Šťastný konec 20. století se odehrál ve střední a východní Evropě. Svoboda zvítězila nad tyranií a budoucnost se zdála jasnější než kdykoli předtím. Démoni historie však byli uspáni pouze na jedno pokolení. Válka na Ukrajině šokovala svět tím, že připomněla, jak křehký je mezinárodní status quo, a probudila západní společnosti z blažené letargie konce dějin.

Není to náhoda, že jako první se na pomoc Ukrajině vydali nejbližší sousedi. A nejde pouze o geografickou blízkost. Obyvatelé našeho regionu prožívají při sledování zpráv z bojující Ukrajiny namísto šoku déjà vu a namísto pocitu, že se rozpadá svět, mají dojem, že se historie opakuje a vrací do kolejí nám dobře známých.

Díky tomu, že takové země, jako je Polsko a Česko, dělí od pádu komunismu pouze 30 let, máme v povědomí stále živou vzpomínku na skutečnou tvář Ruska. Obyvatelé našeho regionu chápou složitost celé situace jako nikdo jiný na světě a země střední a východní Evropy jsou od prvních hodin války lídry pomoci bojující Ukrajině. Posíláme jí zbraně a zdroje nezbytné pro obranu země, přijímáme miliony válečných uprchlíků, neustále apelujeme na zbytek světa. Víme, jak křehká je nezávislost. A víme, že Ukrajina bojuje rovněž za naši svobodu.

Právě toto vědomí společného osudu nám dává odvahu, abychom podpořili Ukrajinu s otevřeným hledím. Má cesta s premiérem Petrem Fialou, premiérem Janezem Janšou a premiérem Jarosławem Kaczyńským do Kyjeva byla prvním jasným signálem přicházejícím ze Západu. Chtěli jsme Ukrajincům ukázat, že nikdy nebudou sami a že solidarita našich národů sílí s každým ruským útokem.

Tato společná cesta měla pro mě osobní rozměr. Středoevropskou solidaritu jsem se učil od svého otce, Kornela Morawieckého. On první mi sdělil, že o svobodě se nesmlouvá. Věděl, že získání a udržení nezávislosti je možné pouze tehdy, budou-li osvobozeny všechny národy tyranizované Sovětským svazem. „Bojující Solidarita“, založená mým otcem, se v rámci svých skromných možností snažila spolupracovat s protikomunistickou opozicí ve všech komunisty zotročených zemích. Do Československa byly distribuovány polské tiskoviny a rovněž nezávislá literatura. V roce 1985 informační agentura „Bojující Solidarity“ začala vydávat českojazyčný čtvrtletník. Vyšlo sice pouze několik čísel, ale už jednou navázané vztahy byly trvalé. Byl to koneckonců náš společný boj a náš společný nepřítel. Tak jako dnes.

Boj s komunisty jsme vyhráli v roce 1989. Ale využili jsme tuto historickou příležitost, která se nám tehdy naskytla? Zcela určitě jsme našli své místo v Evropské unii a NATO. Výsledky hospodářského růstu potvrzují, že jako region jsme učinili velký skok, o němž se předcházejícím generacím ani nesnilo. Zbavili jsme se břemene východního barbarství a rychle jsme se přiblížili Západu z hlediska kvality života. Naše role však politicky ještě nebyla doceněna. Byli jsme příliš důležití na to, aby nás brali na lehkou váhu, ale byli jsme už dostatečně silní, aby nás respektovali?

Vezměme si příklad hospodářských vztahů Visegrádské skupiny s Německem. Výše zahraničního obchodu Německa s naší čtyřkou činila 334 mld. eur v roce 2021. Je to téměř 5,5krát více než výsledky zahraniční obchodní výměny s Ruskem ve stejném roce. Avšak ani takové silné hospodářské vazby Německa, Polska a střední a východní Evropy nedokážou oslabit vztahy Berlína s Moskvou. A přece je to vidět černé na bílém: Polsko a visegrádské země jsou pro Německo jednoznačně důležitějším obchodním partnerem!

Postavení celého regionu, a tedy postavení Polska a Česka v Evropské unii, není pouze vyjádřením našeho historického vědomí nebo respektování evropských hodnot. Ano, je to cenný kapitál, ale naše právo na respektování vyplývá z našich hospodářských výsledků a obrovské práce, kterou jsme vložili do toho, abychom splňovali západní standardy.

Dnes všechny země našeho regionu čelí podobným výzvám: ruskému imperiálnímu resentimentu, semiperifernímu postavení a hrozbě pádu do pasti středního rozvoje, ztrátě milionů mladých a vzdělaných lidí. Proto pro další rozvoj a ochranu společných zájmů celého regionu potřebujeme, aby všechny jeho země spolupracovaly. Měli bychom posilovat a rozvíjet mezistátní instituce v našem regionu, takové, jako jsou Visegrádská skupina a Bukurešťská devítka, a na jejich základech budovat spolupráci v rámci Iniciativy Trojmoří. Jedině tak máme šanci zvýšit náš potenciál hrát aktivní roli v rámci EU a NATO.

Ruská invaze na Ukrajinu nás nutí změnit paradigmata geopolitického myšlení. Geopolitická osa východ–západ byla dnes zlomena a jen těžko si můžeme představit návrat k normálním vztahům s Ruskem. Proto s ještě větším odhodláním musíme přemýšlet o posilování geopolitické osy sever–jih, pro kterou jsou Polsko a Česko klíčovými státy. Náš region nabývá strategického významu nejen pro osud Evropy, ale i pro osud celého světa. Můžeme se rozvíjet pouze společně, pouze díky hospodářské a kulturní spolupráci, díky propojení sítí cest a plynovodů, díky vzájemnému obchodu, ale i díky hodnotám, které nám zajišťují vzájemnou bezpečnost.

No a především: po skončení války budeme postaveni před velkou výzvu – pomoct Ukrajině při její obnově. Nejen z morálních a humanitárních důvodů. Obnovená Ukrajina je nezbytná pro rozvoj celého našeho regionu. Spolupráce s ní, její suroviny, zdroje a průmysl, a rovněž její geopolitická poloha jsou klíčem k tomu, abychom ze střední a východní Evropy učinili v blízké budoucnosti nového a silného hráče na světové scéně. Ukrajina v Evropské unii a NATO je v zájmu nás všech.

Čtěte česko-polský speciál Týdeníku Echo ZDE.

Článek vychází v rámci projektu Na společně cestě. Česko-polský speciál, který vychází ve spolupráci s revue Wszystko Co Najważniejsze a Polským institutem v Praze. Texty si můžete přečíst v tištěném Týdeníku Echo číslo 19 a také na Echo24.cz a wszystkoconajwazniejsze.pl.