Putinova agrese na Ukrajině přinesla prvního vážného dobrovolníka z řad české umělecké prózy. Spisovatel Jan Němec, autor románů Dějiny světla (2013) a Možnosti milostného románu(2019), píše na předsádce své nedávno vydané povídkové knihy Liliputin: „Válka ve mně probudila vztek. Vztek psát. Vysedával jsem u zpráv a záviděl reportérům, že jsou u toho. Ale v určitou chvíli jsem začal vnímat i to, co ve zprávách není. A jak to tam není. Zkusil jsem tedy prověřit, co v této chvíli svede literatura: bez odstupu času, s odstupem několika set kilometrů.“

Výsledkem toho „vzteku psát“ je pět povídek, které jsou, „všechny o válce, ale ne vždy je zřejmé, kdo je vlastně nepřítel“. Co toto poněkud tajuplné vyjádření znamená, se pak čtenář pokouší rozluštit, v čemž mu autor moc nepomáhá. „Vztek psát“ je samo o sobě také divné vyjádření: vztek máme na něco, v tomto případě je asi zjevné na co či na koho, ale autor tím myslí spíš silnou emoci, možná „vzteklou“ chuť nebo potřebu psát, ze které pak plyne nějaká podoba toho psaní. Asi bychom očekávali, že vášnivá a rozhořčená. Zajímavé přitom je, že ony povídky jsou všechno jiné, jen ne emocionální či přímo „vzteklé“, spíš jaksi odtažitě chladné a konstruované, jakoby sestavené a vyrobené právě bez silnějších emocí a citových pohnutek. Ty nahrazuje úmysl a odhodlání se předvést, jak dovedně autor uchopil právě tuhle aktuální látku a co je schopen s ní udělat. Jsou to na poměrně slušné úrovni prováděná stylistická cvičení ve cvicích, které si autor dobrovolně zvolil, ale které nejsou jeho skutečnou a vlastní sestavou.

Jsou to povídky šustící tezemi a chutnající po umělotině a nic na tom neznění, že autor se snaží vymáchat je v naturalismech (popisy sexuálního chování ukrajinských teenagerů, o kterých zajisté mnoho autor ví) a zdrsnit je v duchu řekněme Mechanického pomeranče nebo Prezydenta Krokadýlů. Němec je povahou senzitivní lyrik, a když jeho čtenář čte větu „sedla si na něho a musel jí lízat řiť, pak se vztyčila a zvysoka ho pochcala“, sykne poněkud bolestí. Jde mimochodem o to, že chlapec ztratí panictví v okamžiku, kdy umírá jeho malá sestřička, takže se asi hodí trochu toho perverzního sexu. Ostatně je mi záhada, kde se u současných mladých spisovatelů a ještě spíš spisovatelek, většinou slušně založených občanů a občanek, bere nutkání k takovým přepjatostem.

Němec tedy píše, že „ne vždy je zřejmé, kdo je vlastně nepřítel“. Pravděpodobně tím nemyslí nepřítele v politickém smyslu, nýbrž nepřítele jaksi existenciálního, i když tomu také není moc rozumět. Ve čtenáři při četbě povídek spíš hlodá podezření, že největším autorovým nepřítelem je jeho ambice napsat knihu o něčem, o čem toho logicky moc neví a s čím nemá jinou než zprostředkovanou zkušenost. Co si tedy jen (jakkoli angažovaně a v rámci možností poučeně) představuje, aniž má reálnou možnost si na to sáhnout a prožít. Samozřejmě že spisovatel může psát o čemkoli a přímou zkušenost může nahradit fantazií, představivostí nebo třeba důkladnou rešerší či svědectvím účastníků, vždyť historická próza nebo dobrodružná literatura by jinak nemohla vůbec existovat. Ale tohle není ten případ. Němcovy povídky jsou zasazeny do ukrajinské válečné reality, kterou autor modeluje, jako by se v ní dobře vyznal, přičemž úroveň té znalosti spočívá na dobré vůli (či naivitě) čtenáře takovou expertizu připustit.

Pokud tedy připustíme, a to bychom rádi, že právě Jan Němec se vyzná třeba v poměrech v charkovských kanálech, kde živoří mladí narkomani, čichači lepidla (povídka se jmenuje Lepidlo), které právě překvapí válka, pak ano, můžeme být spokojeni. Pak se třeba i čtenář nediví, že charkovské „děti ulice“ mluví jako teenageři z Prahy (či jako postavy z próz Jáchyma Topola) a působí trochu jako divočejší skautská družina, která se pak dá na odboj, když nejdřív nepozná v televizi svého prezidenta. Jenomže člověk a čtenář tuplem je tvor podezíravý a říká si, hrome, kde k tomu ten Jan Němec přičichl? Nebo že by to byla rafinovaná parafráze Fadějevovy Mladé gardy? Ale jaké má důvody, že si vybral takové hrdiny? Co ho k tomu vedlo? Dá se mu to věřit, když píše o drsných poměrech v charkovských zařízeních pro mladé delikventy? Nepochybně jsou hrozné, asi by se tam nikdo nechtěl dostat, ještě že to udělal autor za nás. Ale když ti jeho drsňáci najednou třeba promluví jako ústavní soudci, trochu znejistíme: „Trest by měl bejt přiměřenej provinění, jinak se ze spravedlnosti stává ještě těžší zločin,“ říká třeba týraný narkoman Denis. Mimochodem, je to pravda? Dá se to takhle říct? Nebo je to taková ta pravda, která se říká, protože dobře zní a něco se říkat musí?

