Teoretici výjimečných stavů moc dobře vědí, že nejlepší cestou k ovládnutí společnosti je zdravotní diktatura. Ve jménu ochrany před nemocí dává politikům možnost zásadně omezit práva lidí. Právě proto se s výjimečnými stavy musí zacházet velmi obezřetně. I v nich je potřeba zachovávat co nejvíce pojistek, brzd a rovnováh moci. Výjimečný nebo nouzový stav schvalovaný na dobu delší než pár nezbytných dní jen vládou je mimořádně nebezpečný. A mimořádně snadno zneužitelný.

Přesně to se teď pokouší prosadit v novele zákona o veřejném zdraví Babišova vláda. Hlavním smyslem bylo původně centralizovat hygienickou službu, která neobstála v koronavirové krizi, když nedokázala efektivně trasovat kontakty nakažených. Každý lokální hygienik je dnes fakticky nezávislý. Stát obtížně vymáhá systematické změny. Krajské hygieny by se proto měly dostat pod centrální řízení Státní hygienické služby. Její šéf by byl náměstkem ministra zdravotnictví. To je jistě věc, o které se dá diskutovat, jestli má smysl. Legitimní je i debata, zda má být tato změna prosazována narychlo, ve stavu legislativní nouze.

Nouzový stav se vyhlašuje podle krizového zákona, který dává dotčeným právo domáhat se náhrady škody. Takové právo v zákoně o veřejném zdraví není.

Vedle toho obsahuje novela i další velmi kontroverzní změnu, o které se debatuje od začátku koronavirové krize v březnu. Dává státu možnost sledovat telefon nakažených bez jejich souhlasu. I o spuštění tohoto vysoce kontroverzního kroku, který je zásadním zásahem do soukromí, by měl právo rozhodnout jen hlavní hygienik.

Prosazování tak zásadních zásahů do práv a svobod koncentrovaných v rukou jediného člověka, bez kontroly vlády i sněmovny, je vysoce nebezpečné. Je to zásadní průlom, který si žádá skutečně dlouhou a důkladnou debatu. A velmi pečlivé nastavení všech pojistek a brzd.

Všechno jsou to tak obrovské zásahy do svobody lidí, které dávají do rukou jednoho jediného člověka v konkrétní chvíli totální moc nad jejich životy. Co už je víc, než když někdo někomu nařizuje, že nesmí vycházet z domu? Když už se ve zcela výjimečných chvílích vysokého zdravotního ohrožení musí tak drastická omezení přijímat, měla by být schválená parlamentem. Ten se i v čase krize může sejít velmi rychle.

Epidemie čínského koronaviru udělala z omezování svobod zásadní téma. Z krize vyšly jako vítězové některé země jihovýchodní Asie od Jižní Koreje po Tchaj-wan a Singapur. Zvládly ji s nejmenšími omezeními a restrikcemi a nejmenším počtem obětí i zásahem ekonomiky, protože velmi pečlivě testovaly a trasovaly nakažené. V některých těchto zemích byla právě sledovací aplikace v mobilním telefonu nakažených, která pomohla dohledat jeho kontakty, povinná. Byla to daň za to, že žádná z těchto zemí se nemusela dusit v tvrdých restrikcích se zavřenými školami, obchody a zákazy vycházení, jaké jsme zažívali v posledních týdnech my i některé další země Evropy.

Chceme takovou daň platit? Debata, jestli tohle omezení svobody vyváží svobodu volného pohybu a života bez restrikcí, se vede i v řadě evropských zemí. Dá se jistě vést i u nás. Nikoliv ale tak, že někdo restriktivně v legislativní nouzi protlačí tuto pravomoc pro jedinou osobu bez jakékoliv kontroly.

Babišovou vládou navrhovaná zdravotní totalita bez pojistek a kontroly je mimořádně nebezpečná.