Vánoce opět budou rekordní. Dárky a zásoby na svátky se podle obchodníků nakupují už od října a předem je jisté, že tržby maloobchodu překročí za poslední čtvrtletí 300 miliard. Dalších víc než padesát miliard Češi utratí v restauracích a příjmy okolo 130 miliard očekávají obchodníci s automobily. Hranice půl bilionu bude pokořena, užijeme si o čtvrtinu víc než při prvních bohatých Vánocích v roce 2015. Požadavky na konzum připomínáme příběh rybářovy ženy z pohádky bratří Grimmů.

Češi mají geny chudé venkovanky, které byl málo i císařský palác, to dobře vědí ekonomové i politici. Není divu, že se předseda vlády prosadil slibem „Ano, bude líp“. Potěšit veřejnost chtěl před svátky také guvernér centrální banky Jiří Rusnok. V Blesku slavnostně oznámil, že se tuzemská kupní síla během posledních pěti let „svižně přibližuje evropskému průměru“. Když to tak půjde dál, za dalších pět nebo sedm let průměr Evropské unie doženeme. Protože naši sousedé v Německu a Rakousku jsou podle příjmů obyvatel nejbohatší v Unii, tak to bude chvíli trvat, než doženeme také je. Ovšem do patnácti let se můžeme mít stejně dobře jako Němci, míní guvernér. Nějakou krizí se to může maximálně oddálit.

Výroky guvernéra Rusnoka patří do řady, kterou zahájil koncem roku 1989 vicepremiér Valtr Komárek tvrzením, že Češi doženou Rakousko za deset let a že se západoněmecká marka bude měnit za tři koruny. Nadšení demonstranti tomu tehdy věřili, jak svědčí populární heslo „Za premiéra Komárka bude koruna jak marka“. Také Valtr Komárek byl zkušený ekonom a jistě své výroky myslel trochu jinak. V zásadě řekl, že koruna v Česku má vyšší kupní sílu než marka v Německu a že se jejich kurz může postupně vyrovnávat s tím, jak se zdejší hospodářství bude zotavovat po neúspěšném experimentu státního socialismu. Lidé však slyšeli, co chtěli slyšet, a politici od té doby vědí, jaké zářné perspektivy před nimi kreslit. Občas dojde k frustraci srovnatelné se současným hnutím francouzských Žlutých vest, když náhlá krize vzestup konzumu zastaví. Noví politici ale záhy opráší stejné sliby.

Komárkova předpověď vyšla v tom ohledu, že ve srovnání s markou a posléze s eurem začala koruna posilovat. Tempo však nebylo a není závratné, proto marka za tři koruny, tedy euro za šest korun, zůstává v nedohlednu. Zdejší kupní síla může ve srovnání s cizinou růst také rychlejším zvyšováním platů, což se také průběžně děje. Platilo to zvláště od začátku devadesátých let až do konce minulého desetiletí. V roce 1993 byla zdejší průměrná mzda v přepočtu na úrovni 172 eur a nedosahovala ani desetiny německé mzdy, která tehdy v přepočtu na eura překročila hranici dvou tisíc. Z té doby pocházejí legendy o bavorské polévce, která pro české turisty znamená nedostižný luxus. V roce 2011 byl český průměrný plat těsně pod tisícem eur, což znamenalo třicet procent průměrné německé mzdy. Pod třiceti procenty setrvali Češi ještě loni a výraznější změnu přinesl až letošní rok. Už před jeho koncem lze odhadnout, že reálné mzdy vyrostou o víc než šest procent, tedy nejvíc za posledních dvacet let, zatímco v Německu jen o procento. Ovšem stejně zdejší průměrná mzda nedosáhne třetiny té německé. V praxi to znamená, že si Češi polévku za dvě tři eura už mohou dopřát. Jejich nájezdy v pohraničí se také staly pevným zdrojem tržeb obchodních řetězců. Přesto nákupní zvyklosti většiny z nich připomínají důchodce, kteří loví slevy v tuzemských obchoďácích. Za čtvrtstoletí se to zlepšilo, ovšem vyrovnat se opravdu bohatým národům nejspíš vyžaduje víc než Rusnokových patnáct let.

