Tichá lidská odvaha v době heydrichiády nemívá v dějinách stejný rozměr jako otevřený boj se zbraní v ruce. Nacisté vyhlásili tvrdou odvetu každému, kdo atentátníkům jakkoliv pomáhal, jejich čin schvaloval nebo jenom patřil mezi jejich příbuzné. Příbuzné atentátníků hledalo gestapo po celé zemi. A tak je masivní pátrání zavedlo i do vesničky Horní Radslavice na Vysočině.

Právě odtud pocházel otec Jana Kubiše. A v okolních obcích žilo hned několik rodin z rodu Kubišů.

Horní Radslavice, vesnice, kde dnes bydlí pouhá stovka lidí. Tehdy, v létě 1942, to bylo zhruba dvakrát tolik. Gestapo vypátralo v Horních Radslavicíc rodinu Liškových. Aloisie Lišková byla Kubišova teta, Anežka Lišková sestřenice a Josef Liška bratranec. Přímo od práce na poli je odvezli gestapáci z brněnské úřadovny. Dětský pláč Anežčiny dcerky Marušky, když ji nacisté nakládali do auta, mají někteří lidé z vesnice dodnes v paměti.

„Anežka, Josef i Aloisie zahynuli v Mauthausenu. Čtyřletá Maruška se po skončení války vrátila zpět bez své matky, širší rodina se o ni postarala,“ uvádí pamětnice Anděla Jašová. Jména mrtvých připomíná památník před rodným domem.

Kněz jako zachránce

Další Kubišovy příbuzné z rozvětveného rodu (otec Jana Kubiše byl několikrát ženatý) hledá gestapo přes farní matriky. Místní matriky spravuje kněz Jan Dokulil jako administrátor farnosti na faře v Uhřínově u Velkého Meziříčí. Při návštěvách gestapa se tehdy dvaatřicetiletý muž chová naoko velmi horlivě. Hledá v matrikách, dotazuje se v okolních farnostech. Vše s negativním výsledkem, který jako souhrn svého horlivého pátraní předkládá úředníkům gestapa. Horlivému přístupu uvěřili a zastavili pátrání. Ve farnosti Uhřínov žádní další příbuzní Jana Kubiše nežijí, přesvědčil gestapáky farář.

Nebyla to pravda. Kněz Dokulil se úmyslně nezeptal v Horních Heřmanicích, kde žila sestra Anny Liškové Františka Součková, další Kubišova sestřenice. Když odvezlo gestapu rodinu Liškových, čekali v napětí i Součkovi, kdy přijde zatýkání.

„Maminka pocházela z Horních Radslavic, z toho domu, před kterým stojí památník Liškovým. Maminka a teta Anna byly sestřenice Jana Kubiše,“ vypráví syn Zdeněk Souček. Po zahradě rodinného domku Součkových ve vesnici na Třebíčsku pobíhají spokojeně vnoučata. Sám Zdeněk Souček se narodil až v roce 1951. Ale válečné drama rodiny se předává z generace na generaci.

Jeho rodiče čekali, že gestapo přijde každou chvíli. „Maminka s tatínkem žili pod silným psychickým tlakem. Narychlo sehnali fotografa a pořídili rodinnou fotografii u studny na dvoře rodinného domu. Ani nevím, kde ta fotografie skončila,“ vypráví Zdeněk Souček. Za protektorátu bylo pořízení rodinné fotografie pro venkovskou rodinu poměrně nákladnou záležitostí. Ale Součkovi se připravovali na nejhorší a chtěli, aby po nich zůstala aspoň nějaká památka.

Tu vzpomínku si mohli ještě dlouhá léta prohlížet. Stal se zázrak. V atmosféře zuřící heydrichiády a zběsilého pátrání gestapáků po všech příbuzných parašutistů to snad ani jinak nazvat nelze. Gestapo do Horních Heřmanic nikdy nepřišlo. Až později se rodina dozvěděla, komu vděčí za své životy. Faráři Janu Dokulilovi.

