v kartách a v životě, i v této branži rozhoduje „ukázaná, řeči mají prd cenu“. A Voska se měl čím ukazovat, o čemž Masaryk nepochyboval, třebaže po vítězství ho označil za „fantastu neseriosního, bez politického vzdělání“.

Voskova otce zavalil kámen v lomu, když bylo Emanovi šest. Díky státním a obecním příspěvkům pro chudé se vyučil roku 1893 rovněž kameníkem a sochařem. Točil se kolem sociálních demokratů a na jednom z mítinků napřesrok posluchačstvo barvitě informoval o případu jisté dělnice v místní tabáčce, jíž pro malou chybu vzali týdenní gáži.

Policejní úředník ho varoval, že s takovou je na cestě do kriminálu, což si Voska vyložil tak, že „spadla klec“, a přes Brémy odjel do New Yorku. Bylo mu devatenáct, neuměl slovo anglicky, nikoho tam neznal. S prací to bylo zprvu zlé, vyráběl a prodával po hotelích těžítka. Nicméně následujícího roku za ním přijela z Čech nastávající Anna Ročňáková a rok nato i Voskova matka.

Voska sehnal práci v lomu, stal se předákem a v prvním roce nového století se podílel na firmě Voska & Bremer Marble Co. Pronajal si několik lomů a specializoval se na mramorové obklady. Aby mohl financovat svou činnost pro „odboj“, prodal roku 1915 jeden ze svých podniků, pronájem lomu v Kansasu.

Pražský komplot

S rodinou žil v New Yorku a v poměrně rozsáhlé krajanské obci financoval řadu spolkových činností. Vydával noviny Pravda a podílel se na vydávání listu Hlas lidu. Byl členem sociálnědemokratických organizací a předsedal čechoamerické sekci Volné myšlenky. Pokladničil Česko-americkému tiskovému klubu sdružujícímu od roku 1911 novináře českých titulů ve Státech.

Kdy Voska narazil na Masaryka, známo pevně není. Traduje se, že už roku 1902, kdy TGM s manželkou a dcerou pobývali v Chicagu. Profesor pražské univerzity zde přednášel o Slovanech. Další možností je rok 1907, kdy byl TGM s chotí na kongresu unitářů v Bostonu. Jisté je, že v létě 1914, kdy byl Voska v Čechách, se již znali.

Masaryk hledal před emigrací „spojení s přáteli v zemích Dohody“. Ochotného Vosku zaúkoloval: „Jednal jsem s ním napřed o tom, aby krajané v Americe sebrali větší fond, jímž bychom u nás doma pomáhali obětem rakouské persekuce.“ Takhle financování své emigrace formuloval TGM („My totiž musíme se representovati slušně.“).

Voska před válkou sledoval americké Maďary, jak si budují propagandistické zázemí, a českým politikům, s nimiž se v New Yorku setkal, doporučoval pracovat na podobné lobbistické síti. Nedali na něj: většina Čechů doma si tehdy neuměla život bez Rakouska představit a sociální demokraté na to měli též sjezdové usnesení. To Voska a velká část Čechoameričanů v odporu k Habsburkům podporovali s vypuknutím války českou nezávislost ihned.

V létě 1914 se jel Voska podívat do staré vlasti. Jednak obchodně, jednak kontaktovat emigrantské skupiny v západní Evropě, též obhlédnout příležitosti na vybudování tiskové agenturní sítě pro zprávy z českého světa. Nemohl než souhlasit s Masarykovou charakteristikou českého politického života, že „se tu nic neděje“. Což nezměnila ani vražda následníka trůnu Františka Ferdinanda 28. června.

Ve službách TGM

Objel pak jako turista Itálii, Řecko, Turecko a kus Balkánu a začátkem srpna byl zpět v Praze. Z řady schůzek s Masarykem povstala spiklenecká činnost a z ní špionážní ve prospěch cizí mocnosti: TGM se zjevně už v srpnu 1914 rozhodl pro práci na odtržení Čech z rakouského soustátí. Voska vezl s sebou ústní vzkazy a „písemně podány hlavně číslice“.

Předal je v Anglii neformálním spolupracovníkům britské rozvědky, historiku Robertu Williamu Seton-Watsonovi a novináři listu Times Henrymu Wickhamu Steedovi, s nimiž se Masaryk znal z vídeňských poslaneckých časů; oběma připadá lví podíl na získání sympatií pro habsburské Slovany v britské politice. V Chicagu Voska se vzkazy zašel k průmyslníkovi a mecenáši Charlesu Craneovi, s nímž se Masaryk osobně znal, a Američan se stal hlavním financiérem TGM v Americe.