Kdy dohoníme Němce

Srovnání průměrných mezd podle statistických úřadů zneklidňuje ještě něčím. Jako kdyby snaha Čechů dohnat v konzumu Němce mohla posloužit za ilustraci známého paradoxu o Achillovi a želvě. Antický filozof Zenon v něm tvrdil, že ani tak vyhlášený běžec, jakým byl Achilles, nemůže dohonit želvu. Než proběhne trasu, kterou za želvou zaostává, želva odleze zase o kus dál. Než Achilles doběhne tento kus, želva je zase dál a tak donekonečna. Českým Achillům také roste ekonomika i mzdy rychleji než německým želvám, ovšem Němci se stále nechtějí zastavit. Další problém je v tom, že rosteme z menšího základu. Průměrnou mzdu měli Češi v roce 1993 o necelé dva tisíce eur menší, a i když jim od té doby nominálně vyrostla pětkrát, po letošku bude o 2600 eur nižší oproti Němcům, kterým nevyrostla ani dvakrát. Dokonce v letošním mimořádném roce se rozdíl sníží jen o 25 eur, a kdyby se zdejší výborný rok měl opakovat, na německé úrovni budeme za sto let.

Není divu, že Rusnok v optimistickém proslovu k čtenářům Blesku nepřipomíná, jak se nevyplnily Komárkovy prognózy. Když potřebuje vysvětlit, že občané Česka budou za patnáct let konzumovat stejně jako Němci, ačkoli proti nim dnes mají sotva třetinové příjmy, zvolil důmyslnější metodu. Člověk by neměl cestovat za hranice, zní hlavní předpoklad této metody, stačí spolehnout se na výpočty z Bruselu. Experti Eurostatu vypracovali model, který srovnává výkon ekonomiky podle kupní síly. Češi sice mají nižší hrubý domácí produkt (HDP) na hlavu než výkonnější národy na západě Evropy, za vydělané peníze si však pořídí relativně víc zboží. Podle tohoto modelu není průměr Evropy pro Čechy opravdu daleko. Loni jsme v přepočtu na hlavu a kupní sílu dosáhli 89 procent průměrného evropského HDP, tedy o 16 procent víc než koncem minulého století a o pět procent víc než v roce 2013. Pokud nepřijde krize a udržíme svižné tempo posledních let, můžeme být za deset let skutečně na průměru. V tom má guvernér pravdu, ovšem model přepočteného HDP je příliš krkolomný. Nepochybně slouží svému politickému účelu a ukazuje, že se rozdíly uvnitř Evropy zmenšují, s realitou a spotřebou obyvatelstva však mnoho společného nemá. Třeba přehlíží, že některé země o část HDP přijdou v dividendách cizích investorů. Česko je v tomto směru vedle Irska unikát, a jak vypočetl Nejvyšší kontrolní úřad, loni se do jiných zemí přesunula částka ve výši 300 miliard, tedy 6,14 procenta domácího produktu. Česko je zároveň průmyslovou zemí, která musí víc vydělaných prostředků investovat do dalšího rozvoje výroby. Pokud se tedy v průměrné evropské zemi přelijí do spotřeby tři čtvrtiny vydělaných peněz, v Česku sotva dvě třetiny.

Tuzemskou spotřebu proto lépe ilustruje jiný model, který se jmenuje „aktuální individuální spotřeba“ (AIC). V něm Češi dosahují osmdesáti procent evropského průměru, a pokud by se v něm zlepšovali jako v posledních pěti letech, dostanou se na průměr Evropy nejdřív za dvacet let. Naše kupní síla dosahuje dvou třetin kupní síly Rakušanů, ovšem pokud nepočkají, stejně se jim nevyrovnáme dřív než za padesát let.

