Ne zrovna inspirovaní autoři mívají ve volebním čase potřebu podotknout, že „volby jsou svátek demokracie“. V tom případě byly skončivší (nebo jak se to vezme) americké prezidentské volby nikoli pouhým svátkem, ale přímo festivalem demokracie, něco jako karneval v Riu mezi maškarními bály. Pokud si někdo užívá proces počítání hlasů, nemohl nebýt saturován na několik příštích let. Pocity ostatních pozorovatelů vlekoucího se procesu sčítání hlasů dokonale vystihl můj přítel Mike B. Napsal na Facebook: „Je to jako sledovat Kentucké derby (nejdůležitější dostih v Americe), jenomže ho běží želvy.“ Ano, čtenáři komentářů na našich internetových stránkách vědí, že jsem tenhle fór už jednou citoval. Ale tak se to má s dobrými fóry přece dělat – opakovat je až do zblbnutí, dokud z toho nezblbnou samy. Zpět k volebnímu procesu.

Díky tomu, že se sčítání hlasů protáhlo na několik dní, měly obě strany dostatek času i příležitostí se pořádně projevit. A že toho využily, u Joviše! V první povolební den se důkladně předvedli radikální pokrokáři a stoupenci rasového esencialismu, tedy momentálně módní představy, že pro postoje a vůbec život jednotlivce je rozhodující barva jeho kůže a všechny společenské procesy a problémy je třeba vnímat prizmatem barvy kůže (z jakéhosi mně nepochopitelného důvodu se tato ideologie označuje za antirasistickou). Celkem předpokládatelně tedy větší podporu pro Donalda Trumpa interpretovali tak, že sdílejí zemi s počtem odporných rasistů o hodně větším, než se domnívali. A rádi si nad tím zjištěním veřejně zaplakali, případně propadli nějakému afektu. Někdy legračním způsobem se vypořádávali se zjištěním, že pro Trumpa hlasovalo víc příslušníků menšin (především Hispánců) než v roce 2016, vysvětlovalo se to nějakou verzí stockholmského syndromu, tím, že ti nešťastníci internalizovali hodnoty bílých rasistů, případně tím, že jsou – opět v případě Hispánců – často sami bílí, a tudíž jim bílý rasismus není cizí (v podobném smyslu se vyjádřila třeba Nicole Hannah Jonesová, tvůrkyně známého Projektu 1619 publikovaného v New York Times). Mě si svou subtilní krásou získal twitterový status novinářky Jemele Hillové, která bezprostředně po volbách upoutala značnou pozornost, když její odsudek protrumpovských rasistů nějaký uživatel konfrontoval s jejím starším vyjádřením, podle něhož Trumpa volí i její matka (Hillová je černoška). Později se do povolební debaty zapojila analytickým postřehem: „Demokraté by měli přestat řešit bílé dělnické voliče, protože ti už opakovaně prokázali, že budou raději volit proti vlastním zájmům, než aby připustili, že by se mohla zlepšit i situace černých dělníků.“ No. Jeden se nemůže ubránit dojmu, že s takovým vhledem do mentality voličů může rasové esencialisty v budoucnosti čekat jedině smršť volebních úspěchů. Výstižně a sarkasticky tenhle typ reakcí popsal novinář Jesse Singal (volič demokratů, příznivec Bernieho Sanderse): „Koho by napadlo, že republikánští voliči budou volit republikánského kandidáta navzdory tomu, že jim mediální osobnosti, jimiž opovrhují, dokola opakují, že by to neměli dělat.“

S tím, jak se volební váhy vychylovaly ve prospěch Josepha Bidena, začali úpět zpočátku triumfální stoupenci republikánů. Nevím, možná jsem měl prostě smůlu a to skutečně barvité mi unikalo, jejich projevy mi ale přišly nudnější. Výjimku samozřejmě tvořilo video s Trumpovou duchovní rádkyní Paulou Whiteovou, na němž značně exaltovaně zaříkává mocnosti nebeské, aby zařídily volební vítězství. Pak došlo jen na varianty tvrzení Ukradli nám volby, nepodepřeného žádnými argumenty. Maximálně údivem nad tím, že mezi lidmi, kteří využili korespondenčního hlasování, byla výrazná většina pro Bidena. Je to vskutku šokující. Republikánský kandidát dlouho před volbami vyzývá lidi, aby korespondenčně nehlasovali, a pak se ukáže, že lidé, kteří toho republikánského kandidáta uposlechli, byli… sami republikáni. Nemine dne, aby si svět pro člověka nepřipravil nějaké to šokující zjištění.