Román, který nervově slabší nazvali fašistickým

Proč pes nezaloží koncentrák

Román, který nervově slabší nazvali fašistickým
Proč pes nezaloží koncentrák

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Román Davida Zábranského Za Alpami začíná ostrou lekcí ze současné komunikativní techniky. Vystupuje v ní Čechoněmec Mathias a jeho mobilní aplikace Tinder, jíž se seznamuje s budoucími sexuálními partnerkami. Je devátý listopad 2016, v Americe zrovna vyhrál volby Donald Trump, a Mathias, který má byt na Letné, sedí v baru kina Oko se studentkou Dominikou z Moravy. Mathias zrovna dává Dominice lekci, jak jsou Češi zaostalí, neboť jsou „hermeticky uzavření ve svém češství“. Jedinou šancí, jak se z toho dostat, „je šukání s cizinci, fucking with strangers“. Zda to na Dominiku zafungovalo, se dozvíme o tři sta stránek později. Do té doby musíme zatnout zuby a vydržet.

Za Alpami je třetí velký román Zábranského a myslím, že první, který se dá dočíst – nevěřím těm, kteří tvrdí, že přečetli do konce jeho předchozí díla Slabost pro každou jinou pláž a Martin Juhas čili Československo, i když o nich třeba i psali. Zde jde o text vypravěčsky mnohem soustředěnější, ukotvenější v prostředí, které autor přece jen nějak zná: předtím to bylo psaní svévolného typu, kam mu duch zavlaje. Tady je patrné, že autor chce něco říct, něco má opravdu na mysli, o něco mu jde. Tomu odpovídá i „drive“ v podání, které je svižné, psané vzdušným a vypsaným stylem, nerozlévá se do nekonečné rozbředlosti, což sice Zabranskému permanentně hrozí, ale drží se základních formálních mantinelů, jež si určil.

Zábranského zvláštním darem, bohužel danajským, je výjimečná schopnost zaznamenávat myšlenkové pochody, které by za normálních okolností střídmější autor potlačil nebo by mu přišly komické – a tak by je i podal. - Foto: Wikimedia Commons

Tou formou je dvougenerační rodinná sága, která zahrnuje minulých čtyřicet let, tedy zhruba od 80. let do současnosti, v níž hraje důležitou roli migrace. Sledujeme osudy české emigrantky v Německu Kateřiny (Katherine) Walterové a potom jejího syna Mathiase, jehož německo-česká identita je velkým tématem knihy. Kateřina uteče z Československa v roce 1977 společně se svým partnerem Janem Rabasem, se kterým se brzy rozejde (hraje v tom jistou roli porno, které pak hraje roli ještě v lecčem), provdá se za příslušníka německé vyšší střední třídy Clemense Waltera, bydlí ve vile ve Wiesbadenu, jezdí do Davosu a posléze se stane docela úspěšnou německou spisovatelkou – ukázky z „jejích“ knih vzbudí poněkud údiv, jak se jí to mohlo podařit. Z jejich syna Mathiase vyroste v druhém díle knihy pozoruhodná kombinace technofreaka a špičkového lékaře, který ve třetím díle dá medicíně i Německu vale a věnuje se dekadenci v Praze, jak jsme viděli na začátku. V tom životním obratu hraje zřejmě důležitou roli erotický zážitek z afrického Čadu, kam Mathias přijede navštívit svou krásnou ženu Mariu, která tam pracuje u Lékařů bez hranic: onen erotický zážitek není s ní.

To je samozřejmě jen nejhrubší možný dějových obrys vyprávění, které ovšem není nijak bohaté na zápletky. Text postupuje lineárně, postavy stárnou, bohatnou, některé umírají, seznamují se s jinými, souloží s nimi, čemuž je věnováno dosti místa a energie. Častým rysem postav je jejich nesourodost, jako by v sobě obsahovaly postav několik, takže podle toho jejich chování postrádá logiku. Ta ovšem není autorovým cílem. Jeho postavy nemusí jednat nebo se vyvíjet, ony totiž hlavně a především přemítají, reflektují, někdo by řekl mudrují. Zábranského zvláštním darem, bohužel danajským, je výjimečná schopnost zaznamenávat myšlenkové pochody, které by za normálních okolností střídmější autor potlačil nebo by mu přišly komické – a tak by je i podal. Odpovědný Zábranský je předvádí v plné míře a závažnosti, je jimi fascinován, domnívaje se, že jde o originální a provokativní myšlenky. Příkladů by se našlo mnoho, namátkou třeba úvaha, že „pes těžko založí a otevře koncentrační tábor, těžko zplynuje dvacet milionů lidí“. A kdybyste už otevírali ústa úžasem, následuje sdělení, že je to tím, že nemá „kapacitu, mozek, svaly, železniční tratě a logistické vybavení“. Úvaha o psech a koncentracích je samozřejmě součástí širšího kontextu úvah o Německu a jeho vině (ale také o hygieně, souložení, povrchu, hloubce, vnitřku, dužině a pecce…), které autor (jeho postavy) roztáčí jako… tatramatku. S vážnou tváří předkládaná parodie na myšlení se zvláště vydatně uplatňuje, když „se přemýšlí“ o národech a rozdílech mezi nimi, tedy de facto o tématu, které je v knize tématem ústředním, tedy jakási nacionální předurčenost k určitému typu chování. Paradox je, že Zábranský se občas i trefí a dotkne něčeho důležitého (ano, v případě migrační krize, a především německé reakce na ni, autor ví, o čem píše), ale velmi často jde o apartní řeči, které mají asi oslnit nebo šokovat, iritovat, což se jim bohužel daří, zvláště u sorty ideově správně založených recenzentů, z nichž někteří nazvali Zábranského knihu „fašistickou“.

Ti méně ideově založení, k nimž se hlásí autor této recenze, jsou jimi spíš pobaveni a říkají si, ty vado, to je koumák, ten kluk, úplnej brouk Pytlík.

 

David Zábranský: Za Alpami. 370 stran. Vydaly Větrné mlýny, Brno 2017.

19. února 2018