Toman to zařídí

Modely Eurostatu připomínají, že si lidé v chudších zemích koupí víc za stejné peníze, pokud ovšem nejezdí přes hranice. Za jídlo zaplatíme 85 procent částky, kterou zaplatí průměrný Evropan, náklady na bydlení jsou šedesát procent evropského průměru, alkohol je v obchodě o čtvrtinu levnější, v restauraci o polovinu. V posledních pěti letech se cenová úroveň východní Evropy přestala přibližovat Západu, proto výhodu laciného zboží jen tak neztratíme. Přesto se v nižších východních cenách skrývá zrada.    

V létě nastal poprask mezi chovateli koček, kteří kupovali granule přes internet od renomované evropské firmy. Najednou se granule přestaly vozit z Německa a byly nahrazeny dodávkami z Polska. Na potravu s vyšším obsahem sóji reagovaly domácí kočky tím, že přestaly žrát. Některým chovatelům nezbývalo než nakupovat v kočičích supermarketech za německými hranicemi. Zaplatili dvakrát víc, než v období, kdy ještě šlo objednat německé granule prostřednictvím internetu.

Kočičí historie ukazuje v malém velké potíže, které mají zdejší spotřebitelé s kvalitou potravin obecně. Najdou se lidé, kteří za hranicemi kupují lepší pečivo, mléčné výrobky i zdravou výživu, protože jim vyšší cena nevadí. Také pod tlakem Čechů vytáhla komisařka Věra Jourová do boje za lepší potraviny v tuzemských supermarketech. „Navrhli jsme zákaz dvojí kvality stejných značek potravin. Budeme o tom jednat a já budu zastávat tvrdá stanoviska. Můj záměr je dostat to z trhu pryč,“ kritizovala Jourová počátkem prosince jídlo horší kvality pro spotřebitele z Východu. Má podporu ministra zemědělství Miroslava Tomana, který tvrdí, že se zlepšením kvality nezvýší cena. Je možné předpokládat lidumilné sklony obchodníků, kteří začnou prodávat za stejnou cenu lepší zboží, zatím však platí, že nižší východní ceny skrývají horší kvalitu. Češi mohou za pár desítek let dohnat v objemu konzumu Němce, pokud však obchodníci neposlechnou ministra, budou muset ještě připlatit za kvalitu.

V základě příběhu o nezadržitelném přibližování konzumu na západní úroveň je představa, že budeme pracovat stejně jako dosud – a automaticky se dostaneme na úroveň těch, kteří nezažili krach socialistického experimentu a na současný blahobyt pracovali v přísném kapitalistickém režimu o čtyřicet let déle. Ještě horší je představa, že budeme víc makat a tím sblížení se Západem nějak urychlíme.

Zbývá otázka, co budeme chtít, až doženeme Němce a staneme se nejbohatším národem Evropy. Třeba se budeme snažit, abychom dohnali a předehnali také Američany nebo arabské šejky. Tak zní ostatně poučení z pohádky bratří Grimmů. Pro rybáře bylo neštěstím, když zlatá rybka plnila jedno přání jeho ženy za druhým. Nakonec jí nestačilo být papežem a poslala manžela k moři ještě jednou. „Do hlubiny padá síť, do té se mi, rybo, chyť. Moje žena, Ilsa předrahá, rybího vděku si žádá!“ pronesl obvyklou formuli a upřesnil: „Moje žena chce být Bůh.“ Na to ryba odvětila: „Jdi domů, je tím, čím je.“ Když se rybář vrátil domů, byl to opět domov. Jeho žena seděla ve staré chýši, a pokud neumřela, sedí tam dodnes.

Kdyby se konec rybářova příběhu překlopil do současných reálií, už by zvyšováním konzumu k růstu HDP nepřispíval, vzestupu ekonomiky by nepomáhal ani tím, jak by se snažil na vyšší konzum vydělat. Opět by však mohl být šťastný.