„Kněz gestapáky pozval na oběd. Přitom otočil v matrice tři strany, kde byl záznam o naší mamince Františce jako příbuzné Kubišových,“ slyšel vyprávět příběh rodiny Zdeněk Souček. „Zachránil život našim rodičům, ale vlastně i nám a našim dětem,“ řekl syn Marie Součkové Zdeněk. Dnes už třetí generace rozvětveného rodu Součků žije nedaleko Horních Heřmanic.

Až s odstupem desítek let se dozvěděl Zdeněk Souček z rehabilitačního spisu kněze celý příběh záchrany své rodiny. „Ani můj otec, přítel Jana Dokulila, neznal přesný postup, jak se tehdy Dokulilovi podařilo utajit tolik lidí,“ dodává Zdeněk Souček.

Sedm let v úkrytu, zatčen za velezradu

Tady opustíme rodinu Součkových, příbuzných Jana Kubiše. Příběh ale pokračuje. Kněz Jan Dokulil se k němu ještě musel jednou vrátit.

Už v květnu 1945 měl být farář zatčen na návrh místních komunistů za svou horlivou službu nacistům v době heydrichiády. Ano, za horlivou službu. Vyvázne.

Uběhnou tři roky. Přichází únor 1948. A teď už jde o život. Nepatří mezi kněží, které komunistický režim považuje za loajální. A ocitne se na černé listině. Zatčen má být v červenci 1950. Jedou si pro něj na faru. Zachraňuje se útěkem jen ve spodním prádle. Sedm let se skrývá u svých farníků. To oni mu teď zprostředkovaně vrací to, co on dělal za války pro jiné. Když v roce 1953 těžce onemocní, dokonce už na něj čeká hrob, kam má být tajně pohřben. Ale Bůh mu ještě dopřeje čas.

Smrti unikl, komunistům nikoliv. 5. srpna 1957 je zatčen. A už v prosinci se koná v Jihlavě vykonstruovaný proces. Trest za údajné protistátní spiknutí s dalšími katolickými intelektuály zní dvanáct let. Valdice, Leopoldov, Mírov.

Zdraví se mu zhoršuje. A nakonec, jak se poměry uvolňují, je v roce 1965 předčasně propuštěn. Záhy zažádá o rehabilitaci a obnovu procesu.

Ochránce rodiny Ludvíka Svobody

A tady se Jan Dokulil vrací i do doby okupace. Před rehabilitačním soudem v Brně v roce 1967 svědčil i otec Zdeňka Součka. „Matně si vzpomínám, že otec u soudu v Brně byl. Ale je to moc let,“ řekl Zdeněk Souček.

Kněz říká, že aktivně a horlivě „pátral“ po příbuzných Jana Kubiše jen tam, kde žádní příbuzní nežili. Před odvetou nacistů kněz Dokulil nezachránil jen příbuzné Jana Kubiše z Horních Radslavic.

Jako svědek u rehabilitačního soudu vypovídá i Irena Svobodová, manželka budoucího prezidenta republiky Ludvíka Svobody. Když totiž na východní frontě velel československé jednotce, pomáhal ukrývat kněz i jeho rodinu. Irena Svobodová vypověděla, že na faře v Uhřínově Jan Dokulil morálně posiloval farníky při zpovědi, když jejich jednání označil jako čin správných Čechů.

Armádní generál Svoboda zasílá soudu písemné prohlášení: „Zasloužil se tím nejen o záchranu mé manželky a dcery, ale také o to, že nepadly do rukou gestapa desítky, nejméně 40–50 osob, účastněných na ukrývání členů mé rodiny,“ píše na knězovu očistu.
Rehabilitační soud očišťuje 31. srpna 1967 kněze Dokulila od všech obvinění. Od ledna 1968 až do své smrti v roce 1974 je administrátorem na faře ve Svitávce na Blanensku.

Odvahu kněze Jana Dokulila jako by pohltila skromná víska na Vysočině, přezdívaná pro svoji romanticky kaskádovitou polohu „Betlém Vysočiny“ . V tomto malém betlémě „napsal“ kněz Jan Dokulil jednu velkou kapitolu velké tiché odvahy.

Autor je spolupracovníkem Týdeníku ECHO