Voska se podílel na vytvoření organizace zastřešující krajanské spolky pod jménem Bohemian National Alliance (České národní sdružení). Sídlilo v Chicagu a sám řídil jeho newyorskou větev. Ze svého vybudoval dobře řízenou soukromou kontrarozvědku sledující činnost německých a rakouských diplomatů a agentů.

Ve službách britských

V létě 1915 začal spolupracovat s rezidentem britské kontrarozvědky, námořním attaché Guyem Gauntem, než jeho roli brzy z velké části převzal William Wiseman, šéf rozvědky pro Ameriku. Jejich protivníky v tehdy neutrálních USA byli Franz von Papen (v roce 1932 krátce říšským kancléřem a pak se vrátí do našeho příběhu) a námořní attaché, kpt. Karl Boyd-Ed. Organizovali diverzní činnost blokující mimo jiné zásobování dohodových států.

Gaunt, který to po válce dotáhl až na admirála, disponoval informacemi od českých telefonistek a sekretářek v zahraničních firmách, přístavních dělníků, hotelového personálu a servírek, dokonce úředníka rakouského konzulátu v New Yorku. Voska měl „důvěrníky“ v Evropě, na Balkáně a v Rusku. Síť měla v Americe osm desítek členů a je pozoruhodné, že se mezi nimi nenašel zrádce.

Začátkem roku 1916 byla Voskova „rozvědka“ zahrnuta do britské špionážní sítě a také z Londýna placena. Voska tvrdil, že se podílel roku 1916 na zmaření irského povstání a že pomohl Britům v Americe s likvidací „indického komplotu“ s Němci (přitom Irové i Indové toužili po tom samém jako Češi…).

Ať je to, jak chce, Britové s ním byli spokojeni. Roku 1917 ho pověřili vybudováním informační sítě v Rusku pod hlavičkou agentury Slav Press Bureau. Měla zlikvidovat již fungující německou síť šířící po sesazení cara chaos a pacifistické nálady. Setkal se tu po třech letech s TGM, nicméně Voska přecenil své schopnosti: v ruských poměrech se nevyznal a Němci trumfovali dovozem Lenina a dalších bolševických teroristů do Ruska. Tím Voskova mise skončila.

Ve službách amerických

Když v prosinci 1917 vstoupily USA do války s Rakouskem, nabídl Američanům své služby. Obdržel hodnost kapitána a v generálním štábu ve Washingtonu zařazení do oddělení rozvědky. Působil ve Francii, Itálii a Švýcarsku, nyní ke spokojenosti Američanů. Je s podivem, že s takovými zásluhami a pověstí u spojenců se v nové republice nenašlo pro Vosku oficiálního uplatnění v diplomacii či podobných zpravodajských institucích. S ohledem na Masarykovo „hodnocení“ lze usuzovat, že zafungovalo pravidlo „mouřenín posloužil, mouřenín může jít“.

V americkém zájmu, ale i TGM, „si vypůjčil“ ve Vídni roku 1919 dokumenty týkající se české politiky Habsburků, prý toho byla tři auta. V Praze je ofotografovali a poslali zpět, něco zmizelo. Odtud pocházely znalosti hradní skupiny o udavačských aktivitách českých vašnostů užívané „podle potřeby“.

Voska v ČSR podnikal a zastupoval americké firmy jako výrobce psacích strojů Underwood a kalkulaček Monroe Calculating Machine Co. Usadil se na Zbraslavi, podporoval svou sociální demokracii a pomáhal uprchlíkům před Hitlerem. Prožil zánik republiky, na jejímž zrodu se tolik podílel. Roku 1939 unikl gestapu a v Americe se dal reaktivovat pro rozvědku. Roku 1943 byl poslán do neutrálního Turecka, kde byl jeho protivníkem starý známý z Ameriky, říšský velvyslanec von Papen.

Po válce se vrátil do Čech. Znovu podnikal, měl pěknou penzi a zůstane záhadou, proč čekal, až ho komunisté seberou. Roku 1950 se stal součástí gottwaldovských krvavých her. Voskovo jméno se připletlo do plejády bolševických jmen jako Slánský, Clementis a Šling, dostal nálepku imperialistického špiona a roku 1954 byl jako bezmála osmdesátník prolezlý chorobami odsouzen na deset let. Před Vánocemi roku 1959 komunisté svolili s přerušením „trestu“ a Čechoameričan Voska zemřel na apríla 1960 doma v rodině.

Příště: Radola Gajda