Podobné prostředí, ve kterém se Němcova autorská imaginace suverénně pohybuje, je bombardovaný a obléhaný Mariupol. V povídce Akvárium se dostáváme mezi mladé obránce Mariupolu, které autor nechává promlouvat opět jazykem pražské mládeže (nejde samozřejmě o to, že by měli mluvit ukrajinsky, ale jisté „odcizení“ tím vzniká), a splétá s nimi krkolomně konstruované melodrama se symbolem akvária, ve kterém nejprve umřou rybičky, pak se z něj bere voda, a když dojde, poslouží nakonec jako rakev pro malou sestřičku. Je to opět umně sestrojená konstrukce, imitující dospívání v dystopickém prostředí obléhaného města. Chce to být nepochybně působivé a jaksi burcující (opravdu: mladí a válka, to není nic pěkného), ale trochu skeptičtější čtenář se nemůže zbavit pochybností a říká si, jak na to všechno náš pan spisovatel přišel, kde to všechno vzal či jestli to není přece jen poněkud troufalé a zároveň jaksi chtěné a odvozené. Potom se dost ošívá a říká si, zda právě tohle je látka, která musí, jak spisovatel píše, projít „prověrkou“ jeho literatury. A co se tu vlastně asi tak „prověřuje“? Že ti lidé trpí a že byli a jsou cílem obrovského agresivního barbarství? Nešlo by to vyjádřit třeba jinak než fantazírováním od počítače? Co třeba by na takovou povídku, kde hraje takovou roli akvárium, řekl někdo, kdo tehdy v obleženém Mariupolu byl?

Ale ne že by nás Němec nevaroval. První povídka Sabotér je opravdu takovým testem, jestli se čtenář pustí do díla dál. Začíná tím, že muž, nejspíš našinec, jednoho večera („kdyby počkal do rána, nevyrazil by vůbec“) nastartuje automobil a jede s ním do Kyjeva. Proč? Protože začala válka a on tam musí jet. Zdlouhavě se tu popisuje, jak tam jede, jak řídí, jak někde bere benzin, co mu ukazují signálky na palubní desce, co u toho poslouchá, jaké to asi je, když jede takhle v noci v autě, kde má všechny to odcizené či existenciální pocity navozující umělé technologické vymoženosti – a přitom jede do války. Líčení jízdy se vleče a vleče, nakonec auto dojede do Kyjeva, tam zaparkuje a sabotér (pořád ale nevíme, co vlastně sabotuje) jde „najít frontu, do které se postaví, než si ho spletou se sabotérem“. Tím povídka končí. Ještě je tam tajuplný dovětek, že „člověk v pětačtyřiceti musí sabotovat sám sebe, chce-li přežít“. Nevíme, jestli se taková formulace týká pětačtyřicátníků obecně (je to výzva k zlepšení životosprávy, nebo naopak k sebedestrukci?), nebo jen toho melancholického šoféra, a víc se už nedozvíme. A nyní nastává zkouška, jestli tedy přiznáme, že taková věc, že člověk jede nocí a blikají mu signálky, má nějaký hlubší smysl. Jsme v rozpacích: muž řídí, nic zvláštního se neděje, jen se tedy jede nocí na východ a za chvíli bude v Kyjevě, kde začala válka… To přece musí mít hloubku a asi i nějaký filosofický smysl, nejspíš smysl an sich. Pravděpodobně je to tedy symbolický obraz naší doby, něco jako že noc je netečná Evropa a že člověku nezbývá než tou nocí projet a dojet do Kyjeva, kde se právě „přepisují dějiny“ (řidič si na začátku pustil podcast Přepište dějiny), a určitě je tam toho víc. Anebo to může být také úplně jinak. Jak se tam píše: „Copak o tom něco věděl? S tím se teď bude muset smířit, že neví o ničem. Tím méně o sobě. To by byla první dobrá zpráva.“ Takže první dobrá zpráva je, že řidič o sobě nic neví? Znamená to něco? Je dobrá zpráva, že o sobě nic nevíme? Má to něco znamenat? Anebo na takovou hlubokomyslnost nemáme buňky a myslíme si spíš, že povídka má hlavně mít nějaké náležitosti, tedy nějakou výstavbu, vývoj a zakončení, jímž není jen to, že prostě skončí, v tomto případě se někam dojede, aniž k něčemu dojde. Nebo se máme smířit s tím, že literatura vyššího typu dnes vypadá takhle, tedy jaksi z podstaty nehotová a nedovařená, vyžadující, aby si ji čtenář dochutil a dopekl, tedy jaksi domyslel, co tím chtěl autor říct?

Ten čtenář to po sobě nyní čte a trne, protože to vypadá, že o Janu Němcovi píše jenom špatně, což nebyl jeho úmysl. Neboť je v něm něco dost dojemného a upřímného. Jeho vůle „být spisovatelem“ a myslet to s literaturou vážně je až odzbrojující a člověk by ji měl ocenit. Jenom možná by se, jak to říct, neměl tak snažit. Ale asi to nejde jinak.

Jan Němec: Liliputin. Povídky z války, Host 2022, 164 str.