KOMENTÁŘ

Skončí koronavirus jako AIDS?

KOMENTÁŘ
Skončí koronavirus jako AIDS?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Je už to víc než třicet let, co slavná americká liberální (tehdy to slovo mělo ještě význam) esejistka Susan Sontagová napsala známou esej AIDS a jeho metafory (česky vyšla v roce 1997). Bylo to v roce 1989, zhruba v době, kdy na Západě panika kolem této choroby a jejích obětí vrcholila. Sontagová tehdy docela provokativně napsala: Je nanejvýš žádoucí, aby se obávaná nemoc jevila jako obyčejná.

Sontagové šlo o to, že společnost se musí s AIDS naučit nějakým způsobem koexistovat, což znamená chápat AIDS nikoli jako fatální záležitost, která společnost ochromí a zbaví ji chování, jež patří k jejím hodnotám, ale jako – nemoc, před kterou je nutné si dát pozor a něco s ní udělat. Tehdy šlo i o to, aby řeči o morální zkaženosti osob nakažených AIDS, jimiž zpočátku byli především homosexuálové a narkomani, byly odkázány do politického i lidského suterénu. Nepomáhalo to nejen jim, ale ani ostatním.

Fenomén masové nemoci je samozřejmě vždy obalen vrstvou významů, které ji neumožňují chápat jen v její obyčejné“, biologické a medicínské podstatě. Nemoc je i kulturní jev, takže prochází procesem semiózy“, to znamená, že se stává jevem-znakem, bere na sebe podobu tradičních metafor (morová rána“) nebo těch, jaké jim daná doba a její duch vtisknou (už tehdy se o AIDS říkalo, že je to globální epidemie konce tisíciletí“). AIDS byl a je přitom ze své podstaty – to znamená svým spojením se sexualitou a tím, že k sobě váže pohlavní akt s nebezpečím smrti, rozkoš se zmarem – nemocí nesmírně mýtotvornou. Je chorobou, která jako by ještě něco důležitého znamenala a nesla nějaké poselství. Tehdy tomu podléhaly i docela racionální mozky. Ale můžeme teď, po třiceti letech, říct, že skutečně měl AIDS nějaké poselství? Když, tak: ano, buďte opatrní a chovejte se rozumně, ale to platí vždycky.

Sontagové šlo o to, aby se moderní společnost byla schopna naučit nějakým způsobem s nemocí koexistovat, což znamená chápat AIDS nikoli jako fatální záležitost, týkající se navíc hlavně těch druhých, tedy jakýchsi „rizikových skupin“, jež je nutné izolovat, nýbrž jako aktuální nebezpečí pro všechny. A pokud se to hned nezdaří, je alespoň nutné naučit se s ní a s tím nebezpečím žít – což znamená v krajním případě i zemřít.

AIDS je samozřejmě dál těžkou nemocí, která ročně spolyká tisíce obětí, přesto se s ní obecně již nespojují tak hororové a děsivé významy jako na jejím počátku, kdy bigotní představa „trestu božího“ se doplňovala s vizí sodomistických orgií, jež tento „teploušský mor“ údajně vyprodukovaly. Po třech desetiletích života s AIDS je vnímání této nemoci mnohem střízlivější a věcnější. Za léta své zjevné existence se pohled na nemoc AIDS – která vlastně ani „pravou“ nemocí není, nýbrž je možností všech jiných chorob – výrazně proměnil. V USA a v západní Evropě si dnes už jen naštěstí málokdo dovolí o této nemoci mluvit jako o „trestu za prostopášnost“ či jako o „odplatě za zvrácenost a hédonismus“. Je to jeden z docela optimistických případů, jak se Západ umí vyrovnat s hrozbou. V poslední době spíš vzácných.

Tak to třeba bude i s koronavirem. Není to kletba, není to trest, když člověk onemocní, není to nic trapného a fatálního. Vakcína sice ještě není, ale dobrá léčba existuje. A prevence taky. Buďte informovaní, nepodléhejte panice, držte se zdravého rozumu. A čtěte staré knihy a eseje. Psali je chytří lidé. Třeba Susan Sontagová.

 

27. září 2020